Ve stínu dvojčat v Kuala Lumpur

Do Kuala Lumpur jsme chtěli ze Singapuru jet vlakem, ikdyž to jím trvá o nějakou hodinu déle než autobusům, které jsou v Malajsii moderní. Taky silnice jsou v dost dobrém stavu. Ale vlak je skoro vždy lepší zážitek, k tomu svoboda pohybu, takže volba byla jasná. Lístky jsme měli o nějaký den dříve, kdy jsme si v Singapuru odskočili do překvapivě zastaralé nádraží z koloniální doby, které má být ale tento rok nahrazeno novým moderním. I v den odjezdu se tu potloukalo dost lidí z foťákem, aby dokumentovali štuky a opadanou omítku téhle budovy, která má status národního monumentu. Při vší úctě ale nebudí dojem, že by se při pohledu na ní měl lovcům historie zrychlovat tep...

O žádném ruchu se moc nedalo mluvit, vlaky odsuď jedou jen jedním směrem – do Malajsie a dále do Thajska. Mimochodem dokonce i tady na stařinkém nádraží (neskrývám šok – myslel jsem, že Singapur bude výjimka) prosákla „klasika“ ostatních jihoasijská zemí -  velké nádražní hodiny jdou o deset minut napřed.

V den odjezdu ráno nás přes celní kontrolu, která je při vstupu na peron, napochoduje ne víc než dvacet. Po první půl hodince jízdy, ještě před opuštěním Singapuru, se musí ještě povinně vystoupit a napochodovat do celní budovy na Malajské straně. Po dvaceti minutách se vlak zase rozjede a pak už následuje Johor Bahru – první malajské město po překročení mořské úžiny a cesta i dál příjemně odsýpá, pravidelně se střídají města s palmovými háji.

 Vlak malajských drah je oproti tomu Indonéskému poměrně nezáživný, myšleno tak, že v něm všechno, i přes jakousi venkovní omšelost, celkem funguje. Na záchodcích teplá voda, na výběr toaleta turecká-skvotovací, nebo klasická evropská sedící. Chlapík z jídelního vozu co chvíli obchází vlak s vozíkem a nabízí různé směsi rýže úhledně zabalené do banánového listu – hezká ekologická varianta. Jinak cesta poklidně utíká, rozruchem jsou snad jenom krávy v kolejišti a v jeho blízkosti, které přinutí vlak někde uprostřed země nikoho zastavit. 350 kilometrů do Kuala Lumpur zvládne vlak za 7 hodin, žádná závratná rychlost, hodinka zpoždění, ale jsme tam!

Jsme konečně v Kuala Lumpur, kterému mu místní neřeknou jinak než KL (kej-el). Městu předcházela už pár týdnu naší cesty pověst supr místa: „Kej-el is great!“, slýchavali jsme dokola, až jsme si říkali, že podle murphyho zákonu to přece musí být přesně naopak. Ale jo, v ulicích se dá nadechnout, čínská čtvrť nás milostivě vzala za své, stejně jako Bangladéšan v recepci hodně povedeného nového hostelu, kde jsme se na 5 dní ubytovali. Ten mi, jakožto náhodnému pocestnému z České republiky nadšeně třásl ploutví, jako že to je přece cool, být z ČR. No, možná že fakt je. V hostelu dělá ještě mladá tichá holka z Barmy, která si na první pohled váží své práce a pořád dokola vysává neviditelné smítka na perfektně čistém koberci. Druhý den naše Asijská pouť dorazí do své poloviny a to vše má být orámováno stylovým příjezdem sestry Jacqui. Ránko je však krapet hektičtější, než se všeobeně čekalo. Probudí mě vzlykot ze spodní pryčny. To když Jacqui zazvoní někdy brzy ráno ještě za tmy (náš pokoj nemá okna) telefon a kdosi na druhém konci drátu oznámuje, že její sestra Angie byla zadržena na letišti pro údajný podvod s kreditní kartou při koupi letenky. Ta byla ovšem koupena legálně přes kartu spolupracovnice Jacqui v Korei, které se však jako na potvoru zrovna nejde dovolat. Těžce našetřené peníze tak během okamžiku letí komínem, sestřičku je nutno vykoupit plnou cenou letenky, která tak byla zaplacena dvakrát, s příslibem vyrovnání někdy v budoucnu až se nedorozumění vysvětlí. I tak sedm hodin výslechu na letišti v KL nepotěšilo a holky se viděly po více než roce, odděleny málem mříží...

Pak už KL ukázalo svou přívětivější tvář. Škoda, že mně víceméně pracovní. Bylo třeba využít kvalitního zázemí a nadstandardně rychlého připojení a tak kavárna starbucks v obchoďáku přímo v základně Petronas Towers se na několik odpolední stala mým útočištěm. Vůbec celé centrum města, ač moderní, je hodně příjemné. Asi to bude i chybějícím smogem a dostatkem zeleně v tomhle pouze milionovém městě. Jednou jsem si takhle odpoledne pod Petronas Towers v parku a obdivoval jejich průřez odpolední oblohou, morálně se připravujíc a oddalujíc start odpolední směny v „práci“, když se ke mě přitočily dvě místní „dobračky“, kterým se moc líbily mé korále na krku. Takhle aspoň na oko začaly konverzaci. A pak už to šlo rychle: „Odkaď jste? Z Prahy? To je náhoda panečku, moje sestra tam začíná studovat, zrovna za měsíc odlítá, přesně 27. května. Dáte mi číslo? Stavte se na kafe pokecat!“ Jedinou pro ně škodou byl fakt, že jsem si o tomhle drobném podvůdku nedávno přečetl v nějakém průvodci v sekci KL scams. Takže mé telefonní číslo nedostaly, místo toho můj protinávrh sejít se večer v jednom baru v čínské čtvrti. No, nedošel jsem, nějak se mi to protáhlo v práci... Mimochodem KL-podvůdek číslo 1 má společný úvod, kdy cizinci přistane pozvánka takhle na ulici k někomu domů, stavit se na čaj, zahrát si o pár drobných. Zvrhne se to obvykle ve větší prohranou sumičku z cizincovy strany a nepříjemnosti...

Nejvyšší patro jedné z věží Petronas Towers je odnedávna přístupné návštěvám. Předtím to byl pouze most spojující věže zhruba v polovině výšky. A je to něco, pozorovat z nejvyššího bodu o stovky metrů pod sebou rej velkoměsta. Lidi pracující na střechách právě rostoucích nových mrakodrapů hluboko pode mnou jsou jako pilní mravenečkové. Výlet nahoru určitě stojí za těch pár peněz a nutnost rezervace den dva dopředu. Vevnitř má člověk možnost zhlédnout i dost zajímavé video, jak se dvojčata stavěla a celou jejich historii. Petronas byly šest let největší budovou světa až do roku 2004, kdy je trumfla věž v Taipei.

Jeden večír absolvujeme dopředu plánovaný sraz s Nitinem, kamarádem Jacqui z Indie, který byl nějakou dobu v Ostravě, jak jinak než na praxi, a nyní žije a pracuje v KL. Nitin je veselá kopa a extrovert. Ten večer nás vzal na výborné indické jídlo a ti dva vzpomínají na staré dobré časy v Ostravě. Já se tiše bavím nad pohledem a názorem „externistů“ na Ostravu. Je potěšující vidět někoho, kdo vzpomíná na naši zemičku v tak dobrém a tak nostalgicky jako ti dva, i když hlavně díky silným poutům, které tam vznikly. „Bylo supr, a až na ten chabý výběr vegetariánských jídel, to nemělo chybu. Vlastně smažený sýr byl parádní“, notují si ti dva. Nitin se smíchem vzpomíná, jak dlouho trvalo spoustě lidí v jeho okolí akceptovat jeho odlišnou barvu pleti.

Uteklo to tady v Kuala Lumpur rychle, zbývá už si jenom zajít pro vietnamské vízum, o které jsem si na místní vietnamské ambasádě požádal. Zisk Thajského proběhl o několik dní dříve hladce. Teď zpocený, daleko pěšky z centra ve výhni, kdy bylo nemožné překročit rušnou dálnici a musel jsem si zajít dobré 3 kilometry, docházím k ambasádě Vietnamu, kde na mě čeká nemilá cedule „Mimořádně zavřeno až do úterý“, neboli 4 dny od teďka. Uff, my ale chceme odjet zítra. Po necelé půlhodině mého osamělého protestu na ulici, usilovného přemýšlení a nesmíření se s celou situací se zvedá závora, vyjíždí limuzína a já vklouzávám super nenápadně dovnitř. Jsem zpozorován asi za 20 vteřin, ale připravená taktika mávat jakože hrozně důležitým lejstrem v ruce, nezpomalovat udivenému hlídači a vklouznout do sekce pro víza nese ovoce. Vevnitř je díra ve zdi jakoby po nějaké explozi, stohy rozházených papírů, zmar v očích úředníků, slzy v očích úřednic. Něco menšího či většího tady proběhlo. Víza prý nevydávají, až v úterý. No, stydím se za tu malou šarádu dodnes, kdy jsem prosíc s psíma prohlásil, že mé vízum v Malajsii ale zítra končí a já musím bezpodmínečně opustit zemi (ČR v Malajsii vízum nepotřebuje, ale to Vietnamští pracovníci na ambasádě netušili). Nakonec jsem vietnamské vízum po třech tichých minutkách přilepen na přepážku ve zpustlé čekárně vcelku ochotně dostal a mohl na druhý den opustit výheň velkoměsta.

Singapur – v tak trochu jiném světě

Let z Jakarty do Singapuru trvá zhruba dvě hodiny, je pozdě večer. Když se po přistání všichni lidi na palubě jako na povel zvednou, aby ještě dalších deset minut postáli v uličce než se otevřou dveře na výstup, využívám času abych očumoval přes rameno dobře vypadajícímu a oblečenému mladíkovi, na jakouže to první stránku zabrousí po zapnutí svého smartphonu. Je to místní „Beauty Club“. Mrkám na Jacqui, že to tady asi bude – co se přehnané péče o vzhled – hodně podobné Jižní Korei, kde strávila rok převracením očí nad tím, jaká je rutina střihnout si nějakou tu plastickou operaci. No, že Singapur bude trošku jiný svět než Indonésie, se dalo čekat. Už naši staří známi finští kamarádi, kteří cestovali opačným směrem než my, nás příjemně „varovali“, že Singapur bude co se úrovně servisu, kulinářských zážitků, čistoty ale taky cen v trochu jiné lize než Indonésie. Říkali: „Cestujete ve správném pořadí, je to lepší než naopak ze Singapuru zapadnout do Indonésie, jako to máme my.“ Ale ano, rozdíl byl patrný už na letišti, kde byly všude fontánky s pitnou vodou. Taky bylo všude na veřejných záchodcích mýdlo, na které jsme tak nějak v Indonésii neměli posledních pár dnů štěstí.

Nasedáme na metro vedoucí z letiště do centra a všude je až chirurgicky čisto. Člověku docela trvá přeletět okem tu fůru zákazů všude okolo. Kromě jídla, pití a kouření je explicitně zmíněn i zákaz požívání smradlavého durianu. V opačném případě jsou pokuty nastavené do tisícidolarových výšin. Hlas slečny do toho všeho z magnetofonové pásky v pravidelných intervalech cestujícím opakuje, že při spatření podivných individuí je tyto zapotřebí promptně hlásit na příslušných místech. Policejní stát? Ale kde že, jsou si za jedno místní. V již padesát let na Anglii nezávislém Singapuru by to na ulicích jinak prostě nevypadalo tak jak to dnes vypadá, a sice že z chodníku bych neváhal poobědvat. Koneckonců tak posléze i činíme a loupeme sedíc na chodníku na ulici manga po měsíci abstinence, kdy o pár rovnoběžek jižněji nebyly zralé. Teď jsou tedy opět na scéně. Kape nám od pusy na zem a tak po očku sledujeme, jestli nás z chodníku nebude někdo zvedat, ale neděje se tak.

Mezitím jsme našli přechodný domov na těch pár dnů v hostelu v Indické čtvrti, to aby se nám Jacqui aklimatizovala na Indii za nějaké dva měsíce. Přechod z business centra do Malé Indie je skutečně markantní – úzké uličky, chrámy, nízké budovy místo mrakodrapů, všude lidi s knírkem a tmavší pletí, stánky s textilem, ovocem a bary otevřené hluboko do noci, podmanivá hudba, vůně a barvy, lidé posedávající na patníku... Ale jedna věc Singapurskou Malou Indii od té pravé stále prozrazuje – pořád je tu na Indii pořádné čisto a taky tu nejsou takové davy. Teplá sprcha zpět na hostelu (chvílí počítáme kdy jsme měli poslední – jo, na Borneu, více než 3 týdny zpět – styď se Jávo!) přijde docela vhod.

Další den klopýtáme vstříc spíše jenom skromným plánům a dobrodružstvím. Indonésie mi totiž na rozloučenou zamávala menší bouří ve střevech a Jacqui pro změnu bolestí žeber a podchlazením. Takže nesměle vyrážíme, nebo spíš klopýtáme ulicemi do nového dne, po očku kontrolujíc, aby vzdálenost k nebližšímu veřejnému záchodku nepřesáhla 200 metrů. Ale má to i své pozitiva. Díky tomuhle máme možnost zakusit ty doposavad nejluxusnější toalety, co jsem v životě zatím poznal. Lékařskou terminologií by se tu dalo operovat a fotobuňka tu člověku málem navlíká kalhoty a zapíná poklopec.

Jdeme na metro, které je ve většině míst mimo centrum vlastně nadzemkou a během okružní cesty směrem k Zoo okukujeme zastavěné panorama tohohle městského státu. Není tu moc místa a celé centrum je hnáno do výšky. Ale jak mrakodrapy, tak sídliště na okrajích působí docela nápaditým dojmem, o monotónnosti nemůže být řeč. Najde se ale i dost zelených ploch, Singapur je přezdíván městem zahrad. A rezervy zřejmě stále jsou – tedy vláda má aspoň smělé plány dalšího ekonomického růstu a s ním i populačního boomu z nynějších necelých 5 milionů na na 6 a půl milionu. Singapur je ekonomicky to nejúspěšnější z Asie a je také největším nákladním přístavem na světě co se celkového objemu zboží týče. 

Systém metra je blízko dokonalosti. Je celkem nemožné se splést při přestupu. Taky nejde díky systému dvojitých dveří spadnout do kolejí. Všechno je v angličtině, což je v Singapuru nejpoužívanější jazyk a jeden ze čtyř oficiálních (dalšími jsou Čínština, Malajština a Tamilština).

V kombinaci s asijským typem obličeje to působí docela nezvykle, ale dost to člověku zahraničnímu jeho bytí ulehčuje. Jen při některých ustálených nápisech a hlášeních v metru Jacqui jen kroutí hlavou, co to tu a tam použijí za zvláštní termíny místo nejběžnějšího výrazu používaného v ostatních anglicky mluvicích zemích. Koncentrace podivínu je tady dále z centra asi nižší než v blízkosti letiště, slečna z rozhlasu už totiž nenabádá k nabonzování čehokoli a kohokoli podezřelého s takovou frekvencí. Vysedáme u Zoo, která má punc údajně nejlepší zoo na světě. Je každopádně známá pro fakt, že v ní nejsou žádné klece a pro obrovskou volnost, kterou svým zvířecím klientům poskytuje. Člověk procházející se tímhle lesoparkem má skutečně pocit i na živo, že zvířata mají nadstandard prostoru, který je důmyslně propojen chodníky pozemními, vzdušnými, vodními či stromovými. Za tuhle návštěvu těch pár plastových papírků stálo – v Singapuru totiž mají stejně jako v bohaté Bruneji neroztrhnutelnou měnu.

To oranžové je malý větráček pro zvýšení komfortu

Zpět v centru chceme okusit něco z místní obchoďákové mánie na Orchard Road – symbolem materialismu a spotřebního způsobu života – a zajít na jídlo. Všude jsou neuvěřitelné davy, u východu z metra na ulici, u vchodu do obchoďáku, vevnitř obchoďáku... stovky butiků, luxusních obchodů a stánků. Nakupování a jídlo je národním sportem – zase to po plastikových penězích a ekonomické stabilitě připomíná Brunej. Obojí, jídlo a shopping, se dneska dá (vlastně všude na světě) lehce spojit v „ráji na Zemi“, právě v obchoďáku – a tady to platí dvojnásob. Většina místních si v Singapuru dává schůzku, scuka či rande kde jinde ... v obchoďáku! Vánoční shon tady musí být peklo, říkáme si onoho normálního dne, kdy se muchlování davem ze všech stran jako v pračce pomalu blížíme k dalšímu cíli. Jinak místní lidi v tom shonu působí docela hi-tec. Všichni mají v ruce minimálně jeden smartphone.

Vymaněni ze spárů Orchard Road, procházíme později kolem obytného domu, o které jsme už od někoho slyšeli. Jsou to vlastně tři výškové budovy stojící v trojúhelníkovém půdorysu, přes 40 pater, spojeny v horní třetině prstencem. Vyjíždíme výtahem nahoru a skutečně – tak jako jinde chodí lidi běhat do parku, tady místní využívají prstenec na půl cesty k nebesům k posílení kondičky a v tomhle originálním prostředí pěstují jogging!

Zachtělo se nám trocha rozjímání, k tomu je ale nutný pořádný výhled. Vhodný by mohl být hotel Marina Bay Sands, říkáme si. Tento nový megalomanský projekt se za poslední roky a od počátku svého vzniku stal turistickou atrakcí. Tři věže tentokrát v řadě, které jsou hotelem a zároveň nejdražším kasinem na světě, jsou spojeny obří plošinou, lodí nebo snad skateboardem. Někde v útrobách je i kluziště a koncertní sál. Za vstup dvaceti dolarů se nabízí střešní vyhlídková plošina, na které je dost lidí popíjející koktejly, někdo tu má jednání, někdo je turista, co si jen tak fotí město ze vzduchu. Jsou tu všemožná zákoutí, lounge pod širým nebem, bary, ale hitem přebíjející vše je bazén, a jeho „nekonečný okraj“. Okraj, který je postaven tak, že voda vytváří iluzi a jakoby stéká stovky metrů dolů na okolní mrakodrapy! Dáváme si na čas a strávíme tady dost přes dvě hodiny a i po setmění si užíváme futuristické scenerie.

S Aaronem jsme setkali další den po setmění. Aaron navrhl arabskou čtvrť. Je to kamarád Jacqui, který strávil nějaký rok v Praze na stáži. Oklikou se vrátil přes Austrálii domů a usídlil se tady v Singapuru, aby zde milostivě spadl do osidel kariéry. Do ráje kouřících vodních dýmek a vonících pit nás popovezl svým VW, které při všemožném pípání prakticky parkovalo za něj. V arabské čtvrti to rozhodně žije. Mezi roztahaným dýmem nargile je po venkovních zahrádkách usazeno spousty lidí a atmosféra příjemně vibruje. Nakonec se uvelebíme v jedné z těch zahrádek a při čekání na spicy cizrnovou polévku a pitu Aaron poodhaluje, v jakém kolotoči že to dobrovolně skončil. Aaron je v našem věku, ale aby bylo jasno, Singapur je místo, kde se maká. Jeho běžný pracovní den je začíná v 7 ráno a končí v 9 večer! Má co do činění s financemi, pokud si přes ten opar dýmek dobře pamatuju. Korporátním světem. „Ale máme mezitím i pauzy, to zas né že né. Můžu si cokoli odběhnout zařídit, mám volnost a bezva šéfku, ale ten čas od sedmi do devíti v práci prostě strávím,“ říká. „Není to tak, že bych musel splácet byt či auto. Tohle tempo mi vyhovuje. Cítím se na vrcholu sil tak to chci prostě využít, pořádně máknout! Až mi bude pětapadesát, zpomalím. Tohle je tady běžné.“ Jak neevropské, neafrické, ne-chtěné nikým koho známe, myslíme si s Jacqui při častém poněkud vyděšeném očním kontaktu mezi námi. Aaron působí sebevědomě a naprosto přesvědčen o své cestě životem. „Zapomeňte, že by jste tady podnikali nějaké akce nebo výlety sami,“ plaší Aaron naše úvahy o tom, jak my nebo kamarádi tu a tam rádi popadnem batoh nebo kolo a jedou se na celý den ztratit do kopců... „Tady se všechno dělá ve skupinách, často třeba patnácti lidí,“ a vyjmenovává camping trip, sailing trip a kdo ví ještě jaký trip, ke kterému ho jeho život v korporátních poutech v posledních pár letech pustil. „Není to zrovna flexibilní, takhle velká skupina, ale je sranda,“ pokračuje. „Kdybyste tady šli dělat něco sami, tak jste za pořádné podivíny!“ Dodnes nevím jestli za ty, kteří mají být nahlášeni na oněch příslušných místech, jako k tomu je nabádáno v metru. Náš večer ale Aaron končí vtipnou historkou o tom, jak se v Singapuru žádá o ruku. Jsou tady obecně dva druhy bytů. Ty nepředstavitelně drahé v soukromých rukou, a ty druhé, výrazně dotované a ve státních rukou, které jsou terno. Stát v nich reguluje ledacos, například i rasovou skladbu nájemníků a obecně je poměrně nesnadné na ně dosáhnout. Aby na ně měl člověk nárok, je kromě dalších věcí zapotřebí mít aspoň 21 let, nebýt gay či lesbička a žít v manželském svazku. Pak lze podat žádost a čekat rok, dva, či více na vyřízení. Aaron s úsměvem a mírnou nadsázkou dodává, že v Singapuru se při žádání o ruku namísto prstenem v ruce mává s připraveným formulářem, co by žádostí o státní byt.

Singapur je dost zajímavé místo na Zemi. Naprosto jiné, než cokoli jiného, co jsme doposud viděli, ale rozhodně hodně zajímavé. Jelikož je to ale zároveň místo, které leze člověku docela hluboko do peněženky, je pro nás po třech nocích na čase zavelet k ústupu. Vlastně postupu... dále směrem do pevninské Malajsie a dál nahoru do Thajska, Kambodži a Vietnamu... Příští zastávka: Kuala Lumpur!

Na návštěvě u olejového magnáta

Historie tohohle příběhu se začala psát na Borneu někdy přes měsícem. Sedíc na gauči, který se ve vedru lepil k zadku, a lapajíc wifi signál v hotelovém foaie, dal se mnou do řeči jistý člověk. Zlato jeho prstenů a řetězů oslepovalo víc než pohled do poledního slunce, bylo nutno přivírat oči. Byznysmen ve středních letech, na své obchodní cestě. Vyklubal se z něj dle svých slov spolupracovník dcery bývalého prezidenta a momentálně konzultant v jednom z nejlukrativnějších odvětví tohohle konce světa - palmového oleje. Pan Janisein zanechal svou vizitku. Až budete na Jávě, určitě se stavte. V paměti mi utkvěla takřka americká nenucenost jeho chování.

Domluvili jsme se předběžně na návštěvě nějaké olejové plantáže, případně jeho sídla na předměstí Jakarty, než z ní budeme putovat na naší cestě dál. Bohužel to nevyšlo na plantáže, na které jsem byl zvědavý o dost víc. Tak tedy aspoň návštěva mansionu a snad se i dozvíme něco ze zákulisí plantážnického života, který je pro desetitisíce Indonésanů osudem, začátkem i koncem. Týden předem, když se schylovalo ke dni D, nás pan J. začal bombardovat smskama s detaily jak k jeho panství dorazit ne už tak nenuceně, jako tenkrát v  hotelovém lobby. Až jsem přes veškerou snahu ve své hlavě nedokázal vytěsnit otázky typu, zda nás má jen na rozptýlení nudy všedního dne, či snad nepotřebuje náhradní ledvinu. Nakonec se jako správná ukázala první možnost.

Zbídačení po minulém výletu, kdy jsme stále nabírali síly po promoknutí na kost v zázemí našeho homestay, oblečení ne a ne doschnout, jsme se rozhodli zkusit, jak daleko je osobní řidič pana Janiseina ochoten nás zajet vyzvednout. Když už jsme tedy taková vzácná návštěva (a potenciální dárci orgánů). 150 kilometrů se ukázalo jako přespříliš (supertrapná výmluva: řidič prý nezná cestu do tohohle údolí) a tak cestujeme vstříc Jakartě autobusem s tím, že vyzvednuti budeme z jakéhosi předměstského autobusáku. Na úpatí horského hřebenu stále v dohledu masívu Gede, místa známého pro své dechberoucí výhledy, kde silnice již klesá z průsmyku k městu Bogor, se ale na dvě hodiny zasekáváme v zácpě. Všichni vystoupují a dostávají „volno“ na procházku kolem silnice, což oceňujeme hlavně my dva, na které zbyly pouze místa k dřepění na schodech přeplněného autobusu. Šance se musí chytat za pačesy, a tak podél kolony aut, v naprosto romantickém prostředí, ihned oxidují řidiči ojeků, nabízející urychlení cesty do Jakarty na dvou kolech. Taky prodavači mandlí se svým pojízdným vehiklem nelení. Dále jedeme až asi za dvě hodiny. To podstatně zkrátí naši návštěvu, protože letadlo čekat nebude, ale co naplat.

V době, kdy cesta přestala ubíhat a venku zhoustla koncentrace chatrčí, to když jsme se blížili Jakartě, zapředávám hovor s plaše vyhlížející sousedkou. Lámanou hatmatilkou se dopracováváme k odhadu, že do naší destinaci je to ještě hodina. Na místě jsme však k našemu nemalému překvapení zhruba za minutu, takže tak tak stiháme sebrat naše věci a vystoupit. V „ráji“ na Zemi, autobusovém nádraží kdesi na předměstí desetimilionové Jakarty, bysme se raději nechali zmizet. Všude davy, lepkavý a špinavý pocit na rukou a lidi chodící s rouškou, nebo si držíc kus oblečení přes obličej, když v Německu třicet let vyřazené autobusy tady v provozu aktivně vaří hustý dým...

Pak Janisein nás "zaparkované" u kandelábru v tomhle rumraji do dvaceti minut nachází, jeho super-casual výraz je zpět na tváři. V limuzíně je kromě řidiče (mladíka odhadem něco málo nad dvacet let) ještě nějaká mladá holka, čísi sestřenice, která si po dvaceti vteřinách tréninku angličtiny s Jacqui chce honem rychle měnit detaily facebookových účtů. Cesta za hovoru příjemně ubíhá, až vjíždíme do prominentní vilové čtvrti, kde je vjezd na povolení, to aby tam náhodou běžný Indonésan omylem nezabloudil. Z očekávaného paláce ve zlatě je naštěstí pouze docela skromná vilka, takže není třeba dbát na bonton. Služebná, mladá holka, mezitím vaří a servíruje jídla. Pan domácí do nás leje pivo horem spodem, a pomalu nám začíná být jasné, že tenhle chlapík je na své misi vlastně docela sám a je hodně rád za společnost. Je totiž z Malajsie, ale kořeny má ještě dál v Indii. V Indonésii je jen kvůli obchodu. Jeho postavení (a stejně tak postavení jeho domu) z něj dělá člověka odříznutého od okolního běžného života. Ženu vídá jednou za 3 měsíce. A tak večery na služebních cestách tráví ve společnosti svého řidiče, ke kterému je podle svých slov více než férový – v hotelech ho zve ke stolu. Za dvanáct dní v měsíci, kdy potřebuje jeho služby, mu platí měsíčně nějakých 60 dolarů, což je na Indonésii slušné, jak říká. Život olejového magnáta létající mezi plantážemi na Borneu a domovem na Jávě, tak nabírá trochu smutný nádech. Ale rozhodně ne víc, než je dopad tohohle byznysu na životní prostředí a životní situace lidí pracujících na těchto plantážích.

Palma olejová je totiž ekonomickým hitem, válcující v Jihovýchodní Asii úplně všechno. Tedy všechno, co se životního prostředí týče - hlavě prales a všechno uvnitř či kolem. Je to tím, že tato plodina má dost všestranné využití. Ze všech olejových rostlin má navíc nejvyšší výtěžnost a dává plody celoročně. Zatímco některé plody v košaté koruně jsou připraveny ke sběru, jiné mezitím dozrávají. V obchodech, tak jako u nás je ve všem slunečnicový olej, tady zase palmový, a to i tam, kde byste žádný olej nečekali.

Palmovým plantážím pod nátlakem ustupuje původní prales už po několik desítek let. Odstraněním lesa je přitom nabourán celý ekosystém – půda se znehodnocuje, voda se stává znečištěnou, hrozí záplavy. Obyvatelé lesa ztrácí svůj původní zdroj obživy, svůj domov, zvířata pak život. Místní kmeny jsou nuceny opustit svůj tradiční způsob života a konvertovat k něčemu, čemu říkají ekoturismus. Smutné jsou předpoklady tempa úbytku pralesa: pokud nepřijde nějaký radikální zásah, prales na Borneu – třetím největším ostrově světa – bude za 3 desítky let minulostí a s ním i jeho obyvatele. Přitom ještě v roce 1950 pokrýval většinu ostrova. Dnes už jen něco přes 30% a kácí se drtivým tempem dál. Pro srovnání, ze čtvrt milionu orangutanů z před sto lety jich ve volné přírodě zbývá odhadem zhruba patnáct tisíc! Budoucnost jednoho z druhově nejrozmanitějších míst na světě je tak nahnutá. Z ekonomického hlediska jsou totiž pralesy vnímány místní vládou jako překážka rozvoje. Rozvoje na úkor životního prostředí. V roce 2007 byla situace na Borneu skupinou patnácti set prominentních vědců z celého světa označena jako krize, potřebující okamžité řešení. Ani status národního parku tady totiž není překážkou těžby - síla lobby nadnárodních korporací a mamon vítězí. Přírodní bohatství 35 ze 41 Národních parků Bornea bylo v období politické nestability v regionu určitým způsobem (částečně či kompletně) vytěženo.

Následující příklad je zářnou a často důmyslně maskovanou ukázkou, jak si my v našem západním světě žijeme na úkor třetího světa. Poté, co Evropská Unie ohlásila svůj záměr částečného přechodu z fosilních paliv na bio-paliva, rekordně stoupla cena dřeva palmy olejové. Následek – zesílená intenzita kácení v Malajsii a Indonésii k vytvoření nových ploch pro výsadbu olejnaté rostliny. Nové plochy se získávají stylem "osekej a zapal". Paradox – studie ukazují, že účelem zažehnuté požáry pralesa vypustí do atmosféry větší množství CO2 než by se do ní dostalo při zachování používání fosilních paliv. Z pohledu Evropy se všechen tenhle eko-teror pohodlně děje na opačné straně planety.

Taky zdání, že lidé pracující v palmových hájích se mají nějak extra dobře, klame. Jsou chudí, pracují pod minimální mzdou – zhruba 90 dolarů měsíčně, v nevyhovujících podmínkách. Pan Janisein vypráví o situaci na plantážích, ke kterým má on osobně přístup. Hovoří o něco vyšší mzdě, než je celostátně udávaný průměr – 100-200 dolarů měsíčně. Vláda kompenzuje nízkou mzdu příděly rýže. Na ty však mají narok pouze Indonésané, jakkoli je to nefér k pracantům z jiných, stejně či více chudých zemí.

A jak to na plantáži vypadá? Jsou rozlehlé, každá zabírá minimálně deset tisíc hektarů. Na jednom hektaru je zhruba 130-150 palem, tedy zhruba v 9-ti metrových odstupech. Strom je produktivní v průměru 25-30 let, dle konkrétních podmínek. Sbírá se 2-3x do měsíce. Úroda a výtěžek závisí na kvalitě půdy, údržbě a hnojení. Na 1 hektaru pracují většinou 2 lidé. Život na plantáží je vesměs velmi klidný, plantáže jsou většinou daleko od měst a civilizace. Lidé, kteří zde pracují jsou vystavení zdravotním rizikům spojenými s chemikáliemi z postřiků. Vybavení plantáží je skromné. Nekvalitní voda a tristní životní podmínky. Velmi omezené jsou podmínky pro vzdělání – jen minimum dětí z plantáží dosáhne výše než na základní vzdělání. Důvodem je odlehlost plantáží od civilizace, neexistence dopravní infrastruktury, ale i fakt, že děti často musejí pomáhat rodičům na plantážích. Z bludného kruhu tak jen stěží vede cesta ven.

Pan Janisein je co by přistěhovalec z bohatší země k Indonésii kritický: „V Malajsii je angličtina must“, říká. Tady – zdá se – se důraz na vzdělání rozmělnil v deseti tisících hektarech olejových plantáží... Naše povídání zakončuje pan Janisein slovy: „V téhle zemi je i žebrák na ulici zkorumpovaný.“ A s kamenným výrazem ve tváři dává k dobru historky o tom, jak lidé v nouzi sobě či dětem lámou ruce, aby vzbudili sympatie kolemjdoucích potenciálních dárců. Pozvánka na osobní průzkum plantáže a s ní možnost rozšířené reportáže platí nadále, ale tentokrát nám už nevyjde. Tak tedy snad někdy příště...

Hlava po pár vypitých pivech duní. Asi v kombinaci s myšlenkami na osudy tolika lidí ve složitých životních podmínkách tady kolem. To už sedíme na zadních sedadlech jeepu a spěcháme na letiště, jen ve společnosti ztichlého řidiče. Ten jede způsobem, jako by dostal od šéfa nůž na krk ve stylu: jestli jim to letadlo uletí, máš padáka. Viditelně nervózní celou cestu problikává všechna auta bránící mu v levém pruhu udržet rychlost 150 km/h. Uháníme dálnicemi Jakarty s výhledem na zšedlé panorama mrakodrapů. Indonéský příběh dorazil do konce...