Tanjung Puting: je libo orangutana?

V hotelu v městečku Pangkalan Bun je nad pasem a národností Jacqui zdviháno obočí a směrem k ní jsou vrhány nechápavé pohledy. Nakonec do knihy zemi jejího původu pro jistotu zaokrouhlují ze South Africa na Africa. Pak už se snažíme zajistit transport do oblasti Tanjung Puting, což je prales přístupný pouze říčním systémem. Prales, který je jednou z posledních kolébek, kde žijí orangutani ve volné přírodě. Tanjung Puting je údajně nejlepší místo na Zemi pro spatření orangutana ve volné přírodě.

V Pontianaku jsme dostali kontakt na pana Dansena, který si v Pangkalan Bun otevřel jeho eko-cestovku a živí se mimo jiné pronájmem klotoků. Klotok je motorová loď, pomocí níž se dá Tanjung Puting, džungle přístupná soustavou rozvětvených řek, prozkoumat. Zase jednou se mi moc nedaří odhadnout věk, hádám mu asi o 8 let míň. Lidi, a čtyřicetiletý Dansen není výjimkou, tady vypadají tak nějak dost mladší... Snad je to kombinací pestré stravy, dostatkem slunce a slovníkem neobsahujícím slovo stres. Tenhle milý chlapík nám umožní prozkoumat během tří dnů rezervaci pronajmutím jeho klotoku i s průvodcem, kuchařem a posádkou. Zní to na náš standart až honosně, ale víme, že přispějeme na dobrou věc.

Náš třídenní výlet za orangutanama začíná další den. Přijíždíme do nedalekého přístavu Kumai, malého městečka, kde bychom se o pár dní později rádi nalodili na trajekt a přeplavili na Jávu. Ve stejném přístavu už nás čeká klotok s posádkou a můžeme vyrazit. Široký záliv lemují doky a jedna pro naše zažívání jen těžko stravitelná věc. Podél břehu jsou 5-patrové baráky z betonu, dost vězeňského vzhledu, s pouze malými okénky. Hlavními obyvateli jsou ne lidi ale ptáci, kteří všude kolem poletují a pískají. A nejsou ani vězněni, poletují si tam a zpět. Vevnitř jsou sběrače na velmi žádanou komoditku – ptačí sliny. Údajně zejména čínští muži pijí ptačí sliny za účelem zvýšení potence. Vůbec v Asii těch triků na zvyšování potence znají docela dost.

Plujeme dál. Záliv se postupně zužuje, až se ocitáme v jednom z rameni řeky, nejprve lemováni hustým porostem kterému dominují palmy, později vyšší stromy. V jejich korunách vegetí makaci a kahau nosatí. Občas spatříme strakatého zoborožce, jakoby-papoucha s velkým žlutým zobákem o velikosti zbytku těla. Úzkou říčku lemují rybáři v loďkách zaparkovaných ve stínu porostu u břehu. Vlastně to není žádný břeh, porost vyčnívá strmě vzhůru rovnou z vody.

Náš plán je se plavit a na více místech během tří dnů vystoupit a navštívit několik míst, kde se mohou potloukat orangutani. Chceme navštívit prales ale i stanici, kde byli orangutani léta studování známou místní doktorkou, která nasbírala během let spoustu nových poznatků o tomto člověku blízkém příbuzném. Stanice má také za úkol připravit orangutany, kteří žili v zajetí, k vypuštění zpět do volné přírody.

Špetka informací (připravte si nad hlavu trychtýř): původ slova orangutan lze vystopovat v malajském jazyce – orang utan neboli „člověk lesa“. Tato zvířata byla kdysi v Jihovýchodní Asii běžná, dnes už jsou k nalezení pouze na indonéských ostrovech Sumatra a Borneo. Ono totiž již kolem zhruba 75% pralesa v Indonésii bylo během posledních pár desítek let jaksi vytěženo. S drastickým úbytkem lesa je spojeno i riziko úplného vyhynutí orangutana, kteréhož počet se scvrknul ze čtvrt milionu kusů z před sto lety na momentálních zbývajících 15 tisíc kusů. Přelet z Pontianaku nám ukázal namátkový obrázek vytěžené plochy pralesa nahrazené výsadbou palem olejových. Vyhnout se produktům obsahující palmový olej je prakticky nemožné – je skoro ve všem, i v sušenkách. A jen tak pro představu o druhové rozmanitosti ostrova: jenom mezi lety 1996 a 2006 bylo objeveno přes 400 nových druhů rostlin či zvířat. Vše však může přijít záhy v niveč... Smutné, ale při momentálním tempu kácení je odhadováno, že v roce 2022 bude 98% pralesa na celém Borneu nenávratně pryč.

Plujeme hlouběji a hlouběji do džungle až najednou bahnitě hnědou vodu vystřídá tmavě černá, taninová. Voda je zde extrémně zásaditá. Celoživotní pohyb v korytu, kontakt a hygiena s touto vodou způsobila Dansenovi vypadání všech předních zubů, místo toho má nyní padnoucí můstek.

Po zhruba tříhodinové plavbě nás čeká oběd na horní palubě klotoku a poté už přiražení u malého dřevěného mola, na kterém už čeká delegace – orangutaní máma s dvěma dětmi. Malí orangutani jsou tak roztomilí, že Jacqui prohlašuje, že by si jednoho ráda vzala domů. Ale pro jejich vlastní bezpečnost je přiblížení malým orangutanům na krátkou vzdálenost nezodpovědné. Jsou totiž velmi náchylní k chycení lidských nemocí, na které není jejich imunitní systém připraven a které pak mohou být snadno rozneseny mezi zbytek orangutaní populace, což může být pro ně fatální. První kontakt je úžasný, tolik toho jde identifikovat společného s homo sapiens. Aby ne, když mají 97% DNA společné s člověkem. Malinko jsme obezřetní. Přece jenom je to v případech některých samců přes sto kilo živé váhy a někdy dělají nevyzpytatelné pohyby a rozmachy. Navíc si hlídáme peněženky a batohy, které orangutani občas kradou. Není to přímo tak, že by na pas nebohého turisty chtěli vycestovat do Evropy, hnacím motorem je zvědavost a jídlo. Občas se tak stalo, že opičák s ukradenou brašnou utekl na strom a poskakoval z jednoho na druhý, zatímco uštvaný a zpocený turista klopýtal pod ním kopírujíc jeho trasu po zemi houštím a sbíral to co opičák postupně trousil a odhazoval. Groteska... Orangutaní mámě se dva špunti schovávají do kožichu, a všemožně ji za něj a za tělní laloky tahají. Máma má moudrý a unavený výraz někoho, kdo vychoval a odkojil pěknou řadu orangutaních mláďat. Oči, uši, nehty, pohyby, vše tak podobné člověku. Dokonce i čáry života na dlaních. A umí i základy znakové řeči, jak nám záhy dokazují. Pokračujeme směrem k platformě hlouběji v lese, na té jednou denně probíhá krmení orangutanů. Ti zejména v sezóně, kdy ještě není tolik zralého ovoce na stromech, ochotně dorazí. Pár rangerů donese banány a kanystr sladkého mléka a rozjíždí paviání řev, který má obyvatele lesa přivábit. Každý ranger má svou vlastní k dokonalosti vybroušenou tóninu a styl vábení. Netrvá ani minutu a kdesi v dálce je slyšet zvuk lámajících se větví a šustění listí. Přicházejí další a další a už je plošina plná orangutanů a mláďat, které nedočkavě strkají hlavu do útrob kanistru, který jim ranger pomalu leje do chřtánu. Přichází i funící divočáci a snaží se dostat na plošinu také. Jsou okamžitě výstražně zahnání největším orangutanem. V pralese jsou kromě orangutanů, dalších opic a divočáků ke spatření i pythoni, kobry, zmije, kočkovité šelmy a nosorožci. Vše ale velmi vzácné na to, aby byli běžně spatřeni.

Vracíme se k lodi a pokračujeme na jiné místo, odkud nás čeká menší trek v džungli. U malého dřevěného mola uprostřed země nikoho se znovu potlouká orangutan a kapitán rozjíždí bizarní divadlo. Zastaví motor a loďku někde zhruba uprostřed 15 metrové řeky a hodí směrem na molo lano. Orangutan nejdřív zírá a nehne brvou. Kapitán vytahuje banán, mává jím a slibuje odměnu. Celá posádka včetně nás pobaveně hledí. A tuhle orangutan popadá lano a zručným ručkováním nás hbitě přitahuje ke břehu!! Orangutan shrabuje odměnu a my vyrážíme do bažin.

Na pár hodin vyrážíme do džungle pozorovat divočinu. Náš průvodce, Muk je čtyřiadvacetiletý kluk, který nešetří fakty a zajímavostmi, během čehož se tak ploužíme lesem a koukáme na co šlapem. Má opravdu zbystřené smysly a co chvíli upozorní na nějaký hmyz či zvíře, které by naše netrénované oko přehlédlo. Je schopen zaměřit zmiji 3 metry od něčeho čím jdeme, jako by stezka. Ta je místy tvořená prkny, jak je terén podmáčený, ale stejně se boříme po kotníky a níž v taninové vodě. Jacqui má bílé trenýrky a tak asi pan Murphy chtěl, že ji podjíždí noha a končí po stehno mimo prkna v taninu. Nabízíme s Mukem v řehotu pomocné ruce. Bílé trenýrky do džungle? Ne, nešly vyprat...

Okruh dokončujeme po pár hodinách zastávkou ve stanici – srubu, kde jsou zachyceny fotografie a fakta o orangutanech, jak je v okolí rangeři během let studovali. Všem dali jména aby je od sebe odlišili. Celý kmen má svého krále, tím momentálním je kingpin Tom. Je dobře rozpoznatelný svým hrůzostrašným zjevem. Samcům postupem života roste lícní val (cheek pad). Čím více testosteronu, tím větší podložka. V průběhu Tomova kralování jej někteří samci vyzvali k souboji s cílem svrhnout jej z pomyslného trůnu. Prohra znamenala jejich vyloučení ze společenství a život v osamělosti. Při pohledu na jeho fotky se rozhodně zdá rozumnější být na Tomově straně.

Stanice má v popisu práce i léčbu zraněných orangutanů. Tomu často předchází nucené uspání orangutana na stromě – vyfouknutou jehličkou s uspávadlem. Dole pod stromem čeká se sítí pár chlapů až na orangutana přijdou mrákoty a gravitace dokončí dílo. Je jich na něj pěkných pár, protože orangutan často váží přes padesát kilo, velcí samci potom i přes sto.

Po cestě zpět k lodi začíná pršet. Na stezce před námi spatřujeme obří nehybnou chlupatou překážku ukrytou pod chomáčem z lopuchu a listí. Je to orangutan, který si chomáč listí utrhl a drží jej nad hlavou místo deštníku! Stojíme nad ním s otevřenou pusou.

Podvečer pak trávíme na horní palubě klotoku, Muk a jeho pomocník servíruje několik chodů večeře. Nechybí samozřejmě rýže a ovoce. Padla černočerná tma nepřerušená jediným světýlkem. Hrajeme při svíčkách scrabble. Žádné ticho a večerní klid džungle se nekoná. Za kuňkání žab, ohlušujícího řevu cikád a paviáního jektání opic či čeho, uléháme na matrace nachystané na horní palubě pod moskytiérami. Ze zvuků kolem máme pocit, jako bychom se vrátili do jeskynních časů.

Další den nás čeká opět trek. Džungli střídají volná prostranství a louky. Na jedné zarostlé houštím a nízkým porostem je dřevěná rozhledna, na kterou vylezeme. Rozhledna slouží dvěma účelům – včasná identifikace požárů a chycení signálu mobilu. V pohodlných pozicích hledíme do dálek, Muk pouští nějakou tradiční indonéskou hudbu z mobilu a my rozjímáme. Vypráví, jak ještě před pár lety odhazoval kdekoli odpadky a jak jej tahle práce změnila. V Indonésii je patrné, jak moc chybí obecné povědomí například o recyklaci a vůbec zacházení s odpadem. Většina řek v obydlených oblastech je silně znečištěných. Ve městech musí člověk kupovat balenou vodu, převařit ji anebo ji pít přes drahé filtry.

Cestou k lodi kousek od mola je rozeseto pár domků, kde rangeři přebývají. A máme kliku, přichází jeho veličenstvo, samotný král Tom. Fotky ve stanici ani pověsti o přemíře testosterenu v těle krále nelhaly, lícní valy má jak radary. Po chvíle pozorování, kdy ani nedutáme se z ničeho nic rozbíhá se směrem k nám. Na chvíli panikaříme a couváme myslejíc, že jde na nás, ale pouze jsme se nešikovně ocitli v dráze mezi ním a divočákem, kterého se Tom rozhodl razantně zahnat. Je to respektu-hodný těžkotonážní chlupatý kolos. Po všeobecném uklidnění bere do ruky kokos, ulehá a bitím o kámen se jej snaží otevřít.

Jsme zpět na lodi. Po hladině se mihne metr a půl dlouhý varan. Koupat se nelze, v řece jsou krokodýli. Dobrovolník z Anglie, který to před pár lety tady zkoušel, se stal slavným a nyní je dáván za přiklad v průvodcích – bohužel za tu nejvyšší cenu. Co mě udivuje až dojímá, je inteligence samotných opic. Když se chtějí dostat z jednoho břehu řeky na druhý, skočí do vody těsně před nebo za proplouvající loďkou a přeplavou. Vědí totiž, že krokodýl se bojí motoru lodí a tak se opice bezpečně dostanou na druhou stranu když je vzduch čistý. Tedy když je voda „čistá“...

Před návratem do chapadel civilizace nás čeká ještě zastávka v říční vesničce, přístupné pouze loďkou. Tady žije asi pět set lidí na způsobem života z předminulého století. Osadou protéká říčka, kterou lemují z obou stran úzké chodníky a jednoduché domky. Kanál slouží ke koupání, mytí a transportu materiálu a lidí na malých kanoích. Žádná silnice, žádná auta. Podél řeky se promenádují všechny druhy obyvatel vísky – lidé, kohouti, kuřata, krávy, kachny, psi... Mezi domy jsou rozházené palmy, tu porost, tu umělý rybníček s rybami. Za domy jsou rýžová pole, mangové stromy a pak už neprostupný les. 

Nenadálým lijákem jsme zahnáni na krytou verandu dřevěného domku z všelijak zbitých prken. Déšť za chvíli ustane aby se za okamžik zase vrátil a zahnal nás na verandu jiného domu o pár desítek metrů dál. Máme tak možnost bleskově nahlédnout do životů (obýváků) rodin. Je to prakticky jeden pokoj, kde na malé dřevěné podlaze v potemnělé místnosti vedle sebe polehává šest, sedm lidí. Mezi nimi psi, kočky. Všichni natěsnaní, s minimem soukromí. Jen tak se povalují, spí, povídají si nebo něco hrajou. Jedna žena si povídá s našim průvodcem Mukem. Děcka se s námi nadšeně fotí a pózují. Jednoduchost, tak se žije na odlehlých místech Kalimantanu. V téhle vesničce není největší starostí lidí mít obrovský barák a káru...

Naše třídenní dobrodružství je u konce a po dnech klidu a samoty míříme zpět do chřtánu civilizace plné lidí, prachu a výfuků... Vracíme se s dobrým pocitem toho, že jsme vložili své „bohatství“ do něčeho pozitivního a dali na tři dny práci pěti lidem. Lidem, kteří se v minulosti museli živit jak se dalo, například i nelegálním kácením lesa. Někteří z nich teď paradoxně stojí na opačné straně barikády a další dokonce zvyšují povědomí lidí o problematice, jako například náš průvodce. Nyní, s rozvojem turismu a vznikem nových chráněných území a národních parků jsou vytvářeny nové pracovní příležitosti i tady, na okraji Kalimantanu.

Pontianak, klimatické lázně Kalimantanu

Hned po vystoupení jsme obklopeni asi 8 místními na motorkách, kteří zavětřili bílou mršinu = šanci na přivýdělek. Jsou to samozvaní „taxikáři“ s motorkou z řad občanů, těch co se náhodou nachomejtli zrovna poblíž. Ojek tady má každý, narozdíl od sousední Malajsie, kde životní úroveň dává slušnou šanci k tomu, pořídit si auto. Tady je to téměř výhradně o motorce. Zase jednou jsme sami západně vyhlížející jedinci na dost možná pár kilometrech čtverečních a středem pozornosti.

Rvou se o svou kořist: „Hotel, hotel?... že máš velký bágl? To zvládnem, tady mám kámoše!“ Většinu v jazyce Bahasa Indonesia a posuncích a univerzálních slovech jako hotel a friend. Navzájem se překřikují. S díky odmítáme a klidíme se, trochu zmatení tím přehnaným zájmem o naše osoby (ehm rupie) a vydáváme se tak na cestu za ubytováním pěšky. Ale není kde chodit, existuje jen široká cesta, ta je ve špičce ucpaná motorkami a auty. Před krámky se tak dá kličkovat pouze mezi stokou, bahnem, odpadky a zaparkovanými mopedy. Všudypřítomný smog znepříjemňuje procházku, navíc to na bahně říznutým shnilým ovocem klouže. Takže se ubíráme k nejbližší ceduli Hotel. Pryč z ulice, odhodit bágly.

Půlmilionový Pontianak leží přímo na rovníku a je rozhodně nezdravé místo na Zemi. Zatím suverénně vyhrává v mé soukromé soutěži, kterou už hraju na cestách několik let, s názvem „Tady bych nechtěl bydlet“. A přitom je to pouze rozcvička na mnohamilionové města na Jávě, které budeme muset chtě nechtě křižovat. Přecházení dvacetimetrové ulice je zážitek sám o sobě. S tím, že tu někdo bude zkoušet chodit pěšky se evidentně nepočítá. Jsme taky široko daleko jediní, kteří se naivně snaží. Přechody neexistují. Veškerý pohyb a přesun se uskutečňuje na mopedech. Ty jsou dostupné za hodně příznivou cenu a tím pádem skoro všem. První splátka relativně za hubičku. Šup a jede se. I po odhození báglů na hotelu jsme však zdaleka nepřestali být terčem zájmu. Lidi na nás čučí, jak na zjevení. Co čtyři vteřiny jsem za chůze častován energickým „Helooooou misteeerrr!“. Odpověď doprovázena úsměvem je evidentně naprosto uspokojuje. Oproti Malajsii jsem si „pohoršil“ ze Sira na mistera, tuhle familiérnější verzi oslovení nicméně beru. Je slyšet no hodně kusů lámaná angličtina, lidi mávají z druhé strany ulice. Tu a tam někdo odkudsi přiběhne a chce si vehementně potřást rukou nebo aspoň plácnout do chůze. „Where are you from, misteeeer?“ „Čeko, Čeko...“ „Aaaaah!“ Za pár minut pochodu jsem umluvený, jak nikdy. Jacqui té je „smutno“, ji neosloví v mé společnosti nikdo. Asi je to Koránem, který nedovolí. Předpokládá se automaticky, že patří mně. Jakmile se však vzdálím a je na ulici zdánlivě sama, o oslovení a popískávání není nouze.

Klidnější ulička, Pontianak

Stmívá se a uvažujeme, kde co na zub. Veškeré stravování se točí kolem jednoduchých otevřených jídelen se stoličkami a rozviklanými stolky anebo dvoukoláků, plechových vozíků, který si šťastný majitel přitáhne přes půl města na místo činu a rozbalí tábor. Za vitrínou jsou různé těžko popsatelné pochoutky pochybné kvality. Zatím nemáme osahaný hygienický standard Indonésie, ale šestý smysl a všeobecná fakta říkají, že tady radši ne... navíc na ulici se nedá dýchat a tak vyvíjíme značné úsilí k nalezení ojedinělé restauračky, která má dveře a oddělí člověka od smogu ulice.

Musíme promyslet, co dál. Já bych měl přiložit ruku v práci. Po prvních hodinách bloumání městem a hledáním je evidentní, že internet a služby jsou tu na jiné úrovni nez u sousedů v Malajsii. Internet na hostelu, ač více či méně funkční, tam byl celkem samozřejmostí. Tady je samozřejmostí, že není.

Dvacetiminutová procházka městem nám podle odhadu sebrala asi rok života. Člověk přímo na svém těle cítí, jak mu ubývají roky a jak se plíce zanášejí. Na zubech cítím prach. Přejíždím si prstem po vnitřní straně rtů a vytahuju saze... Smog je tady hmatatelný a svět má jenom dvě barvy – šedou a modrou. Uprostřed křižovatky šíře osmi-pruhové cesty je pan policajt dirigující dopravu ve špičce. Pro zvýšení efektu mu pomáhá gumový panák na piedestalu, taky v policajtském mundúru. Oba vypadají, že jsou zralí na hodně dlouhý pobyt v klimatických lázních. Ne, města v Indonésii nejsou vyhlášenými oázami. Ty na malajské straně Bornea se teď při možnosti srovnání zpětně jeví ve švýcarském stylu. Pryč odsaď. Ale ještě před tím nás čeká setkání s Ninou, indiánkou, jejíž děda pochází z kmene Dayak, původních obyvatel Bornea. Ti jsou ve vnitrozemí stále k nalezení, žijící v celých rodinách v dlouhých dřevěných domech na kůlech zvaných longhouse, ačkoli už i jejich život je o něco více moderní, než tomu bylo před lety... Dopisoval jsem si s Ninou nějakou dobu a teď jsme zvědaví na setkání s jedním z potomků původních obyvatel.

Kapuas river, Pontianak

Druhý den večer nás tak Nina bere jednoho po druhém na její motorce směrem k plovoucí vesničce na břehu řeky Kapuas. Místo u břehu je po setmění plné zdejších patronů a intimně osvětlených čajoven, spojených systémem lávek, usazených na dřevěných molech lemujících pobřeží. Dál od dopravy a znečištění nám Pontianak konečně ukazuje svou světlou stránku.

Žena kmene Iban při tkání

Večer ubíhá a my zase jednou skládáme zajímavou mozaiku života jednoho z místních. Nina pracuje pro organizaci mající v náplni kromě ochrany přírody taky srovnávání sociálních nerovností plynoucích z rozdílů pohlaví. Máme štěstí, že nám to vyšlo takhle do kroku, protože se většinu času nachází v odlehlejších končinách džungle proti proudu řeky, mezi moskyty, krokodýly a ženami kmene Iban. Jejím momentálním úkolem je zvýšit obecně slabou pozici žen při vyjednávání na trhu a podpořit je co by podnikatelky, aby byly schopny prodat své tradiční výrobky za oboustranně férovou cenu. Příjemný večer ubíhá u mangového džusu s kondenzovaným mlékem a ledem, tradiční to věci široko daleko v těchhle končinách...

Děti kmene Iban

Nina

Druhý den máme dva úkoly. Zabukovat letenku dále na jih ostrova (po zemi je přesun nemožný) a dodat tělu vitamíny v podobě ovoce z místní tržnice. Chodník na tržnici je tvořen souvislou vrstvou sahající místy ke kotníkům, vrstvou o pouhých dvou ingrediencích v poměru 1 díl bahna a 2 díly odpadků. Člověk se aspoň moc nenachodí a místo toho se může vesele sklouznout. Mezi tím vším leží ne zemi hory ananasů, jinde papají, durianů. Zatím více než kdekoli jinde v Asii nám tu vyvstává na mysl svaté pravidlo Peel it, cook it, or forget it. Ještě se mi vybavuje obličej Niny včera večer na naši poznámku, že je to tu celkem znečištěné – její nefalšovaný údiv mi připadal přímo rozkošný. Možná je to i o tom, mít či nemít možnost srovnání.

Na tržnici v Pontianaku

Jdeme hledat nějakou cestovní kancelář abychom mohli zmizet z Pontianaku a nadýchat se zase jednou čerstvého vzduchu do přírody. Na extrémně rušné ulici, zpocení a vyplivnutí z neustálého dávání pozor abychom nebyli sraženi motorkou, které z ničeho nic vyrážejí ze všech koutů a stran, narážíme na jednu kancelář. Ta nabízí celkem obvyklý pohled: prázdná, bíle vymalovaná místnost-holobyt, na jejímž konci se krčí dvě postavičky za rozviklaným stolkem s postarším počítačem, telefonem a horou dokumentů, na stropu nezbytný větrák. Letenky nám prý pošlou přímo na hotel, fajn. Později večer na hotelu hledíme na poslaný papírek, který má být letenkou a nestačíme se divit. Jména jsou správně, ale věk: 31, národnost: Francie. Vůbec nechápu, kde na to ti místní chodí. Ale celkem to zapadá do celkového obrázku „náhodnosti“, který tahle země zatím evokuje.

Další den brzy ráno jsme připraveni k odletu na místním letišti. V odletové hale to vypadá spíš jako na tržnici. Stropy jsou nízko, je živo, hlava na hlavě (a to je šest ráno). Všechno je tak nějak zašlé a začmoudlé, jako by tu bylo nakouřeno nebo hořelo, ale možná mám jenom mlhu před očima a ještě jsem se úplně neprobudil. Odlety jsou pouze do Jakarty a snad ještě do pár menších míst na Kalimantanu, spočitatelných na prstech jedné ruky. Včetně toho našeho: Pangkalan Bun na jižním pobřeží ostrova. Odevzdáváme bágly u pultíku a prezentujeme se ručně vypsaným kusem papírku, který jsme včera obdrželi co by letenku. Doklad o naší totožnosti, che, nechce nikdo vidět. Láduju batoh na váhu, která pamatuje minimálně ještě holandské kolonizátory. Vychechlaný ciferník se přetočí, ale nad přesaženým limitem se jen mávne rukou, dobrý! Ještě jsem zapomněl upravit popruhy u báglu, který už je pomocníkem manuálně skládán na hromadu za zády zaměstnance u pultu. Ten na moji otázku, zda si můžu přelézt pult a odskočit za jeho záda ještě prohrábnout batoh, překvapivě a ochotně souhlasí. V odletové hale si mezi prodavači přehnaně levných suvenýrů chvilku posedíme, a pak už zaměstnanec u brány zasedá ke stejnému stolku, jaký jsme s taťkou vezli před pěti lety na smetiště a vpouští nás ven směrem k ranveji. Nasedáme na letadlo s kapacitou kolem šedesáti míst směr Pangkalan Bun a Kota Bharu. Letadýlko je, jak se zdá, plné místních a nás dvou.

K odletu stačil ručně vypsaný papírek s našimi jmény a Francií v kolonce národnosti. Nebylo třeba ukázat jakýkoli doklad totožnosti a v batohu jsem ještě k tomu omylem pronesl 2 litry vody. Nikdo nic neřešil. Heh, snadné! Na palubě nás krásné stevardky častují sušenkami a vodou. Letíme nízko, nějaké dva tři kilometry nadmořské výšky. Toho prostoru široko daleko, který Kalimantan skýtá... Aby ne, když je to třetí největší ostrov na světě. Džungli střídají palmové háje, v dálce jsou vidět stolové hory. Vše je v raním slunci tmavě zelené. Po jednom mezipřistání dosedáme za necelé dvě hodinky v osadě Pangkalan Bun, jejíž okolí je známé nekonečnými plantážemi s palmovým olejem a taky pralesem, kde vřeštící orangutani ve volné přírodě skáčou neohroženě ze stromu na strom. Tento prales budiž našim cílem...

Příští zastávka: Indonésie

Opouštíme Kuching a míříme busem do Pontianaku na indonéské části Bornea. Jacqui si ještě z autobusu odběhla, řidič se má k odjezdu s největší samozřejmostí o deset minut dřív, tak mu klepu na rameno, ať neblbne. Cesta je uzounká a oproti té minulé docela bez hrbolů, helma není zapotřebí. 

Za pár hodin jízdy jsme na hraničním přechodu Entikong, který dělí malajskou část Bornea s indonéskou, známější spíš pod názvem Kalimantan. Na hranici je možnost pořídit „visa on arrival“, které nás oprávní ke 30-dennímu pobytu, což je náš plán. Hranice je plná veksláků s rupiema a sim kartama. Několik rupií milostivě směňujeme a dáváme tak vydělat za nic moc kurz jednomu vyvolenému z třicetihlavého stáda. Snadno se tak stáváme milionáři, protože Indonésie si libuje ve zbytečných nulách. Pak už si nás, jakožto jediné západně vyhlížející pasažéry na palubě, volá pan oficír do jeho kamrlíku a naše zvědavost stoupá, poněvadž nadchází dlouho očekávaný okamžik. Dost jsme toho načetli na téma podstrčených drog v báglech a tak se onu paranoidní myšlenku občas nedařilo úplně vytěsnit. Na některých Indonéských přechodech jsou běžné kontroly zavazadel s dokonalým průklepem a otázkami, k čemu je každá z pilulek v lékárničce. Bagáž jsme si tak radši před odjezdem ještě svědomitě přebalili. Na Bali je známá věznice, kde si pár turistů, za pilulku extáze či dvě, neplánovaně protahuje pobyt v Indonésii na dlouhá léta. V kanceláři nás pan úředník s mnoha odznaky na klopě trpělivě, zdvořile a plynulou angličtinou zpovídá, co máme v plánu dělat, kde se budeme pohybovat a kde bydlet. Kontrola zavazadel se nakonec nekoná a tak vstupu na Kalimantan už nic nebrání.

Pokračujeme v jízdě, palmové háje střídá prales. Řidič celou dobu troubí jako vzteklý, mám pocit, že mi ten zvuk v hlavě už zůstane. Za sklem autobusu se pomalu začíná rozehrávat bizarní divadlo. Přibývá domů podél cesty a taky lidí. Některé baráky jsou úhledné, jiné slumovitého typu s vlnitou střechou ze zrezlého plechu nebo palmového listí. Ať už je barák sebevíce na rozpadnutí, nikdy nezapomene mít satelit. Bordel oproti Malajsii, neuvěřitelný nepořádek a odpadky kam oko dohlédne. Mnohem větší skromnost až místy hmatatelná bída. Spousta lidí na silnici, trajdajících od baráku k baráku, vesničky k vesničce. Vše se děje podél cesty, hlavní tepny života. Baráky jsou maximálně do dvaceti metrů od ní, jako by bylo trendem žít nalepený na rušné silnici, ač uzounké. Na dřevěných kůlech se suší prádlo. Spousta domů je větší polovinou půdorysu na kůlech v říčce, kde říčka rovná se stoka. Vchod směřuje k prachem pokryté silničce. Psi a slepice trajdají kolem. Kocouři se lenivě procházejí po prodejních pultech plechových boud. 

Kokosové a olejové palmy jsou úhledně rozeseté mezi domy. Sytě zelená barva do toho všude kolem. Opravny aut, krámky s veteší, jídlem, prodavači pod stříškou u cesty se žlutou močí v plastových flaškách... ne, je to benzín do motorek. Těch přibývá, spousta z nich nás v protisměru objíždí na klikaté silničce z obou stran. Na motorce cestuje až čtyřčlenná rodina. Chlap, ženská, syn a v náručí ženy ještě kojenec. Jiný moped, malé mimino přivázané provazem k těle mámy. Náklady všech možných a nemožných tvarů, krabice, prkna, klece s ptáky a přesto to řidič umně drží na dvou kolech a úspěšně manévruje vpřed. Vítězství improvizace a „poraď si jak umíš“ na celé čáře. 

Náklaďáky převážející na korbě dvacet, třicet lidí... Prašno. Podél cesty sedí žena obklopená asi svým majetkem, dva krát dva metry. Něčím, co na první pohled vypadá jako odpadky, a na druhý... jako odpadky. Jiné dvě ženy se koupou v regulérní stoce. Přilepení na sklo šokovaně zíráme na to divadlo. Život venku se od malajské části Bornea neuvěřitelně změnil přejetím neviditelné čáry, zvané hranice. Na zelenajících se políčkách zalitých sluncem jsou shrbení rolníci s typickými trojúhelníkovými kloboučky. Na chvíli doprava utichá, jen aby za chvilku zase zhoustla a tak pořád dokola. S přibývající dopravou houstne i smogová clona. Doprava nakonec zhoustne až do kolon, kdy pomalu vjíždíme na předměstí Pontianaku. 

Už v samotném Pontianaku přejíždíme řeku o šíři tří Vltav. Kapuas, nejdelší řeka Indonésie, se tady přesně na rovníku po 1143 km vlévá do moře. Industriální okolí nadobro zešediví. Záplava motorek kam oko dohlédne. Autobus nás vyhazuje na rušné, asi tak 8-mi proudové cestě bez čar, zhruba v centru města. Neexistujícím centru. Někdo mi vypnul barevné vidění světa. Všechno je šedomodré, jak motorky burácí všude kolem a vyplivují kouř. První dotek nohy se zemí v Indonésii a my máme asi tak dvě vteřiny, než se supi slétnou na mršinu - nás...