Trajektem na Jávu

Celé to začalo před několika týdny, kdy jsme si řekli, že by bylo fajn se z Bornea na Jávu dostat místo tradičního přeletu lodí. Zaslechli jsme, že je to po všech stránkách unikátní zážitek, ať už co se lidí týče a nebo taky trochy adrenalinu (potopený trajekt není v Indonésii až tak unikátem). Nicméně dopídit se na internetu nebo telefonních číslech itinerář odjezdů trajektu se stalo úkolem nemožným. Webová stránka pod silným nánosem prachu, na telefonní lince to bylo: pro informace v angličtině, stiskněte jedničku... Následovaly nicméně informace v indonéštině. Lodní řád je většinou tady vydáván pouze na nějakých 14 dní dopředu. Nakonec se tedy aspoň začalo proslýchat, že jeden trajekt by Kumai mohl opustit zhruba dva až tři dny po našem návratu z Tanjung Putingu.

A tak jsme měli za lubem cestou zpět z orangutanů v přístavu v Kumai zastavit a s pomocí Muka, našeho průvodce – ať dáme rukám a nohám pro jednou odpočinout – se optat na jízdní řád, který měl tedy mezitím snad dorazit z centrály. Do malého kamrlíku lodní společnosti jsme to stihli k večeru před zavíračkou, ale zrovna když se pán za pultem nadechl k první větě, vypadly pojistky a tak zmizel kamsi na dvůr je nahazovat. Pak už za svitu slabé žárovky mžouráme kolem a on nám pyšně ukazuje na hromádku čerstvě vytištěných jízdních řádu na pár týdnů dopředu. Plavba má trvat nějakých 25 hodin. Jednoduché počty, řeklo by se. Ne tak tady. Odečtením času příjezdu a odjezdu však vychází hodin 36 a tak se nesměle ptáme. Zaměstnanec se po pár vteřinách upřeného pohledu do jízdního řádu podrbe na hlavě a pronese krčíc rameny, že jsou tedy všechny špatně. Inu, v času odjezdu se na všech výtiscích sekli o celkem obdivuhodných 11 hodin. Tolik ke kvalitě servisu.

Nakonec máme tedy zarezervováno a zbývající dva dny trávíme opět v Pangkalan Bun prací, bazénem, a zevlovačkou ve městě. Tam je to tradičních 5x „helou misteer“ do minuty až po nás houkne veterán na štokrli, který vytahuje z rukávu trumf: slušnou angličtinu. Je to bývalý námořník, co měl možnost obeplout svět a teď už poslední roky jenom spokojeně monitoruje ulici ze své židličky. Průvodce Muk nás pozval na odpoledne do hodiny angličtiny, kterou každý týden navštěvuje a tak jsme celkem svátečně naladěni. Pan učitel nás představuje a jsme automaticky rozděleni, já jdu mezi kluky a Jacqui k holkám. Kluci se mnou řeší fotbal a Petra Čecha. Já je na oplátku chválím za snahu se jazykově vzdělávat. Holky s Jacqui řeší korejský pop a facebook. Pan učitel je samouk, co nikdy neopustil Indonésii. Říká: to víš, musíme si tady pomáhat, jak to jde. Má sice podivný přízvuk, ale mluví mu to hodně slušně. Má i svého oblíbence, nejtiššího chlapce z kurzu každou chvílí na oko podezřívá, jestli náhodou není komunistickým špiónem ze severního Vietnamu. Ten z toho má chudák trauma. Příjemná hodinka na koberci v kroužku, pohoštěni džusem, uběhla jak voda. Loučíme se s děckama srdečně jako staří dobří kamarádi a míříme si to přes město vyzvednou lodní lístky  do místa, kde byly mezitím zaslány. Malý procházející klučina si s největší přirozenosti jen tak plácne do chůze s Jacqui. Nakoukáváme do pouličního krámku. Soutěž o nejoriginálnější podnikatelský záměr vyhrává pán, prodávající ve svém obchůdku rohlíky dohromady s ...botama!

Den odjezdu trajektu. Pangkalan Bun není s Kumai spojen pravidelným autobusem a tak se do zhruba 20km vzdáleného přístavu přesunujeme taxíkem za hubana. Spoj z před tří dnů byl zrušen (evidentně nejlepší prevence před potopením je zrušit spoj), ale ten dnešní by snad odstartovat měl.

Vítá nás odjezdová hala plná polehávajících lidí. Skoro se mi zdá, že všichni ztichli a upřeli pohledy na nás při vstupu. Dostáváme boarding passy, papírové náramky jako na festival. Jdeme si sednout před čekárnu na betonový plácek, kde se fotíme s malýma děckama, které blbnou a předvádějí se. Ukazují si na mě a švitoří si šeptem něco ve smyslu, že „to je mister“. Vedle už čeká přistavený trajekt. Procento rezi na povrchu pláště nepřesahuje 15%, takže pohoda, nasedat! Chumel lidí v čekárně jako na povel nahodí na ramena papírové krabice (velmi oblíbený to druh báglu v těchhle končinách) a pytle a začíná proces nalodění přes nákladní prostor lodi. Probíhá to tak, že chumel je vpuštěn přes masivní vrata do nákladového prostoru trajektu, kde jsou v polotmě natěsno zaparkované kamiony. Tmou míříme kamsi kupředu, pár pikolíků pověšených na žebřících po stranách pořvává a koriguje pasažéry, kudy vede cesta nahoru a do kajut. Kamiony s velkým nákladem na zádech doslova podplazíme a šplháme po skoro kolmých schodech tmou nahoru, abychom se ocitli v hlavní části pro pasažéry.

Loď je spletencem chodbiček a společných prostor, s otevřenou palubou různě rozmístěnou na dvou patrech. Je tu i informační kiosek, který mi na přání vydává velmi hrubou informaci, že na lodi je dnes něco mezi 350 a 450 lidmi. Kapacita je prý rovná tisícovka. Při pohledu na lidi skvotující na všech představitelných místech se ale zdá být plno. Je komické, že kiosek není schopen vydat přesnou informaci. Klasická indonéská písnička při každoročním potopení aspoň jednoho trajektu je neschopnost odhadnout, kolik lidi se vůbec plavilo. Údaje se rozcházejí i o stovky. Když vidím lidi, polehávající si skoro na hlavách, tak trochu zapochybuju, kam by se všichni vešli při onom naplnění (rozuměj: přetížení) kapacity. Na stejné lince jako plujeme dnes, mezi Kumai na Kalimantanu a Semarangem na Jávě se v roce 2006 potopil trajekt, na kterém bylo odhadem něco mezi šesti a osmi sty lidmi, čili celkem hrubý odhad. Podobně myšlenky se ale snažíme vytěsnit. Před třemi lety tady potom na mělčině na dohled břehům uvízl další trajekt z Jávy a musel den čekat na vyproštění a odtažení na břeh. Z 25-hodinové plavby tak byl dvojnásobek.

Je pár desítek minut po plánovaném odražení. Za 5 minut už ale prý vyplouváme, říkají mi kluci v kiosku. Trvá to ještě ale půl hodiny, než topič přiloží, obloha potemní lávově černým kouřem a Dharma Kencana 2 vyrazí na svou dlouhou plavbu přes Jávské moře.

Jdu se na pět minut projít na dek, říkám Jacqui. Ale vracím se až za více než hodinu. Po prolezení celého lodního bludiště jsem byl nakonec úspěšně zajat na horní palubě a začala se mnou improvizovaná fotografická konference u schůdků, na které se prostřídalo možná desetina pasažérů včetně části posádky. Byl to nabalovací efekt sněhové koule. Po namátkovém kolečku po lodi se ukazuje, že Západ tady zastupujeme jenom my dva a zbytek tvoří místní, odhadem tedy 400 indonésanů na nás dva. Nečekejte tu žádného bílého límečka. Tohle tady jsou praví makáči a zástupci střední třídy s určitě zajímavými osudy.

Máme lístek do třídy ekonomi, tzn. lehni si a skvotuj, kde se ti zlíbí – na chodbě, u baru, u hajzlíků, na palubě, nebo ve společné místnosti s asi 200 sklopitelnými sedadly jako v autobuse, kde mají dokonce i pódium a funkční diskokouli. Ta se spouští s večerním programem. Dvě zmalované krasavice (které bohužel nespí s námi v třídě ekonomi) to doprovázené stereem rozparádí do ohlušujících výšin. Jdu se raději projít. Lidi skvotují všemožně a kouří. Restauračka je zaplivaný bar s okny zašlými stoletou špínou. Na molitanových matračkách v chřtánu trajektu před dalším barem lidi polehávají a klimbají s hořící cigaretou v ruce. Jak blízko je tady asi k požáru, řekl by si Evropan, zvyklý na trošku jiné bezpečnostní opatření.

Řev v tlampači ohlašuje večeři. Celá loď se dá sborově do pohybu s snad se i nahne jak se všichni seřadili do hada na straně u železných dveří, za kterými je asi kuchyňka. Na menu je rýže s něčím co vypadá, jako orlí dráp v trojobalu. Do přistání nás čekají ještě další dva chody: zase rýže, jen dráp je tentokrát možná sokolí.

V průběhu „autogramiády“ a podstatnou část cesty po ní si nás nejvíce všímal chlapík jménem Vitoto se svou ženou. Nabídli nám dokonce jejich místa k ležení na koberci v kajutce pro nějakých 70 lidí, kde jsou různé výklenky oddělené dřevěnými přepážkami. Spíše to tu připomíná zavazadlový prostor. Bylo to od nich hodně milé. Jinak bychom strávili noc na igelitem potažených sedačkách, protože podlahy byly všude zabrané. Celou cestu se o nás starali, nabídli, že můžeme přespat a zůstat posléze i u nich doma v jejich „homie“ a procvičovali jsme si s nima naše chabé základy Bahasa Indonesia. Po hodinovém hovoru se cítím, jako po hodině tělocviku. Domluvit se tady znamená zapojit celé tělo, hodně trpělivosti a trochu fištróna. Asi bychom snad s nimi i jeli domů, jak nám celou dobu dokola nabízeli, nebýt dvou podstatných detailů. A sice, že místo 2-hodiné cesty vlakem ze Semarangu do jejich městečka chtěli mermomocí absolvovat štreku autobusem, trvající 5 hodin. A hlavně, byli to prodejci batiky vracející se z Bornea domů, takže jsme očekávali, že dříve či později by přišly na řadu jejich psí oči s urputnou prosbou, ať něco koupíme. Máme ale před sebou ještě hodně týdnů putování, a tak zvedat hmotnost nákladu už teď se nám nechce a nabídku nakonec odmítáme, koneckonců chceme teď pro změnu ne do města, ale do přírody.

Motlitba z reproduktorů s ohlušujícím řevem ve 4 ráno budí všechny živé na lodi i mrtvé v moři. Ale nikdo nereaguje, spíš přehazuje více oblečení přes hlavu aby unikl té šílenosti. Ráno druhý den je na lodi nablito. Na záchodech je jen voda v sudu, kohoutky při snaze o otočení zůstávají v ruce a tak ranní hygiena odpadá. Všude odpadky, i když se to pikolíci snaží pravidelně vymetat. Každopádně koncept odpadkového koše tady zůstává neznámý – věci se hází a stelou zásadně pod sebe.

Inkoustově modré Jávské moře je klidné, loď uhání směrem k Semarangu. Lidi mě na horní otevřené palubě zvou na čaj k baru. Jeden mluví hodně dobře anglicky, je bývalý námořník, něco přes čtyřicet let. Není to poprvé, že jediný člověk mimo turistickou branži, co široko daleko vládne angličtinou, je bývalý námořník. Jeho kamarádi se zvědavě vyptávají, bývalý námořník překládá, chlapi mi vyfukují kouř do obličeje a ukazují rukama, jestli mám ještě žízeň. Zdvořile už odmítám další čaj a zahledím se na chlápka od pasu nahoru nahatého, co si stojící kousek vedle od nás v baru utírá s největší samozřejmostí své podpaží do záclony.

Na celé lodi jsou odhadem tedy dva až tři lidi ze čtyř set, co umí anglicky. A jak to jde tak jednoduše říct? Člověk si tu může být celkem jist, že ten kdo anglicky bude umět, si ho s celkem slušnou pravděpodobností najde a rád si přijde popovídat. Na malajské nebo singapurské lodi by poměr jazykové zdatnosti byl přesně naopak. Celý tenhle zážitek na lodi má ale to kouzlo, že je spousta času se ponořit do konverzace (ať už ruční tělocvikové, či té klasické verbální). Té hrstky lidí, co umí jakž takž aspoň koktat v angličtině, si hodně ceníme. I naopak je obrovsky oceněno, kdy my zvládáme základy jejich jazyka. Vyplatí se tady určitě hodně moc zvládnout alespoň něco z Bahasa Indonesia, hlavního z celkem asi sedmi set jazyků, které jsou v Indonésii aktivně používány a který je gramaticky jedním z nejjednodušších vůbec. Mít možnost pochopit myšlení místních, jejich sny, cíle, radosti, obavy a důvody žít...  a zážitek z cestování je položen do úplně jiné roviny, deroucí se pod kůži ještě o tolik víc.

Siréna houká a my vjíždíme do přístavu v Semarangu. Jsme vybavení telefonními čísly lidí z různých částí Jávy, které nám během cesty byly vtisknuty, kdybychom snad jeli kolem a potřebovali s něčím pomoci, či neměli kde přespat. Tahle pohostinnost se v opačném gardu v Evropě představuje o něco hůře. Končí jeden z neujušmudlanějších zážitků – Jacqui vypotřebovala za den plavby celý gel na dezinfekci rukou, který se do teď celkem držel – a rozhodně taky jeden z nejzajímavějších a nejbodřejších.

Opouštíme trajekt, na který nabíhá úklidová četa s nad míru ambiciózním cílem – vydrhnout tu spoušť. Každý z nich před sebou hrne kouli odpadků, která jim před očima roste, jako když stavíte sněhuláka.

Jáva, kulturní a politické epicentrum celé Indonésie a ostrov prošpikovaný páteří sopečných gigantů, mnoho z nich aktivních. V miliónovém Semarangu však nehodláme ztrácet cenné roky života snahou o chůzi v tomhle smogovém ráji a tak jenom na půl plynu handrkujeme v docích o ceně ojeku s chrty z řad lidí, kteří si rádi přijeli zkontrolovat možnost přivýdělku. Krosna na zádech, malý baťůžek nešikovně mezi nohama řidiče motorky a jedeme. Ve městě se z břehů vylila řeka, silnice je po kotníky ve vodě. Řidič kličkuje trhanými pohyby rychlostí kroku, chvilkami po obrubníku, chvilkami po silnici. Motorka se mezi výmoly a kameny viklá, tak tak se držíme na dvou kolech. Ale to by nebyla Indonésie, aby si k tomu chlapík ještě nezapálil cigaretu a řídil v té slotě jenom jednou rukou...

Tanjung Puting: je libo orangutana?

V hotelu v městečku Pangkalan Bun je nad pasem a národností Jacqui zdviháno obočí a směrem k ní jsou vrhány nechápavé pohledy. Nakonec do knihy zemi jejího původu pro jistotu zaokrouhlují ze South Africa na Africa. Pak už se snažíme zajistit transport do oblasti Tanjung Puting, což je prales přístupný pouze říčním systémem. Prales, který je jednou z posledních kolébek, kde žijí orangutani ve volné přírodě. Tanjung Puting je údajně nejlepší místo na Zemi pro spatření orangutana ve volné přírodě.

V Pontianaku jsme dostali kontakt na pana Dansena, který si v Pangkalan Bun otevřel jeho eko-cestovku a živí se mimo jiné pronájmem klotoků. Klotok je motorová loď, pomocí níž se dá Tanjung Puting, džungle přístupná soustavou rozvětvených řek, prozkoumat. Zase jednou se mi moc nedaří odhadnout věk, hádám mu asi o 8 let míň. Lidi, a čtyřicetiletý Dansen není výjimkou, tady vypadají tak nějak dost mladší... Snad je to kombinací pestré stravy, dostatkem slunce a slovníkem neobsahujícím slovo stres. Tenhle milý chlapík nám umožní prozkoumat během tří dnů rezervaci pronajmutím jeho klotoku i s průvodcem, kuchařem a posádkou. Zní to na náš standart až honosně, ale víme, že přispějeme na dobrou věc.

Náš třídenní výlet za orangutanama začíná další den. Přijíždíme do nedalekého přístavu Kumai, malého městečka, kde bychom se o pár dní později rádi nalodili na trajekt a přeplavili na Jávu. Ve stejném přístavu už nás čeká klotok s posádkou a můžeme vyrazit. Široký záliv lemují doky a jedna pro naše zažívání jen těžko stravitelná věc. Podél břehu jsou 5-patrové baráky z betonu, dost vězeňského vzhledu, s pouze malými okénky. Hlavními obyvateli jsou ne lidi ale ptáci, kteří všude kolem poletují a pískají. A nejsou ani vězněni, poletují si tam a zpět. Vevnitř jsou sběrače na velmi žádanou komoditku – ptačí sliny. Údajně zejména čínští muži pijí ptačí sliny za účelem zvýšení potence. Vůbec v Asii těch triků na zvyšování potence znají docela dost.

Plujeme dál. Záliv se postupně zužuje, až se ocitáme v jednom z rameni řeky, nejprve lemováni hustým porostem kterému dominují palmy, později vyšší stromy. V jejich korunách vegetí makaci a kahau nosatí. Občas spatříme strakatého zoborožce, jakoby-papoucha s velkým žlutým zobákem o velikosti zbytku těla. Úzkou říčku lemují rybáři v loďkách zaparkovaných ve stínu porostu u břehu. Vlastně to není žádný břeh, porost vyčnívá strmě vzhůru rovnou z vody.

Náš plán je se plavit a na více místech během tří dnů vystoupit a navštívit několik míst, kde se mohou potloukat orangutani. Chceme navštívit prales ale i stanici, kde byli orangutani léta studování známou místní doktorkou, která nasbírala během let spoustu nových poznatků o tomto člověku blízkém příbuzném. Stanice má také za úkol připravit orangutany, kteří žili v zajetí, k vypuštění zpět do volné přírody.

Špetka informací (připravte si nad hlavu trychtýř): původ slova orangutan lze vystopovat v malajském jazyce – orang utan neboli „člověk lesa“. Tato zvířata byla kdysi v Jihovýchodní Asii běžná, dnes už jsou k nalezení pouze na indonéských ostrovech Sumatra a Borneo. Ono totiž již kolem zhruba 75% pralesa v Indonésii bylo během posledních pár desítek let jaksi vytěženo. S drastickým úbytkem lesa je spojeno i riziko úplného vyhynutí orangutana, kteréhož počet se scvrknul ze čtvrt milionu kusů z před sto lety na momentálních zbývajících 15 tisíc kusů. Přelet z Pontianaku nám ukázal namátkový obrázek vytěžené plochy pralesa nahrazené výsadbou palem olejových. Vyhnout se produktům obsahující palmový olej je prakticky nemožné – je skoro ve všem, i v sušenkách. A jen tak pro představu o druhové rozmanitosti ostrova: jenom mezi lety 1996 a 2006 bylo objeveno přes 400 nových druhů rostlin či zvířat. Vše však může přijít záhy v niveč... Smutné, ale při momentálním tempu kácení je odhadováno, že v roce 2022 bude 98% pralesa na celém Borneu nenávratně pryč.

Plujeme hlouběji a hlouběji do džungle až najednou bahnitě hnědou vodu vystřídá tmavě černá, taninová. Voda je zde extrémně zásaditá. Celoživotní pohyb v korytu, kontakt a hygiena s touto vodou způsobila Dansenovi vypadání všech předních zubů, místo toho má nyní padnoucí můstek.

Po zhruba tříhodinové plavbě nás čeká oběd na horní palubě klotoku a poté už přiražení u malého dřevěného mola, na kterém už čeká delegace – orangutaní máma s dvěma dětmi. Malí orangutani jsou tak roztomilí, že Jacqui prohlašuje, že by si jednoho ráda vzala domů. Ale pro jejich vlastní bezpečnost je přiblížení malým orangutanům na krátkou vzdálenost nezodpovědné. Jsou totiž velmi náchylní k chycení lidských nemocí, na které není jejich imunitní systém připraven a které pak mohou být snadno rozneseny mezi zbytek orangutaní populace, což může být pro ně fatální. První kontakt je úžasný, tolik toho jde identifikovat společného s homo sapiens. Aby ne, když mají 97% DNA společné s člověkem. Malinko jsme obezřetní. Přece jenom je to v případech některých samců přes sto kilo živé váhy a někdy dělají nevyzpytatelné pohyby a rozmachy. Navíc si hlídáme peněženky a batohy, které orangutani občas kradou. Není to přímo tak, že by na pas nebohého turisty chtěli vycestovat do Evropy, hnacím motorem je zvědavost a jídlo. Občas se tak stalo, že opičák s ukradenou brašnou utekl na strom a poskakoval z jednoho na druhý, zatímco uštvaný a zpocený turista klopýtal pod ním kopírujíc jeho trasu po zemi houštím a sbíral to co opičák postupně trousil a odhazoval. Groteska... Orangutaní mámě se dva špunti schovávají do kožichu, a všemožně ji za něj a za tělní laloky tahají. Máma má moudrý a unavený výraz někoho, kdo vychoval a odkojil pěknou řadu orangutaních mláďat. Oči, uši, nehty, pohyby, vše tak podobné člověku. Dokonce i čáry života na dlaních. A umí i základy znakové řeči, jak nám záhy dokazují. Pokračujeme směrem k platformě hlouběji v lese, na té jednou denně probíhá krmení orangutanů. Ti zejména v sezóně, kdy ještě není tolik zralého ovoce na stromech, ochotně dorazí. Pár rangerů donese banány a kanystr sladkého mléka a rozjíždí paviání řev, který má obyvatele lesa přivábit. Každý ranger má svou vlastní k dokonalosti vybroušenou tóninu a styl vábení. Netrvá ani minutu a kdesi v dálce je slyšet zvuk lámajících se větví a šustění listí. Přicházejí další a další a už je plošina plná orangutanů a mláďat, které nedočkavě strkají hlavu do útrob kanistru, který jim ranger pomalu leje do chřtánu. Přichází i funící divočáci a snaží se dostat na plošinu také. Jsou okamžitě výstražně zahnání největším orangutanem. V pralese jsou kromě orangutanů, dalších opic a divočáků ke spatření i pythoni, kobry, zmije, kočkovité šelmy a nosorožci. Vše ale velmi vzácné na to, aby byli běžně spatřeni.

Vracíme se k lodi a pokračujeme na jiné místo, odkud nás čeká menší trek v džungli. U malého dřevěného mola uprostřed země nikoho se znovu potlouká orangutan a kapitán rozjíždí bizarní divadlo. Zastaví motor a loďku někde zhruba uprostřed 15 metrové řeky a hodí směrem na molo lano. Orangutan nejdřív zírá a nehne brvou. Kapitán vytahuje banán, mává jím a slibuje odměnu. Celá posádka včetně nás pobaveně hledí. A tuhle orangutan popadá lano a zručným ručkováním nás hbitě přitahuje ke břehu!! Orangutan shrabuje odměnu a my vyrážíme do bažin.

Na pár hodin vyrážíme do džungle pozorovat divočinu. Náš průvodce, Muk je čtyřiadvacetiletý kluk, který nešetří fakty a zajímavostmi, během čehož se tak ploužíme lesem a koukáme na co šlapem. Má opravdu zbystřené smysly a co chvíli upozorní na nějaký hmyz či zvíře, které by naše netrénované oko přehlédlo. Je schopen zaměřit zmiji 3 metry od něčeho čím jdeme, jako by stezka. Ta je místy tvořená prkny, jak je terén podmáčený, ale stejně se boříme po kotníky a níž v taninové vodě. Jacqui má bílé trenýrky a tak asi pan Murphy chtěl, že ji podjíždí noha a končí po stehno mimo prkna v taninu. Nabízíme s Mukem v řehotu pomocné ruce. Bílé trenýrky do džungle? Ne, nešly vyprat...

Okruh dokončujeme po pár hodinách zastávkou ve stanici – srubu, kde jsou zachyceny fotografie a fakta o orangutanech, jak je v okolí rangeři během let studovali. Všem dali jména aby je od sebe odlišili. Celý kmen má svého krále, tím momentálním je kingpin Tom. Je dobře rozpoznatelný svým hrůzostrašným zjevem. Samcům postupem života roste lícní val (cheek pad). Čím více testosteronu, tím větší podložka. V průběhu Tomova kralování jej někteří samci vyzvali k souboji s cílem svrhnout jej z pomyslného trůnu. Prohra znamenala jejich vyloučení ze společenství a život v osamělosti. Při pohledu na jeho fotky se rozhodně zdá rozumnější být na Tomově straně.

Stanice má v popisu práce i léčbu zraněných orangutanů. Tomu často předchází nucené uspání orangutana na stromě – vyfouknutou jehličkou s uspávadlem. Dole pod stromem čeká se sítí pár chlapů až na orangutana přijdou mrákoty a gravitace dokončí dílo. Je jich na něj pěkných pár, protože orangutan často váží přes padesát kilo, velcí samci potom i přes sto.

Po cestě zpět k lodi začíná pršet. Na stezce před námi spatřujeme obří nehybnou chlupatou překážku ukrytou pod chomáčem z lopuchu a listí. Je to orangutan, který si chomáč listí utrhl a drží jej nad hlavou místo deštníku! Stojíme nad ním s otevřenou pusou.

Podvečer pak trávíme na horní palubě klotoku, Muk a jeho pomocník servíruje několik chodů večeře. Nechybí samozřejmě rýže a ovoce. Padla černočerná tma nepřerušená jediným světýlkem. Hrajeme při svíčkách scrabble. Žádné ticho a večerní klid džungle se nekoná. Za kuňkání žab, ohlušujícího řevu cikád a paviáního jektání opic či čeho, uléháme na matrace nachystané na horní palubě pod moskytiérami. Ze zvuků kolem máme pocit, jako bychom se vrátili do jeskynních časů.

Další den nás čeká opět trek. Džungli střídají volná prostranství a louky. Na jedné zarostlé houštím a nízkým porostem je dřevěná rozhledna, na kterou vylezeme. Rozhledna slouží dvěma účelům – včasná identifikace požárů a chycení signálu mobilu. V pohodlných pozicích hledíme do dálek, Muk pouští nějakou tradiční indonéskou hudbu z mobilu a my rozjímáme. Vypráví, jak ještě před pár lety odhazoval kdekoli odpadky a jak jej tahle práce změnila. V Indonésii je patrné, jak moc chybí obecné povědomí například o recyklaci a vůbec zacházení s odpadem. Většina řek v obydlených oblastech je silně znečištěných. Ve městech musí člověk kupovat balenou vodu, převařit ji anebo ji pít přes drahé filtry.

Cestou k lodi kousek od mola je rozeseto pár domků, kde rangeři přebývají. A máme kliku, přichází jeho veličenstvo, samotný král Tom. Fotky ve stanici ani pověsti o přemíře testosterenu v těle krále nelhaly, lícní valy má jak radary. Po chvíle pozorování, kdy ani nedutáme se z ničeho nic rozbíhá se směrem k nám. Na chvíli panikaříme a couváme myslejíc, že jde na nás, ale pouze jsme se nešikovně ocitli v dráze mezi ním a divočákem, kterého se Tom rozhodl razantně zahnat. Je to respektu-hodný těžkotonážní chlupatý kolos. Po všeobecném uklidnění bere do ruky kokos, ulehá a bitím o kámen se jej snaží otevřít.

Jsme zpět na lodi. Po hladině se mihne metr a půl dlouhý varan. Koupat se nelze, v řece jsou krokodýli. Dobrovolník z Anglie, který to před pár lety tady zkoušel, se stal slavným a nyní je dáván za přiklad v průvodcích – bohužel za tu nejvyšší cenu. Co mě udivuje až dojímá, je inteligence samotných opic. Když se chtějí dostat z jednoho břehu řeky na druhý, skočí do vody těsně před nebo za proplouvající loďkou a přeplavou. Vědí totiž, že krokodýl se bojí motoru lodí a tak se opice bezpečně dostanou na druhou stranu když je vzduch čistý. Tedy když je voda „čistá“...

Před návratem do chapadel civilizace nás čeká ještě zastávka v říční vesničce, přístupné pouze loďkou. Tady žije asi pět set lidí na způsobem života z předminulého století. Osadou protéká říčka, kterou lemují z obou stran úzké chodníky a jednoduché domky. Kanál slouží ke koupání, mytí a transportu materiálu a lidí na malých kanoích. Žádná silnice, žádná auta. Podél řeky se promenádují všechny druhy obyvatel vísky – lidé, kohouti, kuřata, krávy, kachny, psi... Mezi domy jsou rozházené palmy, tu porost, tu umělý rybníček s rybami. Za domy jsou rýžová pole, mangové stromy a pak už neprostupný les. 

Nenadálým lijákem jsme zahnáni na krytou verandu dřevěného domku z všelijak zbitých prken. Déšť za chvíli ustane aby se za okamžik zase vrátil a zahnal nás na verandu jiného domu o pár desítek metrů dál. Máme tak možnost bleskově nahlédnout do životů (obýváků) rodin. Je to prakticky jeden pokoj, kde na malé dřevěné podlaze v potemnělé místnosti vedle sebe polehává šest, sedm lidí. Mezi nimi psi, kočky. Všichni natěsnaní, s minimem soukromí. Jen tak se povalují, spí, povídají si nebo něco hrajou. Jedna žena si povídá s našim průvodcem Mukem. Děcka se s námi nadšeně fotí a pózují. Jednoduchost, tak se žije na odlehlých místech Kalimantanu. V téhle vesničce není největší starostí lidí mít obrovský barák a káru...

Naše třídenní dobrodružství je u konce a po dnech klidu a samoty míříme zpět do chřtánu civilizace plné lidí, prachu a výfuků... Vracíme se s dobrým pocitem toho, že jsme vložili své „bohatství“ do něčeho pozitivního a dali na tři dny práci pěti lidem. Lidem, kteří se v minulosti museli živit jak se dalo, například i nelegálním kácením lesa. Někteří z nich teď paradoxně stojí na opačné straně barikády a další dokonce zvyšují povědomí lidí o problematice, jako například náš průvodce. Nyní, s rozvojem turismu a vznikem nových chráněných území a národních parků jsou vytvářeny nové pracovní příležitosti i tady, na okraji Kalimantanu.