Mezi vulkány národního parku Bromo

Surabaya je za námi odklizená z cesty, fajn. Míříme do národního parku Bromo-Tengger-Semeru ranním expresem jedoucím až na východní pobřeží Jávy, odkud je to už jen krátkou jízdou trajektem dál na Bali. My ale vystupujeme z vlaku za dvě hodinky jízdy v městečku Probolinggo, odkud to máme ještě další dvě hoďky minivanem do národního parku pod samotný vulkán Bromo.

Rozkřapaný minivan, jakási pravidelná linka mezi Probolinggem a vesničkou Cemoro Lawang – poslední vesničkou na silnici, zfučeně stoupá prudce vzhůru. Je naložen kombinací backpackerů a místních babiček s nůší s odzbrojujícím bezzubým úsměvem a zvídavým pohledem. Vzduch příjemně chladne a konečně ubývá lepivé vlhkosti. Hliněná cesta plná obřích děr a výmolů je přilepená ke strmému svahu, řidič si tady volantem odkroutí svoje. Kopcovitým terénem se táhnou lávová pole a všude kam oko dohlédne je vysazená jarní cibulka a další zelenina. Sopečné podloží a láva udělala z okolí velmi úrodnou oblast. Vlastně celá Jáva, kterou protíná páteř vulkánů, mnoho z nich aktivních, je jedno z nejúrodnějších míst na Zemi – mají tady až tři sezónní sklizně.

Je odpoledne, zataženo a jsme v Cemoro Lawang, horské vesničce, která je posledním útočištěm před branou do národního parku Bromo-Tengger-Semeru. Od pusy se zvedá pára. Změna nadmořské výšky o 1800 metrů je taky znát, hlava pobolívá. Na první pohled útulný hostýlek skoro na konci silničky je vlastně kombinací roztroušených bungalovů s výhledem do klenuté krajiny pod námi. Vítá nás na-ruku-jdoucí cedulí pravá ovesná kaše, brambory, domácí jogurt. Jenom se oblízneme při představě něčeho, co jsme hodně dlouho neměli a snad už i zapomněli, že existuje. V dřevem obložené restauračce je temno, baterií na osvětlení se šetří až navečer. U mapy dáváme dohromady plán na dalších pár dní. Třídenní trek na Gunung Semeru (3676m), nejvyšší vrchol Jávy, je výzvou. Ale později ten večer venku na procházce, človíček v hábitu rangera co hlídkuje v budce na vyvýšenině říká, že hora je momentálně uzavřena. Gunung znamená v indonéštině vrchol. Semeru je posledních několik desítek let aktivní a každou půlhodinu vyplivne k nebi chrchel kamení, proti kterému se deštníkem neubráníte. Indonésie je zemí, kde se dá říct, že sopky rosou rychleji než stromy: některé tempem několik metrů za rok.

Kousek za branou do národního parku se nám otevře výhled na celou plošinu, která se rozprostírá nějakých sto metrů pod námi a táhne se do nekonečna. V jejím prostředku se k nebi drze tyčí Bromo, magnet pro většinu příchozích a jméno, které je často samotné používáno k identifikaci tohoto místa. Je o poznání nižší než Semeru, něco přes dva tisíce metrů. Docela prďola, řeklo by se. Ale urputnost, se kterou sálá a vyvrhává prach k nebi je respektuhodná, je to jako být u rozhajcované pece. Stmívá se, až nakonec popelavě černá krajina splyne s oblohou. Vesnička je celá pokryta sopečným prachem, všude černo, jen bílo-zelené stvoly vysázené jarní cibulky rozsvěcují krajinu v pravidelných rozestupech. U brány do národního parku je stanice – holobouda se zažloutlým seznamem čehosi. V ní indián vyvrátí názor prvního indiána dřívěji ten večer – Semeru prý otevřen je! Na názory 1:1 a rozhodne tedy třetí, zatím neznámý hráč.

Uděláme to tak, že se ráno vydáme za východem slunce, na skálu odkad si kouřící Bromo a za ním gigant Semeru můžeme změřit na dlani a porovnat síly. Pomůžeme si při tom pronajatými motorkami s jezdci, kteří na nás během východu slunce počkají a pak hodí dolů na plošinu a přes ní kolem Broma, abychom stihli celodenní pochod do vesničky Ranu Pani a snad i o kousek dál. Tam je oficiální stanice, kde se rozhodne, zda můžeme pokračovat nahoru na Semeru. Je tam i chlapík, u kterého bychom si případně vypůjčili spacáky a stan a vyrazili dále. Nejdřív ale něco na zub z těch dobrot v restauračce.

Ráno po čtvrté hodině se ještě v polospánku křečovitě držíme zmrzlých rukojetí motorek a ty na hliněné cestě bručivě bojují s nefér nakloněným svahem. Zbytek stoupání absolvujeme pěšky za tmy a já padám do jakési škarpy, výmolu v cestě. Za klení se drápu zpět na nohy. Tenhle rozkošně tragikomický moment později pomůže Jacqui, aniž by to v tomhle momentu tušila, při překonávání budoucích strastí a překážek naší pouti. Půl hodiny tápání ve tmě a jsme tam. Vyhlídkový bod je docela zklamáním. Navíc je zamračeno. Výhled je dobrý, ale bylo sem společně s námi nahnáno dalších možná 70 lidí, z nichž na stupnici otravnosti vítězí ženská s americkým přízvukem, která kvákavým hlasem směrem k dceří na cucky trhá ranní ticho: „You don’t know what’s the difference between ja-a-am and jello?“. V duchu zuřím. Ale ono je takhle tady možná šest dní ze sedmi. Tak jsme naletěli, no. Polovinu informací nám zatajili. Výhled sice je slušný, ale inu né takový, jak je s pýchou lživě prezentován na plakátech. A to ještě nevíme, že se do podobné sítě později dáme chytit ještě jednou. V začínajícím dni bryskně seběhneme houštím dolů, kolem jeepů s řidiči čekajícími na své klienty a kolem koní, jejíž hindu-majitelé se zahřívají u čaje a choulí zimou. Lidé kmene Tengerr, zabaleni do svých typických šátku, jsou vyznáním hinduisté a na úpatí Broma přišli někdy během 16. století, aby unikli vlivům rozmáhajícího se islámu.

Rychle na motorku, zastávka v hostelu na snídani, sebrat zapomenuté čelovky a už svištíme výmoly stepní plošinou jako by vyschlého bazénu, mezi černými dunami, podél naštvaně kouřícího Broma. „Proč se mu tak lepíš tou motorkou na zadek, když se vymelou, tak jsme i my v prdeli!“ Ale ne, nechápe tuhle logiku a dál rozjíždí ojek na občasné rovince mezi dunami k šedesátce a lepí se na svého kolegu na vzdálenost deseti centimetrů. Ruce už jsou ztuhlé a svaly v křeči, jak je třeba se urputně držet. Hrboly vyhazují ze sedla a mám co dělat, abych ve škarpě neskončil podruhé během dvou hodin. Nakonec s těmihle povedenými génii musíme smlouvat o další kilometr, který byl či nebyl v ceně, kdo ví už... Jinde v jihovýchodní Asii je celodenní půjčení skútru za srandovních 5 dolarů na den. Na tomhle konci světa však platí jiná pravidla, a kluci moc dobře ví, že v téhle pustině jinou možnost nemáme. 

Opouštíme plošinu o několik kilometrů dál na její druhé straně, vystoupáme po úpatí a od rozcestí už do Ranu Pani lesem pokračujeme po svých. Tu a tam projede místní usedlík na ojeku naložený dřívím na topení, štosem trávy pro kravičku, anebo pytlem cibule, který po lesní cestě dopraví do civilizace. Za několik hodin se porost rozevírá a jsme náhle obklopeni zářivě zelenými políčky, na nich ohnutí rolníci v typických trojúhelníkových kloboucích proti slunci. V dáli v údolí nás vítá pohledem Ranu Pani, od světa odříznutá vesnička, kde se život zdá o několik desítek let pozadu oproti té městské Indonésii. V centru vesničky je malé náměstí - bahnitý plácek, na kterém děcka hrajou fotbal. A je tu živo, spousta diváků. Jakmile přicházíme, zápas asi zrovna skončil, nebo jsme ho snad my, bledé tváře nechtěně přerušili svým vstupem na scénu – těžko říct –  a strhne se vřava. Běží proti nám lidská vlna. Jsme zasypání lavinou dětí, jako by právě do vesnice vstoupil mesiáš s tornou lízátek. Každý se tlačí do záběru fotky...

Po vyvlíknutí z davu pokračujeme dál na konec vesnice. V Ranu Pani je homestay, jeden dobrý chlapík zde nabízí postel a půjčuje stany a spacáky. Evidentně je v roztahané vesničce známý, všichni kynou, že jdeme správně. U chlapíka doma se chvíli rozkoukáváme a odpočíváme. Chlapík mezitím volá na místní horskou stanici, aby konečně padnul verdikt – Semeru je uzavřen. Stezka nahoru se snad má otevřít za nějaké dva týdny, po té co ji strážci projdou a zhodnotí její bezpečnost – ale to už budeme za horama... Tak tedy, můžeme si v klidu užít scnénickou cestu zpět do Cemoro Lawang.

Krajina v odpoledním slunci je úžasná. Chlapi na stavbě se přátelsky smějí – a širokým úsměvem odhalují fakt, že v Ranu Pani není zubaře. Z pod rozbitého náklaďáku se ozývá smích, jak chlápci v dobré náladě opravují auto. Barva. Celá episoda v Ranu Pani má pro mě jedno synonymum – barva. Ať už vyřvaně zelená políčka zeleniny, vysázená ve svazích o nemožných sklonech, nebo pleť či oblečení dětí, vracejících se ze školy. To vše naplno nasáté životem, v kontrastním srovnání s bezútěšnou a nekonečnou černí jen o pár kilometrů vzdáleného Broma.

Zpátky na rozcestí, kde stezka klesá zpět na dno lávové plošiny, čekám na Jacqui, když se náhle pěšmo přiloudá domorodec. Táhne na hřbetu jutový pytel překypující trávou. Krmen ode mne podávanýma cereálníma sušenkama spokojeně přikyvuje na mé „Ještě?“. Tak tu na sebe čtvrt hodiny koukáme, mlčíme, tu a tam jeden něco řekne, druhý nemá páru, co by to mohlo být a tak si vše domyslí podle své fantazie. V poklidu odpočíváme. Jak rozdílné jsou naše životy, myslím si v duchu...

Již při západu slunce nás Gunung Bromo zdraví na stepní planině horkým popelem, který pálivě dosedá na naší kůži. Sopka sálavě vzdychá, jako když jsou kamna měchem rozdmychávána k životu.

Po osmi hodinové šlapačce jsme zpět v Cemoro Lawang vysíleni a dehydrování a užíváme si večeři v přítmí hostelové restauračky. Z domu dovezený půllitřík slivovice, která se ještě stále po měsíci drží, je na stole. Po jednom pivu a jednom panáku slívky jsme v kombinaci s nadmořskou výškou a únavou nalámaní na malinké kousky, jako po nějaké nepovedené české pitce... Je čas jít dál, ale až po vydatném spánku.

Jáva na kolejích

Tak jsme se úspěšně vylodili v Semarangu a cíl je jasný: údajně nikterak inspirativní a na pohled rozhodně šedé milionové město co nejrychleji opustit. Cílová zastávka: vulkánů plný Národní park Bromo-Tengger-Semeru ve východní části Jávy. Způsob dopravy: vlakem. Vezeme se na motorce z přístavu, každý zvlášť na jedné za „osobním“ řidičem, směr nádraží. Když to řidiči náhle střihnou přes nějaké opuštěné dvorky a uličky tak si říkám, kdepak asi skončíme. Zkratka nakonec ústí před nádraží, zbývá se ještě dohandrkovat o ceně. Tu chybičku nedomluvit cenu předem si zapamatujeme. Takže platíme o pár rupií navíc, než by se domluvilo před nasednutím a už rozrážíme dveře nádraží. Ve frontě na lístky se seznamujeme s kanaďankou indonéského původu Samanthou – a vypadá to, že naše cesty později protnou v Yogyakartě, kulturním hlavním městě ostrova. Za hodinku a něco nám to jede, a tak máme čas se trochu rozkoukat. Nádraží v Semarangu je po hrůzném hygienickém standartu trajektu až šokojujícím způsobem sterilně čisté, a la Schweiz, řeklo by se. Podél prvního nástupiště jsou jeden vedle druhého kamenné obchůdky s limčou, ale hlavně je tu – jen tak uprostřed všeho dění – živá kapela, jejíž kubánské rytmy dodávají nádraží ohromný šarm. Na chvíli se tak ocitáme v Karibiku a rozhlížíme se kolem – poklidná uspávající atmosféra v přítmí pod střechou nástupišť doladěna uklidňujícími rytmy... Někde vzadu, už pod širým nebem, hrajou kluci v kolejišti fotbálek. Po střeše přistaveného vlaku na první koleji se nad hlavami lidí prochází zřízenec s vajglem v puse a nevzrušeně cpe hadici do záchodků. Tohle mohl spíš udělat na tom trajektu.

Náš vlak je bude zpožděn, šušká se mezi čekajícími místními. Není tu žádná digitální tabule, která by nám dodala na jistotě, zda vůbec čekáme na správném peronu. Pouze fundamentální plechová cedule ukazuje velkýma šipkama, kam konkrétní směr vede. Takže opět klasika – vybrat si 3-5 fundovaně vyhlížejících, na sobě nezávislých zdrojů a vše několikrát ověřit. Neradi bychom se na večer omylem ocitli v desetimilionové Jakartě. Mezitím přijíždí vlak nižší třídy Ekonomi, po střechu napráskaný lidma, z nichž někteří se zdají mít tváře přimáčklé na skle. Už ani nevím, jestli z nedostatku místa, anebo zase jednou z údivu, že vidí bělocha...

 

Náš vlak do města Surabaya, našeho dnešního cíle, přijíždí ze západní části Jávy po více než hodinovém zpoždění, které v rozhlase co chvíli jen tak lusknutím prstu o desítky minut prodlužovali. Do vlaku jsou povinné rezervačky, celý vagon je pak jako v autobuse, všechny sedačky ve dvou řadách po dvou a všechny netradičně ve směru jízdy a sklopitelné! Je to vlak vyšší kategorie, rychlejší expres, nicméně zaprášená a nakřáplá okýnka a napůl vymetené uličky jsou standartem. Na to, jak je to vevnitř omšelé je nablýskaná LCD na každém konci jak pěst na oko. Ale jsme natěšeni samotným zážitkem našeho prvního vlaku v Indonésii.

Vlak se rozjíždí škubnutím, jako by do nás zezadu narazil vagon a 5-hodinová cesta do Surabaye začíná. V telce jedou indo-klipy a je tu zima jako v psírně. Mají tu dokonce funkční zásuvky. Lokaj rozdává polštářky za příplatek a nabízí kávu. Víceméně ve všech dálkových vlacích v tomhle koutu Asie přijde veškerý servis až k cestujícímu, včetně teplého jídla. Do jídelňáku tak ani není třeba zavítat, ale my samozřejmě jdeme na výzvědy.

Mezi vagony je asi 40-ti centimetrová díra až na koleje, takže je cestou do jídelňáku třeba trocha soustředěnosti. K tomu jsou všechny dveře vlaku témeř zásadně dokořán, občas se u nich kochá místní človíček pohledem do krajiny. Vlak dává zhruba 60 km/h, občas to rozparádí možná až k osumdesátce.

V jídelňáku nás čeká usměvavá posádka. Když se část z nich dovídá, že jsem „Čeko“, tak mě zase jednou neváhají ujistit, jak bezchybně si tu naši zemičku umí asociovat s fotbalem (a zásadně ničím jiným). V těchhle končinách je fotbal rozhodně pojítko číslo jedna a indonéský národní sport. Již zasednutí u stolu, pozorujeme rej posádky kolem a čteme si. Vlak příjemně houpe, na krasopisné psaní do deníku to úplně není, ale na vypíchnutí oka vidličkou taky ne. Podavá se nasi goreng, osmahlá rýže s všemožnou zeleninou a mořskými plody, k tomu čaj.

Zpátky na našich původních místech zaostříme na kartičku, jíž je každé sedadlo vybaveno. Je to návod jak se správně pomodlit, aby náš vlak dojel úspěšně do cíle – je tam verze pro islamisty, hinduisty, budhisty, katolíky i protestanty, a nabízí se i varianta i v angličtině!

Rychlostí o něco rychlejšího běhu vjíždí vlak na předměstí obří Surabaye, naší pro tento den konečné destinace. Trať lemují baráky všech možných velikostí a tvarů, všelijak pospolu poslepované. Vlnitý plech kam oko dohlédne. Dost šokem je za krk uvázaná opice na řetězu, divoce na místě poskakující, jak vlak projíždí slumem. Vrásčitá žena rozvalená na kusech beden a harampádí se drbe páratkem v puse, kde místo zubů jsou jen hnědé pahýly. Apaticky hledí do kolejí, svého každodenního výhledu. Na tomhle místě rostou místo trávy odpadky.

Efektivně jsme odklidili z cesty milionový Semarang a to samé chceme co nejrychleji udělat i s třímilionovou Surabayou. Na dýcháni modrého smradu z tisícovek motorek nejsme stavěni. Je večer a pokračovat dále můžeme až druhý den brzo ráno. Cíl je jasný: nechat se hodit do hotelu, co nejblíže jiného nádraží a ze kterého nám to ráno jede a který je odsuď přes celé město. Už cestou z peronu v chumlu ven z nádraží s námi udržují krok taxikáři nabízející své služby. Několik jich cestou odpadá, když svou pozornost směřujeme na poslední dva, kteří se dostali do pomyslného finále. Nakonec tedy vyhrává jeden a domlouváme cenu předem. Co funguje, je reagovat na jeho první návrh ceny mávnutím někde 20 metrů za mně do davu ze směru odkud jsme přišli, že mi tam někdo sdělil (imaginární, nicméně nadmíru fundovaná osoba), kolik že má taxi zhruba stát. A nakonec jsou obě strany spokojeny. V průběhu jízdy volám na hotel, kde, ouha, mají plno. Taxikář však na moji náhlou změnu plánu, hodit nás k jinému ubytování, nereaguje. Chvíli zmatkuje, objíždí blok aby nás nakonec vyhodil přesně u toho hotelu, kde mají plno. Jak se ukazuje, hotel je ne plný, ale skoro prázdný. Inu, věř první informaci, kterou tady dostaneš. Není to poprvé, a tak už s Jacqui všechny recepční Indonésie skoro podezříváme, že než aby trpěli stresem z potenciálního se nedorozumění v cizím jazyce, raději vyhlásí, že je plno.

Brzy zapadáme do peřin, aby se vlak dobrodružství mohl druhý den rozjet nanovo.

Trajektem na Jávu

Celé to začalo před několika týdny, kdy jsme si řekli, že by bylo fajn se z Bornea na Jávu dostat místo tradičního přeletu lodí. Zaslechli jsme, že je to po všech stránkách unikátní zážitek, ať už co se lidí týče a nebo taky trochy adrenalinu (potopený trajekt není v Indonésii až tak unikátem). Nicméně dopídit se na internetu nebo telefonních číslech itinerář odjezdů trajektu se stalo úkolem nemožným. Webová stránka pod silným nánosem prachu, na telefonní lince to bylo: pro informace v angličtině, stiskněte jedničku... Následovaly nicméně informace v indonéštině. Lodní řád je většinou tady vydáván pouze na nějakých 14 dní dopředu. Nakonec se tedy aspoň začalo proslýchat, že jeden trajekt by Kumai mohl opustit zhruba dva až tři dny po našem návratu z Tanjung Putingu.

A tak jsme měli za lubem cestou zpět z orangutanů v přístavu v Kumai zastavit a s pomocí Muka, našeho průvodce – ať dáme rukám a nohám pro jednou odpočinout – se optat na jízdní řád, který měl tedy mezitím snad dorazit z centrály. Do malého kamrlíku lodní společnosti jsme to stihli k večeru před zavíračkou, ale zrovna když se pán za pultem nadechl k první větě, vypadly pojistky a tak zmizel kamsi na dvůr je nahazovat. Pak už za svitu slabé žárovky mžouráme kolem a on nám pyšně ukazuje na hromádku čerstvě vytištěných jízdních řádu na pár týdnů dopředu. Plavba má trvat nějakých 25 hodin. Jednoduché počty, řeklo by se. Ne tak tady. Odečtením času příjezdu a odjezdu však vychází hodin 36 a tak se nesměle ptáme. Zaměstnanec se po pár vteřinách upřeného pohledu do jízdního řádu podrbe na hlavě a pronese krčíc rameny, že jsou tedy všechny špatně. Inu, v času odjezdu se na všech výtiscích sekli o celkem obdivuhodných 11 hodin. Tolik ke kvalitě servisu.

Nakonec máme tedy zarezervováno a zbývající dva dny trávíme opět v Pangkalan Bun prací, bazénem, a zevlovačkou ve městě. Tam je to tradičních 5x „helou misteer“ do minuty až po nás houkne veterán na štokrli, který vytahuje z rukávu trumf: slušnou angličtinu. Je to bývalý námořník, co měl možnost obeplout svět a teď už poslední roky jenom spokojeně monitoruje ulici ze své židličky. Průvodce Muk nás pozval na odpoledne do hodiny angličtiny, kterou každý týden navštěvuje a tak jsme celkem svátečně naladěni. Pan učitel nás představuje a jsme automaticky rozděleni, já jdu mezi kluky a Jacqui k holkám. Kluci se mnou řeší fotbal a Petra Čecha. Já je na oplátku chválím za snahu se jazykově vzdělávat. Holky s Jacqui řeší korejský pop a facebook. Pan učitel je samouk, co nikdy neopustil Indonésii. Říká: to víš, musíme si tady pomáhat, jak to jde. Má sice podivný přízvuk, ale mluví mu to hodně slušně. Má i svého oblíbence, nejtiššího chlapce z kurzu každou chvílí na oko podezřívá, jestli náhodou není komunistickým špiónem ze severního Vietnamu. Ten z toho má chudák trauma. Příjemná hodinka na koberci v kroužku, pohoštěni džusem, uběhla jak voda. Loučíme se s děckama srdečně jako staří dobří kamarádi a míříme si to přes město vyzvednou lodní lístky  do místa, kde byly mezitím zaslány. Malý procházející klučina si s největší přirozenosti jen tak plácne do chůze s Jacqui. Nakoukáváme do pouličního krámku. Soutěž o nejoriginálnější podnikatelský záměr vyhrává pán, prodávající ve svém obchůdku rohlíky dohromady s ...botama!

Den odjezdu trajektu. Pangkalan Bun není s Kumai spojen pravidelným autobusem a tak se do zhruba 20km vzdáleného přístavu přesunujeme taxíkem za hubana. Spoj z před tří dnů byl zrušen (evidentně nejlepší prevence před potopením je zrušit spoj), ale ten dnešní by snad odstartovat měl.

Vítá nás odjezdová hala plná polehávajících lidí. Skoro se mi zdá, že všichni ztichli a upřeli pohledy na nás při vstupu. Dostáváme boarding passy, papírové náramky jako na festival. Jdeme si sednout před čekárnu na betonový plácek, kde se fotíme s malýma děckama, které blbnou a předvádějí se. Ukazují si na mě a švitoří si šeptem něco ve smyslu, že „to je mister“. Vedle už čeká přistavený trajekt. Procento rezi na povrchu pláště nepřesahuje 15%, takže pohoda, nasedat! Chumel lidí v čekárně jako na povel nahodí na ramena papírové krabice (velmi oblíbený to druh báglu v těchhle končinách) a pytle a začíná proces nalodění přes nákladní prostor lodi. Probíhá to tak, že chumel je vpuštěn přes masivní vrata do nákladového prostoru trajektu, kde jsou v polotmě natěsno zaparkované kamiony. Tmou míříme kamsi kupředu, pár pikolíků pověšených na žebřících po stranách pořvává a koriguje pasažéry, kudy vede cesta nahoru a do kajut. Kamiony s velkým nákladem na zádech doslova podplazíme a šplháme po skoro kolmých schodech tmou nahoru, abychom se ocitli v hlavní části pro pasažéry.

Loď je spletencem chodbiček a společných prostor, s otevřenou palubou různě rozmístěnou na dvou patrech. Je tu i informační kiosek, který mi na přání vydává velmi hrubou informaci, že na lodi je dnes něco mezi 350 a 450 lidmi. Kapacita je prý rovná tisícovka. Při pohledu na lidi skvotující na všech představitelných místech se ale zdá být plno. Je komické, že kiosek není schopen vydat přesnou informaci. Klasická indonéská písnička při každoročním potopení aspoň jednoho trajektu je neschopnost odhadnout, kolik lidi se vůbec plavilo. Údaje se rozcházejí i o stovky. Když vidím lidi, polehávající si skoro na hlavách, tak trochu zapochybuju, kam by se všichni vešli při onom naplnění (rozuměj: přetížení) kapacity. Na stejné lince jako plujeme dnes, mezi Kumai na Kalimantanu a Semarangem na Jávě se v roce 2006 potopil trajekt, na kterém bylo odhadem něco mezi šesti a osmi sty lidmi, čili celkem hrubý odhad. Podobně myšlenky se ale snažíme vytěsnit. Před třemi lety tady potom na mělčině na dohled břehům uvízl další trajekt z Jávy a musel den čekat na vyproštění a odtažení na břeh. Z 25-hodinové plavby tak byl dvojnásobek.

Je pár desítek minut po plánovaném odražení. Za 5 minut už ale prý vyplouváme, říkají mi kluci v kiosku. Trvá to ještě ale půl hodiny, než topič přiloží, obloha potemní lávově černým kouřem a Dharma Kencana 2 vyrazí na svou dlouhou plavbu přes Jávské moře.

Jdu se na pět minut projít na dek, říkám Jacqui. Ale vracím se až za více než hodinu. Po prolezení celého lodního bludiště jsem byl nakonec úspěšně zajat na horní palubě a začala se mnou improvizovaná fotografická konference u schůdků, na které se prostřídalo možná desetina pasažérů včetně části posádky. Byl to nabalovací efekt sněhové koule. Po namátkovém kolečku po lodi se ukazuje, že Západ tady zastupujeme jenom my dva a zbytek tvoří místní, odhadem tedy 400 indonésanů na nás dva. Nečekejte tu žádného bílého límečka. Tohle tady jsou praví makáči a zástupci střední třídy s určitě zajímavými osudy.

Máme lístek do třídy ekonomi, tzn. lehni si a skvotuj, kde se ti zlíbí – na chodbě, u baru, u hajzlíků, na palubě, nebo ve společné místnosti s asi 200 sklopitelnými sedadly jako v autobuse, kde mají dokonce i pódium a funkční diskokouli. Ta se spouští s večerním programem. Dvě zmalované krasavice (které bohužel nespí s námi v třídě ekonomi) to doprovázené stereem rozparádí do ohlušujících výšin. Jdu se raději projít. Lidi skvotují všemožně a kouří. Restauračka je zaplivaný bar s okny zašlými stoletou špínou. Na molitanových matračkách v chřtánu trajektu před dalším barem lidi polehávají a klimbají s hořící cigaretou v ruce. Jak blízko je tady asi k požáru, řekl by si Evropan, zvyklý na trošku jiné bezpečnostní opatření.

Řev v tlampači ohlašuje večeři. Celá loď se dá sborově do pohybu s snad se i nahne jak se všichni seřadili do hada na straně u železných dveří, za kterými je asi kuchyňka. Na menu je rýže s něčím co vypadá, jako orlí dráp v trojobalu. Do přistání nás čekají ještě další dva chody: zase rýže, jen dráp je tentokrát možná sokolí.

V průběhu „autogramiády“ a podstatnou část cesty po ní si nás nejvíce všímal chlapík jménem Vitoto se svou ženou. Nabídli nám dokonce jejich místa k ležení na koberci v kajutce pro nějakých 70 lidí, kde jsou různé výklenky oddělené dřevěnými přepážkami. Spíše to tu připomíná zavazadlový prostor. Bylo to od nich hodně milé. Jinak bychom strávili noc na igelitem potažených sedačkách, protože podlahy byly všude zabrané. Celou cestu se o nás starali, nabídli, že můžeme přespat a zůstat posléze i u nich doma v jejich „homie“ a procvičovali jsme si s nima naše chabé základy Bahasa Indonesia. Po hodinovém hovoru se cítím, jako po hodině tělocviku. Domluvit se tady znamená zapojit celé tělo, hodně trpělivosti a trochu fištróna. Asi bychom snad s nimi i jeli domů, jak nám celou dobu dokola nabízeli, nebýt dvou podstatných detailů. A sice, že místo 2-hodiné cesty vlakem ze Semarangu do jejich městečka chtěli mermomocí absolvovat štreku autobusem, trvající 5 hodin. A hlavně, byli to prodejci batiky vracející se z Bornea domů, takže jsme očekávali, že dříve či později by přišly na řadu jejich psí oči s urputnou prosbou, ať něco koupíme. Máme ale před sebou ještě hodně týdnů putování, a tak zvedat hmotnost nákladu už teď se nám nechce a nabídku nakonec odmítáme, koneckonců chceme teď pro změnu ne do města, ale do přírody.

Motlitba z reproduktorů s ohlušujícím řevem ve 4 ráno budí všechny živé na lodi i mrtvé v moři. Ale nikdo nereaguje, spíš přehazuje více oblečení přes hlavu aby unikl té šílenosti. Ráno druhý den je na lodi nablito. Na záchodech je jen voda v sudu, kohoutky při snaze o otočení zůstávají v ruce a tak ranní hygiena odpadá. Všude odpadky, i když se to pikolíci snaží pravidelně vymetat. Každopádně koncept odpadkového koše tady zůstává neznámý – věci se hází a stelou zásadně pod sebe.

Inkoustově modré Jávské moře je klidné, loď uhání směrem k Semarangu. Lidi mě na horní otevřené palubě zvou na čaj k baru. Jeden mluví hodně dobře anglicky, je bývalý námořník, něco přes čtyřicet let. Není to poprvé, že jediný člověk mimo turistickou branži, co široko daleko vládne angličtinou, je bývalý námořník. Jeho kamarádi se zvědavě vyptávají, bývalý námořník překládá, chlapi mi vyfukují kouř do obličeje a ukazují rukama, jestli mám ještě žízeň. Zdvořile už odmítám další čaj a zahledím se na chlápka od pasu nahoru nahatého, co si stojící kousek vedle od nás v baru utírá s největší samozřejmostí své podpaží do záclony.

Na celé lodi jsou odhadem tedy dva až tři lidi ze čtyř set, co umí anglicky. A jak to jde tak jednoduše říct? Člověk si tu může být celkem jist, že ten kdo anglicky bude umět, si ho s celkem slušnou pravděpodobností najde a rád si přijde popovídat. Na malajské nebo singapurské lodi by poměr jazykové zdatnosti byl přesně naopak. Celý tenhle zážitek na lodi má ale to kouzlo, že je spousta času se ponořit do konverzace (ať už ruční tělocvikové, či té klasické verbální). Té hrstky lidí, co umí jakž takž aspoň koktat v angličtině, si hodně ceníme. I naopak je obrovsky oceněno, kdy my zvládáme základy jejich jazyka. Vyplatí se tady určitě hodně moc zvládnout alespoň něco z Bahasa Indonesia, hlavního z celkem asi sedmi set jazyků, které jsou v Indonésii aktivně používány a který je gramaticky jedním z nejjednodušších vůbec. Mít možnost pochopit myšlení místních, jejich sny, cíle, radosti, obavy a důvody žít...  a zážitek z cestování je položen do úplně jiné roviny, deroucí se pod kůži ještě o tolik víc.

Siréna houká a my vjíždíme do přístavu v Semarangu. Jsme vybavení telefonními čísly lidí z různých částí Jávy, které nám během cesty byly vtisknuty, kdybychom snad jeli kolem a potřebovali s něčím pomoci, či neměli kde přespat. Tahle pohostinnost se v opačném gardu v Evropě představuje o něco hůře. Končí jeden z neujušmudlanějších zážitků – Jacqui vypotřebovala za den plavby celý gel na dezinfekci rukou, který se do teď celkem držel – a rozhodně taky jeden z nejzajímavějších a nejbodřejších.

Opouštíme trajekt, na který nabíhá úklidová četa s nad míru ambiciózním cílem – vydrhnout tu spoušť. Každý z nich před sebou hrne kouli odpadků, která jim před očima roste, jako když stavíte sněhuláka.

Jáva, kulturní a politické epicentrum celé Indonésie a ostrov prošpikovaný páteří sopečných gigantů, mnoho z nich aktivních. V miliónovém Semarangu však nehodláme ztrácet cenné roky života snahou o chůzi v tomhle smogovém ráji a tak jenom na půl plynu handrkujeme v docích o ceně ojeku s chrty z řad lidí, kteří si rádi přijeli zkontrolovat možnost přivýdělku. Krosna na zádech, malý baťůžek nešikovně mezi nohama řidiče motorky a jedeme. Ve městě se z břehů vylila řeka, silnice je po kotníky ve vodě. Řidič kličkuje trhanými pohyby rychlostí kroku, chvilkami po obrubníku, chvilkami po silnici. Motorka se mezi výmoly a kameny viklá, tak tak se držíme na dvou kolech. Ale to by nebyla Indonésie, aby si k tomu chlapík ještě nezapálil cigaretu a řídil v té slotě jenom jednou rukou...