V kráteru Ijen – bez roušky na vlastní riziko

Je ráno a odjíždíme a opouštíme Bromo až na nejvýchodnější cíp Jávy, kde sopečnou oblast místního Broma vyměníme za jinou, Kawah Ijen. To je kráterní plošina v sevření několika sopečných gigantů dosahujících výšek přes 3300m. V rozviklaném minivanu sjíždíme mezi obdělávanými terasami po hliněné cestě plné děr zpět do lepivého vedra a ruchu Probolingga. Tuhle cestu už známe. Provoz houstne s tím, jak se blížíme městu. Předjíždíme ojeky, vezoucí náklady kartónů, trávy, dřeva, beden a jiného materiálu, většinou tak o objemu 1x2 metry. Do toho všeho se motají lenivě pomalé becahy. Řidič hází jednu myšku za druhou. Má se to asi takhle: řidič je celou dobu nasáčkovaný v protisměru, i když v něm jsou mopedy. Ty jsou nemilosrdně odkázány na asi 30-centimetrovou krajnici, často s širokým nákladem. V tom případě se modlíme i za ně, přestože oni vypadají ledově klidně.

Za dvě hodinky jsme na místě, ale místo domluveného transportu dál na Ijen Plateau nás čeká překvapení. Párek Němců, který nám chlapík z místní „cestovky“ domluvil a se kterými jsme se měli na transport podělit, skolil nějaký dost hrozný virus a prý se nemůžou hnou na metr od záchodu. Takže ti musí do nemocnice a my v Probollingu zůstat přes den s tím, že vyjedeme až další den. Náklady na hotel na účet „cestovky“ a k tomu omluva. Docela rozmrzele přijímáme – pobyt v průměrném indonéském městě je všechno jenom ne lázeňskou kůrou. Nezbývá taky nic jiného, k Ijenu se po vlastní ose dá probojovat dost s obtížemi. Těšíme se ulepení a zpocení aspoň pod sprchu, ale domluvený levnější hotel nabízí jenom tradiční plastovou naběračku, kachlový kout a kohoutek s vodou, takže se aspoň poléváme. Tak aspoň využiji volného dne pracovně, stejně už bylo záhodno. Nejdřív jdu hledat holiče, ale tam, kam mě místní posílají, hledám neúspěšně. Město je vyloženě neturistické, angličtina tady neexistuje. Cestou zpět aspoň vezmu z trhu papáju, na hotelu seberu laptop a jdu hledat internet. Jeden je snad čtyři sta metrů dál na ulici, kde je náš hotel. Klopýtám tedy tím směrem, zalit sluncem, potem, smogem a co pět vteřin pozdravy lidí. Ulici lemují obchody, sklady a více či méně pojízdná vozítka. Je to kličkovaná mezi pangejty, becahy, pojízdnými vůzky s buráky a motorkami. 

Becah a jeho šťastný majitel

Relax na becahu

Konečně internetová kavárna. Jejich služeb využiju dnes až do zavíracích nočních hodin, kdo ví kdy bude totiž zase příležitost. Nakonec je odpracováno slušně, podmínky byly zatím ale největší výzvou. Z člověka nezvyklému vedru leje jak z konve, větráky moc nezabírají. Střídavě sedím na chladivé kachlové podlaze u zdi na turka, laptop v klíně. Není wifi a kabel moc nepasuje, takže ho celou dobu musím držet ve zdířce, aby bylo možno lapat internet. Na práci tak zbývá jedna ruka, která slouží k psaní, pití a utírání potu. Aspoň že se nemusím zdržovat chozením na záchod, když pohybem datlujícího prstu stejně všechno vypotím. Dveře jsou otevřené do ulice, odkud proniká ryk motorek a prach. Člověk může narazit v těchhle končinách na dost nečekané a variabilní podmínky. Ale to už je kouzlo dobrodružství.

Je ráno a my konečně vyrážíme do hor pod kráterem. Tentokrát moderní autko pro 4-6 lidí nás ve smluvený čas nabírá už téměř zaplněné, vevnitř si už lebedí dva páry z polského Bialska. A cesta ubíhá, i díky šílené jízdě řidiče, kterému Kasia – posléze rozhodnějšími ústy dvoumetrového manžela – celkem marně domlouvá, ať neblbne, že se sem nepřijeli nechat zabít. Řidič poslechne vždy tak na deset vteřin a celá scénka se opakuje: předjíždění v protisměru, kde problikává čelně přibližující se náklaďák, domlouvání. Kouzelná „dovolená“, musí si říkat Poláci. Lékem je jedině nedívat se před sebe do provozu, ale na stranu do pěkné krajiny. Na odpočívadle porovnáváme u oběda zážitky z jízdy s lidma z jiného auta – Číňanka tam stresem prý zestárla během půl dne o deset let.

Už na dosah našeho cíle, po snad čtyřech hodinách jízdy, se cesta mění na tankodrom zralý spíš na vétřiesku. Spolucestující polák Pawel byl evidentně vyčerpán z dřívějšího putování a tak se celé auto baví jeho schopností udržet spánek, kdy mu hlava skáče všude po těle a po autě. Představení končí až ránou hlavy o sloupek auta a jeho ku*wa, která musí být slyšet až do Polska.

Do vesničky Sempol v podhůří kráteru Ijen přijíždíme vlastně až pozdě odpoledne. Opravdu malebná krajina plná lesů, s výhledem na sopečné velikány a taky políčka s nejlepší Jávskou kávou. Kromě ní je místní region producentem kaučuku a kakaa. Hned se jdeme ubytovat do hotýlku s lahodným a provoněným jménem po známé kávě – Arabica. Realita je bohužel jiná. Fasujeme mravence (zřejmě protekční pokoj, protože „jenom“ mravence), kdežto polští kolegové houby, plíseň a jako bonus dvě pavoučí hnízda.

Centrum všeho dění je na dřevěné terase pod širým nebem, kde je i recepce a otevřený bar. Romantika v obklopení kávovníků. Lidi vegetí u pivka nebo porovnávají „kvalitu“ ubytování. Zdá se, že každý má „něco nebo někoho“ navíc.

Slovenka (vida jak jsme se tady středoevropané hezky sešli) je vzteky bez sebe a emotivně sprchuje recepčního, ať jim vymění pokoj za nějaký nekontaminovaný. „Soly, solyyyy...“, je jí odpovědí, „bez příplatku za vyšší třídu pokoje to nepůjde!“. Občas se po kamenné zdi nebo po stropě mihne gekon. „Líbí se vám v Indonésii?“ ptá se nás u piva Kasia. Ani nenechává přestávku na odpověď a hned plynule pokračuje: „Mě moc ne, je tu všude hrozná špína!“, dodává s utrápeným výrazem.

Jdeme se už za šera projít do vesničky, která je bludištěm pár domků a zablácených cestiček. Máme štěstí na nějakou náboženskou slavnost, vesnicí jde průvod. Někteří členové průvodu mají masky anebo jsou převlečeni do kostýmů zvířat. Mimo průvod hrající si děcka se culí, když nás spatří, nebo rovnou utíkají, jako by do města vstoupil mesiáš. Kolem jsou jahodová políčka ve zvlněném terénů a krajinou se line vůně kávy. Tahle oblast je vyhlášenou pro jednu z nejlepších a také nejdražších káv na světě, mezi nimiž kraluje ta s názvem Kopi Luwak. Zrna téhle kávy projdou trávícím traktem cibetky, jenž je obohatí o látky klíčové pro chuť a labužnický zážitek. :o)

Zpět v zahradním baru na hotýlku jsem přizván ke stolu s Čechy – je jich asi devět! První Češi v mém zorném poli asi po měsíci! Už na odpočívadle během dne, kdy byla vzájemně odhalena naše totožnost, mě stihli přizvat stylem: „Helé, večer se zajdeme společně ožrat, jóó?“. Za ty dva roky mimo domov jsem si zvykl spíš na neutrálnější: „Hey, zajdeme na pivo?“ a skoro tak zapomněl, jak to chodí doma. Kluci vypraví, jak přes zákaz vylezli na kráter kouřícího Mt Bromo. Pokud cestujete po světě a je vám smutno po českém souputníkovi, zjistěte si, kde je zákaz vstupu a jděte tam. Na 80% tam najdete našince zahrávajícího si s ohněm (v tomhle případě teda jenom kouřem). Jedné holčině z jejich party se tam ale ze sopečných výparů udělalo špatně tak, že po 10 vteřinách na vrcholu musela zavelet na ústup.

V televizi běží reklama na vložky s křidélky jako u nás před deseti lety a my jsme zásobováni teplým pivem a naší vlastní slivovicí. Nejmenovaná hlava české party na číšníka lomí rukama na půl žertem na něj zvedá v češtině hlas: „Ty vole, to si děláš srandu, dyť to pivo je teplýýý?“ I po anglické verzi, je číšník stejně zmaten a radši se má na ústup. Poslední věta je už hulákána pouze směrem k zádům zastrašeného číšníka: „We are from Czech Republ-i-i-i-c!“ Je ale standardem, že tady na pivuchtivého turistu nejsou zrovna připraveni a často na něj vyrukují s pivkem o teplotě blízké moči, s případným upgradem na přání v podobě ledu ve sklenici (či v sáčku).

Ráno je budíček ve čtyři a hlava duní. Po trapných 3 pivech a jedné štamprli vydržím kulové. Asi je to i díky skoro 3-týdenní abstinenci na Kalimantanu, k tomu ta nadmořská výška. Na snídani je bílý toustový chleba. Zdá se, že nic jiného v téhle zemi snad ani neznají. Po vyjetí z Arabicy náš řidič píchnul, to vše asi sto metrů od hotelu mezi křovinami kávovníků. Včera, kdy jsme jeli přes neuvěřitelný tankodrom zralý na vétřiesku, celou dobu co nehorázně prasil –  nic! A dnes na slušném asfaltu píchne. Nemá klíč, takže se rozbíhá k hotelu. Po deseti metrech však zpomalí na vycházkové tempo, které mu pravda ladí k jeho havajské košili o dost víc. Tak se jdeme za pomalého rozbřesku zabavit do houštin kávovníků studovat bobule téhle pro místní lid tolik důležité rostlinky.

kávové bobule

Za pár minut je kolo vyměněno a o půl hodinky později už jsme na místě, kde nás auto vyhazuje a odkud se přiblížíme ke kráteru pešky. Spolu s námi a dočasnými polskými souputníky pro tuhle epizodu, vybíhají na svou každodenní štaci i borci z řad místních Indonésanů. Ti vysloveně za pár šušní snášejí denodenně smradlavý sirný náklad o váze až 90 kilo. Mají náš obdiv, ale to je teprve začátek. Ke kráteru vede pěšina nejprve hustým porostem, kolem kontrolní stanice. Poté stezka po travnatém úpatí lemuje horu s výhledem na moře a na nejvyhledávanější ostrov v Indonéském souostroví – Bali je odsud na dosah. Mezitím už první borci snášejí první sirné zlato ke kontrolní stanici a dále do nitra pralesa.

Jsme konečně na vrcholu kráteru, odkud jde vidět asi 300 metrů dolů do nitra, kde kouří síra co to dá a kde se rýsuje i  jezero. Hodonta pH okolo pouhých 0,4 z něj dělá nejkyselejší jezero na světě. Sirný mrak se trochu roztáhl, a tak se hrstka z nás vydává na dno, abychom měli možnost pozorovat tohle divadlo na vlastní oči. Druhá parta počká nahoře a užije si fascinujícího výhledu. Po kamenitém a členitém terénu do útrob kráteru to klouže. Dělníci funíce vynášejí zlatavý náklad se soustředěným výrazem... Některý věnuje úsměv nebo nabídne pózu na fotku, dobře si vědom, že případný tuzér mu může vynést i čtvrtinu celodenní dřiny.

Místní nesou náklad ve dvou proutěných koších spojených bambusovým madlem a těžký náklad se jim tak na rameni houpe za pravidelného vrzání. Unesou přes 70 kilo, ale ti s nejlepšími klouby a chrupavkami až 90. Za kilo tohohle „zlata“ dostanou 600 rupií, tedy něco přes 1,- Kč. Za den se do nitra kráteru vydají většinou dvakrát, celkem tedy vytahají zhruba 150 kg nákladu za den. Všichni brzy ráno vyšplhají na horu a pak sestoupí do nitra kráteru. Začnou brzo, protože touhle dobou je v kráteru nejméně sirných výparů. Vstávají okolo druhé, třetí hodiny ranní. Někteří jsou již pak dole u aut s nákladem před šestou. Pro výstup z kráterů nahoru již s nákladem používají dvě odlišné taktiky: buď si naberou jednu várku a tu dopraví ke kamionu. Pak se do kráteru vrátí a naloží si druhou várku a s tou mažou opět ke kamionu. Nebo si naloží rovnou dvě a vždy jednu donesou o pár set metrů před druhou, kde ji položí a vrátí se pro první. Tu posunou zase dopředu, a tak pořád do kola. Proto stezku lemuje hodně na první pohled odložených košíků se sírou, kdy její „majitel“ si jenom odskočil pro druhou várku. Skandální a ego rozhodně neposilující je zjištění, že při pokusech plné koše cvičně alespoň na místě nahodit na rameno, jsme všichni selhali. To vše sečteno a podtrženo: práce je to tak mizerně placená, těžká a tělo devastující, že si člověk z našich končin musí zamyslet, o jak moc lepší karty do rukou dostal tím, že se narodil tam, kde se narodil... Každému z nás se honí hlavou podobné věci. Nebaví vás vaše práce? Vidět Ijen je nejlepším lékem, jak si jí zase rychle začít vážit, stejně jako spektra možností, které doma máme.

Čím více se blížíme dolů do kráteru, tím více to smrdí a kouří. Dává to zavzpomínat na základku, kdy jsme v hodinách chemie museli čichat ke zkaženým vajíčkům. Poryv větru špatným směrem a dávivý efekt na sucho na sebe nenechává dlouho čekat. Šátek jde přes nos. Kráter se na chvíli zavírá jednolitým sirným mrakem. Na chvíli znejistíme, zda to celé byl dobrý nápad, ale to už jsme na dně kráteru a divadlo, při které padá čelist, začíná. Parta dělníků na žebři, obklopení oblaky síry, instalují potrubí pro svod kapalné síry dolů na stanoviště, kde se později v pevném stavu nabírá do košů. Jiný chlápek bodá kovovou tyčí na skály ve snaze odlomit větší kusy. Pracanti musí být zvyklí, odolní a k tomu ohební jak z gumy. Ne všichni totiž nosí plynové masky – někteří si to dávají jen tak na stojáka bez ochrany. Je mezi nimi jeden, kterému je údajně 72 let!

Jeden „čechíno“ z pivního večera včera na ubytování (z části těch, co rozchodili včerejší opici a sešel taky až dolů – pilo se prý až do dvou do rána) popisuje později nahoře celý zelený, jak dole málem omdlel. V čase, kdy jsme nahoru z kráteru vystoupili my, se celé dno sirným oblakem na delší dobu zavřelo. Ale co by člověk neudělal za dobrou fotku, že? Já doufám, že nám z té dávky do roka nevypadají vlasy a zuby! Protože tohle místo a tyhle podmínky, to jest szalone, jak jsme se s Pawlem shodli.

u kontrolní stanice

Sestupujeme dolů a míjíme kontrolní stanoviště, kde si borci své náklady váží na závěsných vahách. Pak už nás čeká smluvený sraz dole u auta a odjezd do přístavu Ketapang, na trajekt na Bali. Cestou po lesní bahnité cestě plné balvanů a děr musíme několikrát vystupovat a klusat vedle auta, které jinak dře podvozkem o zem. Cestou ještě míjíme kamion, jehož korba je do posledního místa zaplněná lidma ze sirného dolu. Znova ty myšlenky o tak extrémně rozdílných osudech nás všech... Tyhle myšlenky se vlastně v Indonésii vkrádají na mysl dost často. Za hodinku jsme v Ketapangu a loučíme se s Poláky. Ti pokračují tradičním směrem na Bali, kam je to jen 30-minutovou jízdou trajektem. Kdežto my tady uděláme čelem vzad a svezeme se zpět do Probolingga na vlak a dál poputujeme už jenom na západ Jávy. Bali – dlouho jsme se rozhodovali zda zažít tuhle údajnou parádu, nacpanou přírodníma zajímavostma nahuštěných na tak malém prostoru, to vše na úkor davů a méně autentického zážitku na tomhle v Indonésii nejvíce navštěvovaném ostrově. Zvědavost je velká, ale nemůžeme stihnout vše, takže – snad jindy...

Už sami s Jacqui a řidičem, ovládající v angličtině jediné slovíčko „tobacco“, míříme zpět do díry jménem Probolinggo. Čeká nás 4-hodinová cesta na místo nám už známé a pak celonoční a k tomu půldenní vlak do Yogyakarty, kulturního centra celé Jávy. Obloha černá, vypadá to na tropický liják. Zanedlouho dopadají první těžké kapky a doprava houstne. Nakonec se úplně zastavíme na konci kolony náklaďáků v jedné vesničce. Řidič bez chvilky váhání předjede celou kolonu a zastaví se až u zaplaveného mostu, před kterým stojí několik aut a zástupy okounějících lidí.

Všichni hledí na tu spoušť a někteří zkouší vrávoravě a opatrně přejít. Jacqui vytahuje trochu osobních zkušeností z podobných záplav v JAR a emotivně konstatuje, že pokud to ten náš blázen bude chtít projet, vystupuje. Já nasucho polykám knedlíky v krku a náš borec řidič (borec psáno s odstupem času) mezitím konzultuje situaci a šance úspěšného projetí bez úhony s ostatními majiteli aut. Auta jsou seřazená před zaplaveným mostem vedle sebe jako býci připravení vyrazit z arény. Nakonec se náš řidič vrací do auta, neúčastně prohodí OK (takže asi pojedeme) a mezitím se první auto vydává na zkušenou. Upuštění vzduchu z pneumatik je pro větší přilnavost auta k vozovce – řeka jej tak méně pravděpodobně smete. Křik kolem, lidi pomáhají auto tlačit, spolupráce. Úspěch, wow! Teď my. Ani nedutáme. Čekám, že řidič chytne volant pevně do spárů, ale ne – ohořelý vajgl do pusy, zapálit, jedna ruka laxně na volant – a jedem! Tohle už jsem tady někde zažil. Sakra, ta Indonésie. Bezpečnostní předpisy na nule. 

Pár vteřin, pohled na stranu někam, kde by mohlo být koryto vylité řeky hnědo-hnědé barvy, plné peřejí a větví, zeminy, lemované vymletým svahem... a už jsme na druhé straně! Uff! Velký oddech a jásot, havajská košile schytává poplácání, její majitel se spokojeně a nevzrušeně zubí. Asi rutina. Náš oddech a jásot trvá jen do doby, kdy vjedeme ještě do většího slejváku. Náš řidič prasí, prasí a prasí co to jde a rallye v tropické bouři ho evidentně baví. My mu musíme několikrát úpěnlivě domlouvat (řvát na někoho v Indonésii? Kde jste to zažil?), ať pro bůh neblbne... Venku se téměř regulérně setmělo, projíždějící auta ze zásady nesvítí. Jen některé míjející kamiony mají místo světel zapnuté blikačky. Jiný kraj, jiný zvyk. Následující část jízdy je jedna z názorných ukázek, proč je Indonésie tak náchylná na nehodovost a katastrofy. Pravidelné výbuchy sopek a údery tsunami – no dobrá, za to místní nemohou. Na moři je to často ignorace špatné předpovědi počasí kapitány trajektů. Přetíženost trajektu o stovky lidí nad povolenou kapacitu anebo požár. Tady na silnici – naprosté nepřizpůsobení jízdy podmínkám. V lijáku není vidět na dvacet metrů, a přesto svití tak jedno auto z patnácti. Lesy okolo asfaltové silnice jsou kompletně zatopeny, stromy rostou rovnou z vody. Domky mají zaplavené zahrady a chodníky. Řidič to kropí skoro stovkou a řidiči na mopedech venku dostávají plnou nálož aqua z našich kol. Když jsme konečně v Probolinggu, jdeme se uklidnit nákupem avokád na tržnici.

Máme před sebou desetihodinové čekání na noční vlak, který přijede ve tři ráno. Je to jeden z pouhých dvou vlaků denně na téhle trase. Ale co, budeme rádi, když se vlezeme. V místní kantýnce vedle nádraží zabíjíme čas cestovním scrabblem a mísou rýže s něčím hodně podivným připomínající masové koule. Můžeme si odškrtnout zatím nejlevnější jídlo – za asi 3,- Kč, ale bylo to docela odporné. Nakonec uleháme uvnitř nádraží, budíky nastavené na půl třetí hodinu ranní. Ulepení v prachu, obtěžování komárama a další havětí, občas prořízne noční ticho otravné „hello misteeeeer“. Pokladna se otevírá v půl třetí s oznámením, že k dispozici jsou již jen lístky ke stání. Nevadí, hlavně pryč.

Ve tři ráno přijíždí celkem na čas úplně narvaný vlak. Lidi skvotují všude možně i nemožně. Pochodujeme směrem k jídelnímu vozu s nadějí, že snad zakotvíme tam. Ten má různé malé zákoutí a místnůstky nacpané krabicemi, harampádím a lidmi. Všude polehávají zřízenci vlaku (v Indonésii jich je vůbec na jeden vlak poměrně hodně) ve všemožných pozicích zlomeného, zkrouceného a zauzlovaného těla. Asiaté jsou známí svou schopností bez mrknutí oka vytuhnout v těch nejbizarnějších a pro Evropana nemožných pozicích, takže to pak vypadá jako v lazaretu. Zbývá na mě místo v jídelním voze pod stolem, které ještě s radostí přijímám. Tam mám výhled do rozkroku pánům sedíc na barových stoličkách, majíc na stolech hlavu podepřenou rukou s cigaretou, klimbajíc...  Vlak se příjemně kolébá a nakonec zalomím taky… Na viděnou za pár hodin v Yogyakartě!

Mezi vulkány národního parku Bromo

Surabaya je za námi odklizená z cesty, fajn. Míříme do národního parku Bromo-Tengger-Semeru ranním expresem jedoucím až na východní pobřeží Jávy, odkud je to už jen krátkou jízdou trajektem dál na Bali. My ale vystupujeme z vlaku za dvě hodinky jízdy v městečku Probolinggo, odkud to máme ještě další dvě hoďky minivanem do národního parku pod samotný vulkán Bromo.

Rozkřapaný minivan, jakási pravidelná linka mezi Probolinggem a vesničkou Cemoro Lawang – poslední vesničkou na silnici, zfučeně stoupá prudce vzhůru. Je naložen kombinací backpackerů a místních babiček s nůší s odzbrojujícím bezzubým úsměvem a zvídavým pohledem. Vzduch příjemně chladne a konečně ubývá lepivé vlhkosti. Hliněná cesta plná obřích děr a výmolů je přilepená ke strmému svahu, řidič si tady volantem odkroutí svoje. Kopcovitým terénem se táhnou lávová pole a všude kam oko dohlédne je vysazená jarní cibulka a další zelenina. Sopečné podloží a láva udělala z okolí velmi úrodnou oblast. Vlastně celá Jáva, kterou protíná páteř vulkánů, mnoho z nich aktivních, je jedno z nejúrodnějších míst na Zemi – mají tady až tři sezónní sklizně.

Je odpoledne, zataženo a jsme v Cemoro Lawang, horské vesničce, která je posledním útočištěm před branou do národního parku Bromo-Tengger-Semeru. Od pusy se zvedá pára. Změna nadmořské výšky o 1800 metrů je taky znát, hlava pobolívá. Na první pohled útulný hostýlek skoro na konci silničky je vlastně kombinací roztroušených bungalovů s výhledem do klenuté krajiny pod námi. Vítá nás na-ruku-jdoucí cedulí pravá ovesná kaše, brambory, domácí jogurt. Jenom se oblízneme při představě něčeho, co jsme hodně dlouho neměli a snad už i zapomněli, že existuje. V dřevem obložené restauračce je temno, baterií na osvětlení se šetří až navečer. U mapy dáváme dohromady plán na dalších pár dní. Třídenní trek na Gunung Semeru (3676m), nejvyšší vrchol Jávy, je výzvou. Ale později ten večer venku na procházce, človíček v hábitu rangera co hlídkuje v budce na vyvýšenině říká, že hora je momentálně uzavřena. Gunung znamená v indonéštině vrchol. Semeru je posledních několik desítek let aktivní a každou půlhodinu vyplivne k nebi chrchel kamení, proti kterému se deštníkem neubráníte. Indonésie je zemí, kde se dá říct, že sopky rosou rychleji než stromy: některé tempem několik metrů za rok.

Kousek za branou do národního parku se nám otevře výhled na celou plošinu, která se rozprostírá nějakých sto metrů pod námi a táhne se do nekonečna. V jejím prostředku se k nebi drze tyčí Bromo, magnet pro většinu příchozích a jméno, které je často samotné používáno k identifikaci tohoto místa. Je o poznání nižší než Semeru, něco přes dva tisíce metrů. Docela prďola, řeklo by se. Ale urputnost, se kterou sálá a vyvrhává prach k nebi je respektuhodná, je to jako být u rozhajcované pece. Stmívá se, až nakonec popelavě černá krajina splyne s oblohou. Vesnička je celá pokryta sopečným prachem, všude černo, jen bílo-zelené stvoly vysázené jarní cibulky rozsvěcují krajinu v pravidelných rozestupech. U brány do národního parku je stanice – holobouda se zažloutlým seznamem čehosi. V ní indián vyvrátí názor prvního indiána dřívěji ten večer – Semeru prý otevřen je! Na názory 1:1 a rozhodne tedy třetí, zatím neznámý hráč.

Uděláme to tak, že se ráno vydáme za východem slunce, na skálu odkad si kouřící Bromo a za ním gigant Semeru můžeme změřit na dlani a porovnat síly. Pomůžeme si při tom pronajatými motorkami s jezdci, kteří na nás během východu slunce počkají a pak hodí dolů na plošinu a přes ní kolem Broma, abychom stihli celodenní pochod do vesničky Ranu Pani a snad i o kousek dál. Tam je oficiální stanice, kde se rozhodne, zda můžeme pokračovat nahoru na Semeru. Je tam i chlapík, u kterého bychom si případně vypůjčili spacáky a stan a vyrazili dále. Nejdřív ale něco na zub z těch dobrot v restauračce.

Ráno po čtvrté hodině se ještě v polospánku křečovitě držíme zmrzlých rukojetí motorek a ty na hliněné cestě bručivě bojují s nefér nakloněným svahem. Zbytek stoupání absolvujeme pěšky za tmy a já padám do jakési škarpy, výmolu v cestě. Za klení se drápu zpět na nohy. Tenhle rozkošně tragikomický moment později pomůže Jacqui, aniž by to v tomhle momentu tušila, při překonávání budoucích strastí a překážek naší pouti. Půl hodiny tápání ve tmě a jsme tam. Vyhlídkový bod je docela zklamáním. Navíc je zamračeno. Výhled je dobrý, ale bylo sem společně s námi nahnáno dalších možná 70 lidí, z nichž na stupnici otravnosti vítězí ženská s americkým přízvukem, která kvákavým hlasem směrem k dceří na cucky trhá ranní ticho: „You don’t know what’s the difference between ja-a-am and jello?“. V duchu zuřím. Ale ono je takhle tady možná šest dní ze sedmi. Tak jsme naletěli, no. Polovinu informací nám zatajili. Výhled sice je slušný, ale inu né takový, jak je s pýchou lživě prezentován na plakátech. A to ještě nevíme, že se do podobné sítě později dáme chytit ještě jednou. V začínajícím dni bryskně seběhneme houštím dolů, kolem jeepů s řidiči čekajícími na své klienty a kolem koní, jejíž hindu-majitelé se zahřívají u čaje a choulí zimou. Lidé kmene Tengerr, zabaleni do svých typických šátku, jsou vyznáním hinduisté a na úpatí Broma přišli někdy během 16. století, aby unikli vlivům rozmáhajícího se islámu.

Rychle na motorku, zastávka v hostelu na snídani, sebrat zapomenuté čelovky a už svištíme výmoly stepní plošinou jako by vyschlého bazénu, mezi černými dunami, podél naštvaně kouřícího Broma. „Proč se mu tak lepíš tou motorkou na zadek, když se vymelou, tak jsme i my v prdeli!“ Ale ne, nechápe tuhle logiku a dál rozjíždí ojek na občasné rovince mezi dunami k šedesátce a lepí se na svého kolegu na vzdálenost deseti centimetrů. Ruce už jsou ztuhlé a svaly v křeči, jak je třeba se urputně držet. Hrboly vyhazují ze sedla a mám co dělat, abych ve škarpě neskončil podruhé během dvou hodin. Nakonec s těmihle povedenými génii musíme smlouvat o další kilometr, který byl či nebyl v ceně, kdo ví už... Jinde v jihovýchodní Asii je celodenní půjčení skútru za srandovních 5 dolarů na den. Na tomhle konci světa však platí jiná pravidla, a kluci moc dobře ví, že v téhle pustině jinou možnost nemáme. 

Opouštíme plošinu o několik kilometrů dál na její druhé straně, vystoupáme po úpatí a od rozcestí už do Ranu Pani lesem pokračujeme po svých. Tu a tam projede místní usedlík na ojeku naložený dřívím na topení, štosem trávy pro kravičku, anebo pytlem cibule, který po lesní cestě dopraví do civilizace. Za několik hodin se porost rozevírá a jsme náhle obklopeni zářivě zelenými políčky, na nich ohnutí rolníci v typických trojúhelníkových kloboucích proti slunci. V dáli v údolí nás vítá pohledem Ranu Pani, od světa odříznutá vesnička, kde se život zdá o několik desítek let pozadu oproti té městské Indonésii. V centru vesničky je malé náměstí - bahnitý plácek, na kterém děcka hrajou fotbal. A je tu živo, spousta diváků. Jakmile přicházíme, zápas asi zrovna skončil, nebo jsme ho snad my, bledé tváře nechtěně přerušili svým vstupem na scénu – těžko říct –  a strhne se vřava. Běží proti nám lidská vlna. Jsme zasypání lavinou dětí, jako by právě do vesnice vstoupil mesiáš s tornou lízátek. Každý se tlačí do záběru fotky...

Po vyvlíknutí z davu pokračujeme dál na konec vesnice. V Ranu Pani je homestay, jeden dobrý chlapík zde nabízí postel a půjčuje stany a spacáky. Evidentně je v roztahané vesničce známý, všichni kynou, že jdeme správně. U chlapíka doma se chvíli rozkoukáváme a odpočíváme. Chlapík mezitím volá na místní horskou stanici, aby konečně padnul verdikt – Semeru je uzavřen. Stezka nahoru se snad má otevřít za nějaké dva týdny, po té co ji strážci projdou a zhodnotí její bezpečnost – ale to už budeme za horama... Tak tedy, můžeme si v klidu užít scnénickou cestu zpět do Cemoro Lawang.

Krajina v odpoledním slunci je úžasná. Chlapi na stavbě se přátelsky smějí – a širokým úsměvem odhalují fakt, že v Ranu Pani není zubaře. Z pod rozbitého náklaďáku se ozývá smích, jak chlápci v dobré náladě opravují auto. Barva. Celá episoda v Ranu Pani má pro mě jedno synonymum – barva. Ať už vyřvaně zelená políčka zeleniny, vysázená ve svazích o nemožných sklonech, nebo pleť či oblečení dětí, vracejících se ze školy. To vše naplno nasáté životem, v kontrastním srovnání s bezútěšnou a nekonečnou černí jen o pár kilometrů vzdáleného Broma.

Zpátky na rozcestí, kde stezka klesá zpět na dno lávové plošiny, čekám na Jacqui, když se náhle pěšmo přiloudá domorodec. Táhne na hřbetu jutový pytel překypující trávou. Krmen ode mne podávanýma cereálníma sušenkama spokojeně přikyvuje na mé „Ještě?“. Tak tu na sebe čtvrt hodiny koukáme, mlčíme, tu a tam jeden něco řekne, druhý nemá páru, co by to mohlo být a tak si vše domyslí podle své fantazie. V poklidu odpočíváme. Jak rozdílné jsou naše životy, myslím si v duchu...

Již při západu slunce nás Gunung Bromo zdraví na stepní planině horkým popelem, který pálivě dosedá na naší kůži. Sopka sálavě vzdychá, jako když jsou kamna měchem rozdmychávána k životu.

Po osmi hodinové šlapačce jsme zpět v Cemoro Lawang vysíleni a dehydrování a užíváme si večeři v přítmí hostelové restauračky. Z domu dovezený půllitřík slivovice, která se ještě stále po měsíci drží, je na stole. Po jednom pivu a jednom panáku slívky jsme v kombinaci s nadmořskou výškou a únavou nalámaní na malinké kousky, jako po nějaké nepovedené české pitce... Je čas jít dál, ale až po vydatném spánku.

Jáva na kolejích

Tak jsme se úspěšně vylodili v Semarangu a cíl je jasný: údajně nikterak inspirativní a na pohled rozhodně šedé milionové město co nejrychleji opustit. Cílová zastávka: vulkánů plný Národní park Bromo-Tengger-Semeru ve východní části Jávy. Způsob dopravy: vlakem. Vezeme se na motorce z přístavu, každý zvlášť na jedné za „osobním“ řidičem, směr nádraží. Když to řidiči náhle střihnou přes nějaké opuštěné dvorky a uličky tak si říkám, kdepak asi skončíme. Zkratka nakonec ústí před nádraží, zbývá se ještě dohandrkovat o ceně. Tu chybičku nedomluvit cenu předem si zapamatujeme. Takže platíme o pár rupií navíc, než by se domluvilo před nasednutím a už rozrážíme dveře nádraží. Ve frontě na lístky se seznamujeme s kanaďankou indonéského původu Samanthou – a vypadá to, že naše cesty později protnou v Yogyakartě, kulturním hlavním městě ostrova. Za hodinku a něco nám to jede, a tak máme čas se trochu rozkoukat. Nádraží v Semarangu je po hrůzném hygienickém standartu trajektu až šokojujícím způsobem sterilně čisté, a la Schweiz, řeklo by se. Podél prvního nástupiště jsou jeden vedle druhého kamenné obchůdky s limčou, ale hlavně je tu – jen tak uprostřed všeho dění – živá kapela, jejíž kubánské rytmy dodávají nádraží ohromný šarm. Na chvíli se tak ocitáme v Karibiku a rozhlížíme se kolem – poklidná uspávající atmosféra v přítmí pod střechou nástupišť doladěna uklidňujícími rytmy... Někde vzadu, už pod širým nebem, hrajou kluci v kolejišti fotbálek. Po střeše přistaveného vlaku na první koleji se nad hlavami lidí prochází zřízenec s vajglem v puse a nevzrušeně cpe hadici do záchodků. Tohle mohl spíš udělat na tom trajektu.

Náš vlak je bude zpožděn, šušká se mezi čekajícími místními. Není tu žádná digitální tabule, která by nám dodala na jistotě, zda vůbec čekáme na správném peronu. Pouze fundamentální plechová cedule ukazuje velkýma šipkama, kam konkrétní směr vede. Takže opět klasika – vybrat si 3-5 fundovaně vyhlížejících, na sobě nezávislých zdrojů a vše několikrát ověřit. Neradi bychom se na večer omylem ocitli v desetimilionové Jakartě. Mezitím přijíždí vlak nižší třídy Ekonomi, po střechu napráskaný lidma, z nichž někteří se zdají mít tváře přimáčklé na skle. Už ani nevím, jestli z nedostatku místa, anebo zase jednou z údivu, že vidí bělocha...

 

Náš vlak do města Surabaya, našeho dnešního cíle, přijíždí ze západní části Jávy po více než hodinovém zpoždění, které v rozhlase co chvíli jen tak lusknutím prstu o desítky minut prodlužovali. Do vlaku jsou povinné rezervačky, celý vagon je pak jako v autobuse, všechny sedačky ve dvou řadách po dvou a všechny netradičně ve směru jízdy a sklopitelné! Je to vlak vyšší kategorie, rychlejší expres, nicméně zaprášená a nakřáplá okýnka a napůl vymetené uličky jsou standartem. Na to, jak je to vevnitř omšelé je nablýskaná LCD na každém konci jak pěst na oko. Ale jsme natěšeni samotným zážitkem našeho prvního vlaku v Indonésii.

Vlak se rozjíždí škubnutím, jako by do nás zezadu narazil vagon a 5-hodinová cesta do Surabaye začíná. V telce jedou indo-klipy a je tu zima jako v psírně. Mají tu dokonce funkční zásuvky. Lokaj rozdává polštářky za příplatek a nabízí kávu. Víceméně ve všech dálkových vlacích v tomhle koutu Asie přijde veškerý servis až k cestujícímu, včetně teplého jídla. Do jídelňáku tak ani není třeba zavítat, ale my samozřejmě jdeme na výzvědy.

Mezi vagony je asi 40-ti centimetrová díra až na koleje, takže je cestou do jídelňáku třeba trocha soustředěnosti. K tomu jsou všechny dveře vlaku témeř zásadně dokořán, občas se u nich kochá místní človíček pohledem do krajiny. Vlak dává zhruba 60 km/h, občas to rozparádí možná až k osumdesátce.

V jídelňáku nás čeká usměvavá posádka. Když se část z nich dovídá, že jsem „Čeko“, tak mě zase jednou neváhají ujistit, jak bezchybně si tu naši zemičku umí asociovat s fotbalem (a zásadně ničím jiným). V těchhle končinách je fotbal rozhodně pojítko číslo jedna a indonéský národní sport. Již zasednutí u stolu, pozorujeme rej posádky kolem a čteme si. Vlak příjemně houpe, na krasopisné psaní do deníku to úplně není, ale na vypíchnutí oka vidličkou taky ne. Podavá se nasi goreng, osmahlá rýže s všemožnou zeleninou a mořskými plody, k tomu čaj.

Zpátky na našich původních místech zaostříme na kartičku, jíž je každé sedadlo vybaveno. Je to návod jak se správně pomodlit, aby náš vlak dojel úspěšně do cíle – je tam verze pro islamisty, hinduisty, budhisty, katolíky i protestanty, a nabízí se i varianta i v angličtině!

Rychlostí o něco rychlejšího běhu vjíždí vlak na předměstí obří Surabaye, naší pro tento den konečné destinace. Trať lemují baráky všech možných velikostí a tvarů, všelijak pospolu poslepované. Vlnitý plech kam oko dohlédne. Dost šokem je za krk uvázaná opice na řetězu, divoce na místě poskakující, jak vlak projíždí slumem. Vrásčitá žena rozvalená na kusech beden a harampádí se drbe páratkem v puse, kde místo zubů jsou jen hnědé pahýly. Apaticky hledí do kolejí, svého každodenního výhledu. Na tomhle místě rostou místo trávy odpadky.

Efektivně jsme odklidili z cesty milionový Semarang a to samé chceme co nejrychleji udělat i s třímilionovou Surabayou. Na dýcháni modrého smradu z tisícovek motorek nejsme stavěni. Je večer a pokračovat dále můžeme až druhý den brzo ráno. Cíl je jasný: nechat se hodit do hotelu, co nejblíže jiného nádraží a ze kterého nám to ráno jede a který je odsuď přes celé město. Už cestou z peronu v chumlu ven z nádraží s námi udržují krok taxikáři nabízející své služby. Několik jich cestou odpadá, když svou pozornost směřujeme na poslední dva, kteří se dostali do pomyslného finále. Nakonec tedy vyhrává jeden a domlouváme cenu předem. Co funguje, je reagovat na jeho první návrh ceny mávnutím někde 20 metrů za mně do davu ze směru odkud jsme přišli, že mi tam někdo sdělil (imaginární, nicméně nadmíru fundovaná osoba), kolik že má taxi zhruba stát. A nakonec jsou obě strany spokojeny. V průběhu jízdy volám na hotel, kde, ouha, mají plno. Taxikář však na moji náhlou změnu plánu, hodit nás k jinému ubytování, nereaguje. Chvíli zmatkuje, objíždí blok aby nás nakonec vyhodil přesně u toho hotelu, kde mají plno. Jak se ukazuje, hotel je ne plný, ale skoro prázdný. Inu, věř první informaci, kterou tady dostaneš. Není to poprvé, a tak už s Jacqui všechny recepční Indonésie skoro podezříváme, že než aby trpěli stresem z potenciálního se nedorozumění v cizím jazyce, raději vyhlásí, že je plno.

Brzy zapadáme do peřin, aby se vlak dobrodružství mohl druhý den rozjet nanovo.