Pontianak, klimatické lázně Kalimantanu

Hned po vystoupení jsme obklopeni asi 8 místními na motorkách, kteří zavětřili bílou mršinu = šanci na přivýdělek. Jsou to samozvaní „taxikáři“ s motorkou z řad občanů, těch co se náhodou nachomejtli zrovna poblíž. Ojek tady má každý, narozdíl od sousední Malajsie, kde životní úroveň dává slušnou šanci k tomu, pořídit si auto. Tady je to téměř výhradně o motorce. Zase jednou jsme sami západně vyhlížející jedinci na dost možná pár kilometrech čtverečních a středem pozornosti.

Rvou se o svou kořist: „Hotel, hotel?... že máš velký bágl? To zvládnem, tady mám kámoše!“ Většinu v jazyce Bahasa Indonesia a posuncích a univerzálních slovech jako hotel a friend. Navzájem se překřikují. S díky odmítáme a klidíme se, trochu zmatení tím přehnaným zájmem o naše osoby (ehm rupie) a vydáváme se tak na cestu za ubytováním pěšky. Ale není kde chodit, existuje jen široká cesta, ta je ve špičce ucpaná motorkami a auty. Před krámky se tak dá kličkovat pouze mezi stokou, bahnem, odpadky a zaparkovanými mopedy. Všudypřítomný smog znepříjemňuje procházku, navíc to na bahně říznutým shnilým ovocem klouže. Takže se ubíráme k nejbližší ceduli Hotel. Pryč z ulice, odhodit bágly.

Půlmilionový Pontianak leží přímo na rovníku a je rozhodně nezdravé místo na Zemi. Zatím suverénně vyhrává v mé soukromé soutěži, kterou už hraju na cestách několik let, s názvem „Tady bych nechtěl bydlet“. A přitom je to pouze rozcvička na mnohamilionové města na Jávě, které budeme muset chtě nechtě křižovat. Přecházení dvacetimetrové ulice je zážitek sám o sobě. S tím, že tu někdo bude zkoušet chodit pěšky se evidentně nepočítá. Jsme taky široko daleko jediní, kteří se naivně snaží. Přechody neexistují. Veškerý pohyb a přesun se uskutečňuje na mopedech. Ty jsou dostupné za hodně příznivou cenu a tím pádem skoro všem. První splátka relativně za hubičku. Šup a jede se. I po odhození báglů na hotelu jsme však zdaleka nepřestali být terčem zájmu. Lidi na nás čučí, jak na zjevení. Co čtyři vteřiny jsem za chůze častován energickým „Helooooou misteeerrr!“. Odpověď doprovázena úsměvem je evidentně naprosto uspokojuje. Oproti Malajsii jsem si „pohoršil“ ze Sira na mistera, tuhle familiérnější verzi oslovení nicméně beru. Je slyšet no hodně kusů lámaná angličtina, lidi mávají z druhé strany ulice. Tu a tam někdo odkudsi přiběhne a chce si vehementně potřást rukou nebo aspoň plácnout do chůze. „Where are you from, misteeeer?“ „Čeko, Čeko...“ „Aaaaah!“ Za pár minut pochodu jsem umluvený, jak nikdy. Jacqui té je „smutno“, ji neosloví v mé společnosti nikdo. Asi je to Koránem, který nedovolí. Předpokládá se automaticky, že patří mně. Jakmile se však vzdálím a je na ulici zdánlivě sama, o oslovení a popískávání není nouze.

Klidnější ulička, Pontianak

Stmívá se a uvažujeme, kde co na zub. Veškeré stravování se točí kolem jednoduchých otevřených jídelen se stoličkami a rozviklanými stolky anebo dvoukoláků, plechových vozíků, který si šťastný majitel přitáhne přes půl města na místo činu a rozbalí tábor. Za vitrínou jsou různé těžko popsatelné pochoutky pochybné kvality. Zatím nemáme osahaný hygienický standard Indonésie, ale šestý smysl a všeobecná fakta říkají, že tady radši ne... navíc na ulici se nedá dýchat a tak vyvíjíme značné úsilí k nalezení ojedinělé restauračky, která má dveře a oddělí člověka od smogu ulice.

Musíme promyslet, co dál. Já bych měl přiložit ruku v práci. Po prvních hodinách bloumání městem a hledáním je evidentní, že internet a služby jsou tu na jiné úrovni nez u sousedů v Malajsii. Internet na hostelu, ač více či méně funkční, tam byl celkem samozřejmostí. Tady je samozřejmostí, že není.

Dvacetiminutová procházka městem nám podle odhadu sebrala asi rok života. Člověk přímo na svém těle cítí, jak mu ubývají roky a jak se plíce zanášejí. Na zubech cítím prach. Přejíždím si prstem po vnitřní straně rtů a vytahuju saze... Smog je tady hmatatelný a svět má jenom dvě barvy – šedou a modrou. Uprostřed křižovatky šíře osmi-pruhové cesty je pan policajt dirigující dopravu ve špičce. Pro zvýšení efektu mu pomáhá gumový panák na piedestalu, taky v policajtském mundúru. Oba vypadají, že jsou zralí na hodně dlouhý pobyt v klimatických lázních. Ne, města v Indonésii nejsou vyhlášenými oázami. Ty na malajské straně Bornea se teď při možnosti srovnání zpětně jeví ve švýcarském stylu. Pryč odsaď. Ale ještě před tím nás čeká setkání s Ninou, indiánkou, jejíž děda pochází z kmene Dayak, původních obyvatel Bornea. Ti jsou ve vnitrozemí stále k nalezení, žijící v celých rodinách v dlouhých dřevěných domech na kůlech zvaných longhouse, ačkoli už i jejich život je o něco více moderní, než tomu bylo před lety... Dopisoval jsem si s Ninou nějakou dobu a teď jsme zvědaví na setkání s jedním z potomků původních obyvatel.

Kapuas river, Pontianak

Druhý den večer nás tak Nina bere jednoho po druhém na její motorce směrem k plovoucí vesničce na břehu řeky Kapuas. Místo u břehu je po setmění plné zdejších patronů a intimně osvětlených čajoven, spojených systémem lávek, usazených na dřevěných molech lemujících pobřeží. Dál od dopravy a znečištění nám Pontianak konečně ukazuje svou světlou stránku.

Žena kmene Iban při tkání

Večer ubíhá a my zase jednou skládáme zajímavou mozaiku života jednoho z místních. Nina pracuje pro organizaci mající v náplni kromě ochrany přírody taky srovnávání sociálních nerovností plynoucích z rozdílů pohlaví. Máme štěstí, že nám to vyšlo takhle do kroku, protože se většinu času nachází v odlehlejších končinách džungle proti proudu řeky, mezi moskyty, krokodýly a ženami kmene Iban. Jejím momentálním úkolem je zvýšit obecně slabou pozici žen při vyjednávání na trhu a podpořit je co by podnikatelky, aby byly schopny prodat své tradiční výrobky za oboustranně férovou cenu. Příjemný večer ubíhá u mangového džusu s kondenzovaným mlékem a ledem, tradiční to věci široko daleko v těchhle končinách...

Děti kmene Iban

Nina

Druhý den máme dva úkoly. Zabukovat letenku dále na jih ostrova (po zemi je přesun nemožný) a dodat tělu vitamíny v podobě ovoce z místní tržnice. Chodník na tržnici je tvořen souvislou vrstvou sahající místy ke kotníkům, vrstvou o pouhých dvou ingrediencích v poměru 1 díl bahna a 2 díly odpadků. Člověk se aspoň moc nenachodí a místo toho se může vesele sklouznout. Mezi tím vším leží ne zemi hory ananasů, jinde papají, durianů. Zatím více než kdekoli jinde v Asii nám tu vyvstává na mysl svaté pravidlo Peel it, cook it, or forget it. Ještě se mi vybavuje obličej Niny včera večer na naši poznámku, že je to tu celkem znečištěné – její nefalšovaný údiv mi připadal přímo rozkošný. Možná je to i o tom, mít či nemít možnost srovnání.

Na tržnici v Pontianaku

Jdeme hledat nějakou cestovní kancelář abychom mohli zmizet z Pontianaku a nadýchat se zase jednou čerstvého vzduchu do přírody. Na extrémně rušné ulici, zpocení a vyplivnutí z neustálého dávání pozor abychom nebyli sraženi motorkou, které z ničeho nic vyrážejí ze všech koutů a stran, narážíme na jednu kancelář. Ta nabízí celkem obvyklý pohled: prázdná, bíle vymalovaná místnost-holobyt, na jejímž konci se krčí dvě postavičky za rozviklaným stolkem s postarším počítačem, telefonem a horou dokumentů, na stropu nezbytný větrák. Letenky nám prý pošlou přímo na hotel, fajn. Později večer na hotelu hledíme na poslaný papírek, který má být letenkou a nestačíme se divit. Jména jsou správně, ale věk: 31, národnost: Francie. Vůbec nechápu, kde na to ti místní chodí. Ale celkem to zapadá do celkového obrázku „náhodnosti“, který tahle země zatím evokuje.

Další den brzy ráno jsme připraveni k odletu na místním letišti. V odletové hale to vypadá spíš jako na tržnici. Stropy jsou nízko, je živo, hlava na hlavě (a to je šest ráno). Všechno je tak nějak zašlé a začmoudlé, jako by tu bylo nakouřeno nebo hořelo, ale možná mám jenom mlhu před očima a ještě jsem se úplně neprobudil. Odlety jsou pouze do Jakarty a snad ještě do pár menších míst na Kalimantanu, spočitatelných na prstech jedné ruky. Včetně toho našeho: Pangkalan Bun na jižním pobřeží ostrova. Odevzdáváme bágly u pultíku a prezentujeme se ručně vypsaným kusem papírku, který jsme včera obdrželi co by letenku. Doklad o naší totožnosti, che, nechce nikdo vidět. Láduju batoh na váhu, která pamatuje minimálně ještě holandské kolonizátory. Vychechlaný ciferník se přetočí, ale nad přesaženým limitem se jen mávne rukou, dobrý! Ještě jsem zapomněl upravit popruhy u báglu, který už je pomocníkem manuálně skládán na hromadu za zády zaměstnance u pultu. Ten na moji otázku, zda si můžu přelézt pult a odskočit za jeho záda ještě prohrábnout batoh, překvapivě a ochotně souhlasí. V odletové hale si mezi prodavači přehnaně levných suvenýrů chvilku posedíme, a pak už zaměstnanec u brány zasedá ke stejnému stolku, jaký jsme s taťkou vezli před pěti lety na smetiště a vpouští nás ven směrem k ranveji. Nasedáme na letadlo s kapacitou kolem šedesáti míst směr Pangkalan Bun a Kota Bharu. Letadýlko je, jak se zdá, plné místních a nás dvou.

K odletu stačil ručně vypsaný papírek s našimi jmény a Francií v kolonce národnosti. Nebylo třeba ukázat jakýkoli doklad totožnosti a v batohu jsem ještě k tomu omylem pronesl 2 litry vody. Nikdo nic neřešil. Heh, snadné! Na palubě nás krásné stevardky častují sušenkami a vodou. Letíme nízko, nějaké dva tři kilometry nadmořské výšky. Toho prostoru široko daleko, který Kalimantan skýtá... Aby ne, když je to třetí největší ostrov na světě. Džungli střídají palmové háje, v dálce jsou vidět stolové hory. Vše je v raním slunci tmavě zelené. Po jednom mezipřistání dosedáme za necelé dvě hodinky v osadě Pangkalan Bun, jejíž okolí je známé nekonečnými plantážemi s palmovým olejem a taky pralesem, kde vřeštící orangutani ve volné přírodě skáčou neohroženě ze stromu na strom. Tento prales budiž našim cílem...

Příští zastávka: Indonésie

Opouštíme Kuching a míříme busem do Pontianaku na indonéské části Bornea. Jacqui si ještě z autobusu odběhla, řidič se má k odjezdu s největší samozřejmostí o deset minut dřív, tak mu klepu na rameno, ať neblbne. Cesta je uzounká a oproti té minulé docela bez hrbolů, helma není zapotřebí. 

Za pár hodin jízdy jsme na hraničním přechodu Entikong, který dělí malajskou část Bornea s indonéskou, známější spíš pod názvem Kalimantan. Na hranici je možnost pořídit „visa on arrival“, které nás oprávní ke 30-dennímu pobytu, což je náš plán. Hranice je plná veksláků s rupiema a sim kartama. Několik rupií milostivě směňujeme a dáváme tak vydělat za nic moc kurz jednomu vyvolenému z třicetihlavého stáda. Snadno se tak stáváme milionáři, protože Indonésie si libuje ve zbytečných nulách. Pak už si nás, jakožto jediné západně vyhlížející pasažéry na palubě, volá pan oficír do jeho kamrlíku a naše zvědavost stoupá, poněvadž nadchází dlouho očekávaný okamžik. Dost jsme toho načetli na téma podstrčených drog v báglech a tak se onu paranoidní myšlenku občas nedařilo úplně vytěsnit. Na některých Indonéských přechodech jsou běžné kontroly zavazadel s dokonalým průklepem a otázkami, k čemu je každá z pilulek v lékárničce. Bagáž jsme si tak radši před odjezdem ještě svědomitě přebalili. Na Bali je známá věznice, kde si pár turistů, za pilulku extáze či dvě, neplánovaně protahuje pobyt v Indonésii na dlouhá léta. V kanceláři nás pan úředník s mnoha odznaky na klopě trpělivě, zdvořile a plynulou angličtinou zpovídá, co máme v plánu dělat, kde se budeme pohybovat a kde bydlet. Kontrola zavazadel se nakonec nekoná a tak vstupu na Kalimantan už nic nebrání.

Pokračujeme v jízdě, palmové háje střídá prales. Řidič celou dobu troubí jako vzteklý, mám pocit, že mi ten zvuk v hlavě už zůstane. Za sklem autobusu se pomalu začíná rozehrávat bizarní divadlo. Přibývá domů podél cesty a taky lidí. Některé baráky jsou úhledné, jiné slumovitého typu s vlnitou střechou ze zrezlého plechu nebo palmového listí. Ať už je barák sebevíce na rozpadnutí, nikdy nezapomene mít satelit. Bordel oproti Malajsii, neuvěřitelný nepořádek a odpadky kam oko dohlédne. Mnohem větší skromnost až místy hmatatelná bída. Spousta lidí na silnici, trajdajících od baráku k baráku, vesničky k vesničce. Vše se děje podél cesty, hlavní tepny života. Baráky jsou maximálně do dvaceti metrů od ní, jako by bylo trendem žít nalepený na rušné silnici, ač uzounké. Na dřevěných kůlech se suší prádlo. Spousta domů je větší polovinou půdorysu na kůlech v říčce, kde říčka rovná se stoka. Vchod směřuje k prachem pokryté silničce. Psi a slepice trajdají kolem. Kocouři se lenivě procházejí po prodejních pultech plechových boud. 

Kokosové a olejové palmy jsou úhledně rozeseté mezi domy. Sytě zelená barva do toho všude kolem. Opravny aut, krámky s veteší, jídlem, prodavači pod stříškou u cesty se žlutou močí v plastových flaškách... ne, je to benzín do motorek. Těch přibývá, spousta z nich nás v protisměru objíždí na klikaté silničce z obou stran. Na motorce cestuje až čtyřčlenná rodina. Chlap, ženská, syn a v náručí ženy ještě kojenec. Jiný moped, malé mimino přivázané provazem k těle mámy. Náklady všech možných a nemožných tvarů, krabice, prkna, klece s ptáky a přesto to řidič umně drží na dvou kolech a úspěšně manévruje vpřed. Vítězství improvizace a „poraď si jak umíš“ na celé čáře. 

Náklaďáky převážející na korbě dvacet, třicet lidí... Prašno. Podél cesty sedí žena obklopená asi svým majetkem, dva krát dva metry. Něčím, co na první pohled vypadá jako odpadky, a na druhý... jako odpadky. Jiné dvě ženy se koupou v regulérní stoce. Přilepení na sklo šokovaně zíráme na to divadlo. Život venku se od malajské části Bornea neuvěřitelně změnil přejetím neviditelné čáry, zvané hranice. Na zelenajících se políčkách zalitých sluncem jsou shrbení rolníci s typickými trojúhelníkovými kloboučky. Na chvíli doprava utichá, jen aby za chvilku zase zhoustla a tak pořád dokola. S přibývající dopravou houstne i smogová clona. Doprava nakonec zhoustne až do kolon, kdy pomalu vjíždíme na předměstí Pontianaku. 

Už v samotném Pontianaku přejíždíme řeku o šíři tří Vltav. Kapuas, nejdelší řeka Indonésie, se tady přesně na rovníku po 1143 km vlévá do moře. Industriální okolí nadobro zešediví. Záplava motorek kam oko dohlédne. Autobus nás vyhazuje na rušné, asi tak 8-mi proudové cestě bez čar, zhruba v centru města. Neexistujícím centru. Někdo mi vypnul barevné vidění světa. Všechno je šedomodré, jak motorky burácí všude kolem a vyplivují kouř. První dotek nohy se zemí v Indonésii a my máme asi tak dvě vteřiny, než se supi slétnou na mršinu - nás...

Za opicema do Národního parku Bako

Ráno v Kuchingu klušeme na zastávku hodně brzo, abychom se do Národního parku Bako dostali nějak slušně. Zjištění polohy zastávky, z níž jede ten správný autobus, nás stálo včera nadmíru úsilí a zabralo část dne. Přesto ráno na potvrzeném místě nacházíme jenom plechovou boudu, kde o nějakém jízdním řádu, nebo aspoň hadříku s číslama, si můžeme nechat zdát. Těžko říct, zda je to vůbec zastávka. Za pár minut se zjevuje australan, prý tu čekáme správně, on byl v tomhle národním parku před pár dny. Chce co nejdřív pryč z tohohle zatraceného města, jak říká. V Kuchingu se oproti plánu zdržel opravou batohu, který mu v parku, kam míříme, rozežraly krysy. „Až vám budou říkat, že váš bágl je u nich v bezpečí, nevěřte jim!“ Autobus podle zjištěného jízdního řádu nejede, ale přibržďuje nám minivan, s jejímž řidičem chvíli handrkujem o ceně, a už se vezeme brzo ráno z města, ve stoupajícím provozu a smogu, jehož hladina je na hranici přidělení lázeňského poukazu.

U ústí řeky Bako

Za půlhodinky jsme na místě, u Bako river, řeky, ve které si lebedí údajně třicet krokodýlů na kilometr řeky. Odtud se asi dvacetiminutovou jízdou motorovou loďkou (povinné vesty) dostaneme na výběžek poloostrova národního parku Bako, který po souši není přístupný. Na loďku se skládáme s dámou z Austrálie a Egypťanem Ezlamem, se kterým nakonec trávíme den společně na trailu a v zátoce. 

Na poloostrově je hodně možností trekingu džunglí, spousta stezek a spousta možností spatřit opice. Neleníme a po dni stráveném na stezce mezi makaky a koupáním v zátoce se večer osmahlí zjevujeme ve vesničce, nebo spíš visitor’s centru, kde je mezi palmami rozeseto také pár bungalovů. Slunce je tady dost silné a agresivně pálí. Své o tom ví švéd, který se dnes spálil hodinovým sezením ve stínu pod palmou. Opice si troufají na dosah. Na dveřích hajzlíků je cedule nabádající zavírat dveře kvůli opicím. Jako by nemohly chodit k sobě do pralesa... Pravda je ale ta, že opice chodí do osady za lupem a tak vše, co není pevně přivázané beze stop mizí...

Večer trávíme v restauračce na kraji džungle, na terase u piva a mie goreng (smažené nudle se odřezky všeho možného co dům dal, tradiční to talíř tady), u stolu ve společnosti australské dámy a němcem Christianem, čtyřicetiletým taxikářem z Mnichova se suchým humorem, vytříbeným stylem vyprávění a pohnutým osudem. Vykládá o jeho zvýšené sensitivitě na signál mobilu a jak mu to omezuje život. Jeho vážným úmyslem je přestěhovat se kdesi do divočiny ve Švédsku, kde žije komunita lidí s podobným problémem, mimo dosah signálu vysílačů. Prý miluje Thajsko. Až na jednu výjimku, loni tam byl docela brutálním způsobem okraden. V parku si nechal připustit k tělu dvě thajky, které si s ním chtěly dát pivo. „Říkal jsem si, dvě krásné thajky, proč ne?“ V pivu byl jed nebo uspávadlo, no prostě sajrajt. Další věc po omdlení co si pamatuje, že na pět vteřin otevřel oči, svět před ním černobílý... naložen do tuk-tuku, uhánějíc ulicemi Bangkoku neznámo kam. Hlava zakloněná, jazyk vyplazený, řidič tuk-tuku na to šlape, co to dá... alespoň moje hlava si to po pár pivech, s vědomím dobrého konce, maluje trochu bizarněji po svém... Pak se probral podruhé, na podlaze baru, obklopen pár lidmi, kteří jej křísili. Svět dostal zase barvu. Po svém dodává, že byli vlastně hodní, že ho obrali o všechno, ale alespoň mu nechali kreditku a tak mohl cestovat vesele dál. Na ruce našel ránu po injekci, asi protijedu. Nakonec ještě přepočítal ledviny a byl rád, že byl rád...

Pozdě navečer se chystáme ke spánku na pokoji se španělským párem, který si donesl svou vlastní moskytiéru. Podle toho, co řeší pod sítí se zdá, že nefunkční. Pracují jako instruktoři potápění na Mallorce 6 měsíců v roce. Na víc práce to ve Španělsku momentálně s více než dvacetiprocentní nezaměstnaností není, a tak šest měsíců v roce tráví cestováním.

Národní park Bako je nestarším parkem státu Sarawak a ačkoli je vzdálen jenom hodinku od Kuchingu, člověk má pocit, že je mnohem dál od civilizace. Park je kombinace vlhké džungle a pískovcové náhorní plošiny, na které slunce spaluje. Z většiny stezek jde odbočit k zálivům a odlehlým plážičkám, přístupných taky člunem. Park je známy hlavně svou biodiverzitou. Pro botaniky je tady k nalezení hojně rozšířená masožravka pitcher plant a spousty orchidejí. Co se zvířeny týče, najdete tu makaky dlouhoocasé, silver-leaf monkey, cibetky, létající lemury a prase vousaté, známé také jako bornejské prase. A je tu taky medvěd malajský, což je člověku přátelský tvor, známý taky jako „medový medvěd“ (sun bear). Tahle oblast je jednou z nejlepších na spatření kahau nosatého (proboscis monkey), který to u mě vyhrává na celé čáře. Tahle zvláštní opice s bambulovitým frňákem, panděrem a vytříbeným hospodským stylem sezení na větvích mi svým stylem posedu připomíná nejmenovaného člena rodiny. Má se za to, že čím větší má samec nos, tím je pro samičku atraktivnější. Někteří ho mají tak velký, že ho při futrování musí ohnout na stranu. A i díky srostlým prstům jsou to výborní plavci. Borneo je jediným místem, kde lze tento ohrožený druh spatřit.

Kahau nosatý (Proboscis monkey)

Medvěd malajský (sun bear)

Druhý den trávíme celý v džungli na trailu. Triko ždímu po pěti minutách. Stonožky, pestrobarevní motýli, zmije a spousty opic nám namátkou kříží cestu... V korunách tu a tam zapraskají větve a zašustí listí jak opice skáčou ze stromu na strom v úctyhodných výškách několik desítek metrů nad našimi hlavami. Občas se ozve řev, jako když opice vraždí jinou opici.

Prase vousaté

Zpátky u bungalovů odpoledne se kolem chatek motá pár divočáků, kteří se zdají, že to mají na háku a rejou u popelnic co to dá. Snad by se k dobru našel nějaký ten odpadek. Kolem dřevěného mola se potlouká parta makaků. Jejich mimika a chování jsou úplně na chlup stejné, jako u nás lidí – brkají, zívají a drbou se v rozkroku...

V zálivu na nás další den naše loďka v domluveném podvečerním čase nečeká, ale je tam jiná. Budíme jejího klimbajícího majitele s nohama nahoře a ten nás bere zpět z poloostrova k ústí řeky Bako.

Cestou do Kuchingu

Z Bruneje jsme se přesunuli do Miri, městečka, do kterého si údajně Brunejci vyjíždějí povyrazit, když už doma nemůžou. Jinak tu chcípl pes, betonové baráky, pár restauraček a barů a dohromady nic. Pár národních parků v okolí je, ale pro jejich horší dostupnost a další důvody nás moc nelákají. Takže večer trávíme v Ming’s Café, proslulém neonovém baru, kde se rozvaluje i docela dost expatů, většinou s britským přízvukem. Moc mi není jasné, co tu můžou dělat. Dělají tu filipínské, malajské, čínské a indické speciality. Pivko po prohibici v Bruneji přichází vhod. V baru makají samí družní filipínci kolem 18-20 let a tak je celý večer vtipně ubíhá. Možnost vydělávat ringity tady v Malajsii je pro filipínce výhrou v loterii. Na hostelu je pár solo cestovatelů: švýcar, francouz, brit... a dva zmatení poláci, kteří vypadají dost přešle. Už od jejich zjevení ve dveřích na Jacqui mávám, že jsem si i bez pořádných indicií jist odkad jsou. Jeden z nich pochoduje, jako by měl v zadku pravítko a druhý má nohy do krve rozežrané od pijavic. Vracejí se z džungle, kdy bylo evidentně hodně vlhko. Excentrická recepční čínského původu si je nejdřív dobírá a pak na mě houkne: „Je jich tu všude plno, víš?“ „A kde není?“

Druhý den chceme sednout na dálkový bus do Kuchingu. Telefonická rezervace je nepotvrzena, holčiny se v budce hihňají jak je to možné, my trochu skřípeme zubama, ale nakonec si místo vyhandlujem. Do Kuchingu to má být nějakých 9 hodin a jede tam spousta busů. Po příchodu na autobusák to chodí z pravidla následovně: naháněči všech autobusových společností mají v nose zřejmě zabudovaný radar, zmerčí nás vždycky okamžitě (no dobře, jediní běloši, z toho jeden o dvě hlavy větší než kdokoli ostatní na kilometru čtverečním, možná to nedá až tolik práce...), a vytvoří kolem nás pochodující chumel. Všechny autobusy, aby moc nevybočovaly, pro jistotu vyjíždějí do stejných lokalit a ve stejnou dobu. Takže kolem nás poskakuje hrozen místních naháněčů, snažících se nás přesvědčit, že právě ten jejich bus je terno. My nedržíme žádné trumfy v rukávu, takže se milostivě necháme přemluvit tím nejsympatičtějším z nich (což je samozřejmě velmi subjektivní). Tentokrát ale máme lístek předem. Bus je to relativně moderní, asi tak o dvě třídy ošoupanější a starší než Student Agency, ale zato má jenom asi 25 sedadel, takže spousta místa na nohy. Hned za městem začínají na silnici muldy. Sedíme úplně vzadu, takže efekt je takový, jako byste autem najížděli šedesátikilometrovou rychlostí na retardér před školkou. Nadskakujeme dvacet centimetrů nad sedadla, hodila by se helma a korková vesta. Ten kdo usne, se budí po minutě v šoku ve vzduchu nebo nárazem do souseda. Hrdý potisk autobusu „VIP coach“ bere za své po půlhodině jízdy, kdy stojíme na úzké silničce kdesi v palmovém háji, autobus nejede, nikde nikdo a řidič mlátí kusem prkna do útrob autobusu. Vlhko je, že by se dalo krájet. Moje tričko zase vypadá, jako by mě někdo oblil kýblem vody. Improvizace řidiče s klackem v ruce se cení, leč pak se náš bus sesype úplně a v jakémsi městečku musíme přesedat na jiný. Autobusák na tuhle pozdně večerní hodinu žije, je tu spousta prodejců barevných serepetiček, mobilů, křupek a podobně. Provozovat hajzlíky je tady rodinný business, za pultem vybírá vstupné čtyřčlenná rodina. Mimochodem záchodky jsou tady vesměs mandi, tedy turecký skvot, kde vedle skvotu je vykachlíkovaný bazének, ve kterém je napuštěná voda. Tu si člověk nabere do plastového vědra a svůj výtvor si vlastnoručně zalije. To samé je často na hotelech místo sprchy, kde se člověk vodou z vědra polévá. Pokud si do bazénku náhodou chcete vlézt a pustit si na sebe vodu z kohoutku, je to prý špatně.

Rozespalé nás ráno bus vyplivuje na autobusáku dálkových linek dvacet kiláků za městem. Dovědět se odkud a jak do centra je opět seriálem protichůdných rad a názorů. Nakonec bereme ten správný místňák, konzervu zralou do šrotu. Všechny šroubky jsou vevnitř dotažené tak napůl, takže to za jízdy ohlušujícím způsobem řinčí a nejde slyšet vlastního slova.

Kuching, ač sedmisettisícový, působí v centru hodně příjemně. Podél řeky je promenáda waterfront, highlightem města je malebná čínská čtvrť. Ta je lemována levnými hostely, čínskými prodavači nábytku, kterých je 5 na 100 metrech ulice a zejí prázdnotou (jak se tím dá uživit?), a parádními restauračkami. Mimo centrum už je Kuching jen o smogu a hustém provozu.

Na dvě noci máme nocleh u Alexe a Lucy, britského páru dobrodruhů, které na Borneo zavál minimálně na rok a půl Alexův rozsáhlý projekt, jehož cílem je zavést a zogranizovat výuky angličtiny do škol, včetně školení kantorů. Při dobrém jídle vypráví Alex o tom, jak jsou místní podmínky na koleně dělané, o korupci, o tom, jak mu ředitel školy není schopen vysvětlit, proč v den výuky ve vyučování chybí dvě třetiny žáků... Lucy dělá na dálku na projektu o ochraně korálových útesů pro nějakou americkou společnost. 

Velezajímavá minulost těchhle dvou, kteří dobrovolničili poslední 3 roky v Keni a poté na Filipínách způsobuje, že si se svým jobem na okamžik připadám jako monstrum. Po Filipínách jim přijde, že tohle tady je ultramoderna a život tu je o mílové kroky napřed. Čert vem, že v obchodech na Borneu jsou k dostání staromódní foťáky na film, v Evropě dávno vyřazené, tady prezentované za hit ohodnocený astronomicky nesmyslnými cenami. Oproti Filipinám tady požívají vymožeností západního světa jako toustovač a mikrovlnku. Nic takového tam nebylo...

Po nad míru inspirativních večerech máme další den namířeno do divočiny Národního parku Bako na výběžku poloostrova severně od Kuchingu, známého pro svou druhovou různorodost a možností natrefit na spoustu druhů opic.

Na skok v Bruneji

Opouštíme Kota Kinabalu a vyrážíme lodí do Bruneje, bohatého sultanátu sevřeného malajskými státy Sabah a Sarawak. Jednodušší a příjemnější je dostat se sem lodí. Jelikož Brunej na mapě tvoří dvě oddělené flákoty země a procedura na hranicích se tak násobí a je zdlouhavá, hrozí po příjezdu a odjezdu po zemi až jedenáct razítek do pasu. Vyrážíme brzo ráno, menší plechovkou s nepřístupnou vnější palubou. Vnitřek je vymražen na nějakých 15 stupňů, asi si nás spletli s rybama. Jinak místní jsou obecně i v těch v průměru 32 stupních často k vidění v mikinách, džínách a někdy bundách. Hlavně večer, kdy teplota spadne na nějakých 28 stupňů. A jsou naprosto suší, kdežto já spocený jak šťur jenom v tričku. Jak často říkají, prý se radši eventuelně trochu zpotí, než aby riskovali zimu. No rozhodně, při těch ledárnách, které člověk podstupuje uvnitr autobusů a lodí.

Chvíli po odražení lodi a zamražení pasažérů, když se dostanem na širé moře, jsme svědky „multitaskingu“ zaměstnanců lodi v praxi. Všichni makáči, jeden co čistil palubu, druhý co zvedal kotvu, a snad i kapitán od kormidla si odskočili rozdávat chipsy a ořechy a obházejí lidi s naloženým prádelním košem ve kterém maj proviant. Říká se tomu improvizace. Hlasitost filmu je nastavena tak, aby pokud možno vzbudil i mrtvé – malajská tradice. Na Labuanu, ostrůvek a federální teritorium Malajsie, je přestup na další, skoro stejnou loď. Za celkem zhruba 4 hodiny jsme na územi Bruneje. Pasová kontrola v terminálu, musím proclít toho půllitru domácí pálenky co vezu. Chtějí mi to zabavit (asi ze srandy), prý to musím vypít všechno tady, nebo nechat. „To není na zábavu, ale na průjem“, kontruju. Jsem obdařen kulišáckým úsměvěm: „Okej, go go!“ Všichi celníci a policajti jsou malé postavy, v perfektních uniformách, zdvořilí. Koutky úst míří při každém očním kontaktu mírně nahoru. Vůbec si je tím pádem nejde představit v akci. Razítko v pasu nás přátelsky vítá do země s dodatkem, že zacházení s drogama je odměněno trestem smrti.

V Bruneji je to vůbec o poznání striktnější než v Malajsii. Taky vyznavatelů islámu je zde o dost víc než v sousední Malajsii. První krok z terminálu a vítají nás cedule s výší pokuty za odhaziování odpadků, 1000-3000 USD, maximálně 3 měsíce vězení při recidivě, pohoda. Hned míříme odhodit bagáž. Ubytování máme v areálu sportovní školy kdesi v centru hlavního města Bangar Seri Begawan. Pokoje jsou rodděleny na mužské a ženské. Cedule co všechno nesmíme to shrují na: zákaz gamblit, kouřit, žvýkat, nevhodně a nedostatečně se oblékat, odhazovat odpadky. Zřízenec tohoto pseudo-rádoby-hostelu u mě prozatímně vyhrává cenu "podivína výletu". Zvláštním pohledem nás probodává, jako by tušil, že chceme na pokoji hrát karty o peníze a žvýkat. Jacqui je na pokoji se třema slovenkama. V dámských pokojích mají neslýchanou originalitu: povlečení postelí, dek a polštářů je zabaleno do igelitu. Krásně to prý šustí při sebemenším pohybu. Taky lepí a celkově snižuje šance na usnutí. V pánských pokojích nic takového není, muži si tak můžou užívat doteku hebké tkaniny. Co se nám to tu jen Aláh snaží naznačit? Každopádně je to zdrojem pozdvižení a posléze chechotu všech zůčastněných. Radši vyrážíme do města. To je jak po vymření, skoro ani noha. Rozdíl oproti vibrujícímu Kota Kinabalu je markantní. Auta netroubí a nesmrdí. Jen se uhledně plouží městem. Ulice jsou roztahané do obrovských šíří, slunce spaluje a nikde nikdo. Vlastně celé město je jedno velké prostranství. Všude čisto a klid. 

Zjevujeme se před mešitou Omar Ali Saiffudien, jednou ze dvou největších tady. Její zlatá kopule blyští do očí a oslepuje na kilometr daleko. Na mramorovém prostranství chvili zevlíme a hádáme, jak moc bude okolo kroužící imám řešit naše nedostatečné oblečení. Fasujeme připravené černé hábity a nakoukáváme dovnitř. Tam je elektronický kiosek, kde si můžem vyhledat informace o islámu, eskalátor, poměrně nezáživný interiér a na zdech kamery velikosti těch, co nosí kameramani přes rameno. Hrstka můžů bouchá neúnavně hlavou o koberec. Tahle mešita, pojmenovaná po 28. sultánovi Bruneje, je poměrně mladým kouskem. Byla postavena roku 1958... Když ji slavnostně otevírali, daroval sultán každému návštěvníku zlatem vyšívaný hadřík. Minaret téhle mešity je cíleně nejvyšším bodem města. Když místní banka před pár lety stavěla výškovou budovu, která výšku minaretu o pár metrů přerostla, nařídíl sultán zbourat několik vrchních pater.

Od mešity je to kousek přes kánál do kampung ayer (vesnička na vodě), s druhou stranou města spojenou lávkami pro pěší. Celá vesnička vypadá jako slum na kůlech, který je propojen systémem lávek. Domky maj povinně ve výbavě loďku. Většina obyvatel vesničky dojíždí do práce svojí loďkou nebo vodním taxi. Interiér vypadá o moc líp než zevnějšek, mají elektřinu a neodmyslitelnou telku. Vrásčité ženy s vlasy ukrytými do šátků posedávají na zápražích. Okolo běhají děcka v dresech anglických fotbalistů a pouští draka, jednu z nejoblíbenějších činností mladých tady, následované točením káči, oblíbené kratochvíle číslo dvě. Něco jako u nás před dvaceti lety. Pohled odsud nabízí zvláštní kontrast, z dřevěných domků sotva se držící nad vodou směrem k nebi se tyčící zlaté mešitě přes zátoku. Svět skromných lidí versus na odiv dávané bohatství. Dáváme se do řeči s před domem posedávající rodinkou, děcka kolem pobíhají a zubí se na nás. Pod domkem mají (kromě bordelu a odpadků – zákon zde z druhé strany zátoky asi nedosáhne) zhruba 40 centrimetrovou past, klícku jako by z drátu na bahnitém podloží. Zajímá nás na co to je. Rodina nevládne anglicky, nicméně zasedá na prknech s hlavami dohromady a po chvilkové poradě se k nám otáčí a jednomyslně se shoduje, že past je na „monkey“. Tohle střílení od pasu a opíjení rohlíkem v podání místních na Borneu už máme za ty skoro dva týdny zmáklé. „Ahá, takže opici?“ „Jo jo, určitě, opici.“ Blíží se žena oděná do krásných modrých šatů, doplněných nezbytným šátkem, odhalujícím pouze obličej. Bydlí v sousedství a mluví výborně anglicky, pracuje v bance. Past je prý na kraba. Moc ráda by nás pozvala dovnitř anebo vzala na projížďku městem, ale manžel není bohužel doma. Bez jeho svolení nejde vůbec nic, škoda. Manžel obsluhuje jednu z motorových loděk sloužící jako jeden z hlavních transportních prostředků. Bystrým očím jejich řidičů neunikne bledá tvář a z pod mostků na nás halekají, zda chceme svézt. Využíváme nabídky a necháváme se hodit k jedné restauračce pod širým nebem na pobřeží s vyhlášeným výhledem na zapadající slunce. Kolem rejdí loďky, je to tu jako v Benátkách. Skvělé jídlo. Domů kráčíme za bouřky a tropického lijáku, kličkujícími mezi loužemi schovaní pod deštníkem. Výsledek na hostelu je naprosto stejný, jako bez deštníku.

Druhý den snídáme manga a banány. Směňujeme více Brunejských dolarů, je tu kapánek dráž než v Malajsii. Co zbyde, můžem použít později v Singapuru, kde je tato měna taky akceptována v poměru 1:1. Jedeme se mrknout do Muzea Historie Bruneje, které je pár kilometrů za městem. Už tady začíná na ostro prales. Ten zabírá přes devadesát procent území státu. Brunej tvoří celkově jen asi 1% celé plochy Bornea, ale na tom jednom procentu je zastoupeno víc než 60% všech druhů savců ostrova. Brunej je stát, který ze dne na den zbohatl z ropy. Sám kromě ropy a oblečení celkem nic neprodukuje. Maj to ale dobře zařízené. Díky penězům z černého zlata můžou nechat svůj panenský prales v klidu růst a nechat si vše nezbytné dovážet ze sousedních zemí, zatímco ty neuvěřitelným tempem drasticky kácejí své vlastní přírodní bohatství.

Vracíme se stopem do města. Jdeme si zajistit lístky na zítřejší autobus dále. Na autobusáku narážíme na chlápka, který se představuje jako „bus manager“, podsaditý typ s šátkem s Japonskou vlajkou a asi deseti průkazkami na klopě vesty, lejstra v ruce. „Jo jo, lístky jsou. Akorát zítra je pátek, takže odjezd je zhruba o půl hodiny později oproti jiným dnům. Až po modlitbě!“ Jako každý pátek se tady život zpomalí. Státní zaměstnanci mají volno a služby jsou celkově omezeny. Makají pak půl dne v sobotu. Neděle je pak dnem volna pro všechny.

Většina lidí je koncentrována do „mallu“, obchoďáku. Nakupování a jídlo je prý nejoblíbenější zábavou místních. Evidentně tu po pár dnech není co dělat, takže se dá tak akorát žrát a utrácet. V zemi se neprodává žádný alkohol. Okolní města na malajském území prý žijou díky brunejcům, kteří si občas zajedou povyrazit a zahalekat. Tedy pouze ti, neřídící se Koránem. V den odjezdu máme v místním obchoďáku, epicentru všeho dění, sraz s naším kontaktem. Podtitul: Jak Jacqui potkala Chana. Chan je naturalizovaný brunejec čínského původu. Jsme horliví slyšet něco o životě tady z úst místního. Tenhle oplácaný hošík pracuje 5 hodin denně jako editor místního plátku. Potvrzuje, že brunejci milují nakupování a jídlo – obojí je na něm vidět... Jeho kolegové mají občas druhý job, při jejich práci koncentrované do pozního odpoledne tak mají čas a prostor pro druhou práci. Nezdá se, že by ale místní strádali. Ve městě není oproti Malajsii moc taxíků, každý si tu dovolí auto... Litr benzínu je momentálně za zhruba osm korun. Školy veřejné a zadarmo. Penze slušná. V nemocnicích se platí 1 dolar za zapsání a vše ostatní včetně operací je zdarma. Pokud rozsah operace přesahuje možnosti místních nemocnic, sultán operaci zadotuje v jiné zemi včetně transportu, například v Singapuru.

„Jak se tady dá zabavit, Chane?“ „Hmm, na kafíčko…“ Nejistě kývem hlavou a krčíme rameny. Z okna restauračky je výhled na mešitu, která má přes sklo až kyčovitou barvu. Jak je všude mrtvo, tak se najednou začnou z ničeho nic rojit  lidi směřující k mešitě. Blíží se páteční motlitba a po ní věc ještě důležitější, náš odjezd. Pomalu se loučíme a sbíráme se směrem k busu, který bude připraven vyrazit, hned co se v mešitě dobouchá hlavou o zem. V buse jsou tentokrát pro jistotu všechna sedadla obalená do igelitu. Co kdyby… 


Po dvou a půl dnech v tomhle ministátečku, plni zvláštního pocitu, míříme dál na jihozápad, zpět do Malajsie, vstříc státu Sarawak na Borneu…