Ve stínu dvojčat v Kuala Lumpur

Do Kuala Lumpur jsme chtěli ze Singapuru jet vlakem, ikdyž to jím trvá o nějakou hodinu déle než autobusům, které jsou v Malajsii moderní. Taky silnice jsou v dost dobrém stavu. Ale vlak je skoro vždy lepší zážitek, k tomu svoboda pohybu, takže volba byla jasná. Lístky jsme měli o nějaký den dříve, kdy jsme si v Singapuru odskočili do překvapivě zastaralé nádraží z koloniální doby, které má být ale tento rok nahrazeno novým moderním. I v den odjezdu se tu potloukalo dost lidí z foťákem, aby dokumentovali štuky a opadanou omítku téhle budovy, která má status národního monumentu. Při vší úctě ale nebudí dojem, že by se při pohledu na ní měl lovcům historie zrychlovat tep...

O žádném ruchu se moc nedalo mluvit, vlaky odsuď jedou jen jedním směrem – do Malajsie a dále do Thajska. Mimochodem dokonce i tady na stařinkém nádraží (neskrývám šok – myslel jsem, že Singapur bude výjimka) prosákla „klasika“ ostatních jihoasijská zemí -  velké nádražní hodiny jdou o deset minut napřed.

V den odjezdu ráno nás přes celní kontrolu, která je při vstupu na peron, napochoduje ne víc než dvacet. Po první půl hodince jízdy, ještě před opuštěním Singapuru, se musí ještě povinně vystoupit a napochodovat do celní budovy na Malajské straně. Po dvaceti minutách se vlak zase rozjede a pak už následuje Johor Bahru – první malajské město po překročení mořské úžiny a cesta i dál příjemně odsýpá, pravidelně se střídají města s palmovými háji.

 Vlak malajských drah je oproti tomu Indonéskému poměrně nezáživný, myšleno tak, že v něm všechno, i přes jakousi venkovní omšelost, celkem funguje. Na záchodcích teplá voda, na výběr toaleta turecká-skvotovací, nebo klasická evropská sedící. Chlapík z jídelního vozu co chvíli obchází vlak s vozíkem a nabízí různé směsi rýže úhledně zabalené do banánového listu – hezká ekologická varianta. Jinak cesta poklidně utíká, rozruchem jsou snad jenom krávy v kolejišti a v jeho blízkosti, které přinutí vlak někde uprostřed země nikoho zastavit. 350 kilometrů do Kuala Lumpur zvládne vlak za 7 hodin, žádná závratná rychlost, hodinka zpoždění, ale jsme tam!

Jsme konečně v Kuala Lumpur, kterému mu místní neřeknou jinak než KL (kej-el). Městu předcházela už pár týdnu naší cesty pověst supr místa: „Kej-el is great!“, slýchavali jsme dokola, až jsme si říkali, že podle murphyho zákonu to přece musí být přesně naopak. Ale jo, v ulicích se dá nadechnout, čínská čtvrť nás milostivě vzala za své, stejně jako Bangladéšan v recepci hodně povedeného nového hostelu, kde jsme se na 5 dní ubytovali. Ten mi, jakožto náhodnému pocestnému z České republiky nadšeně třásl ploutví, jako že to je přece cool, být z ČR. No, možná že fakt je. V hostelu dělá ještě mladá tichá holka z Barmy, která si na první pohled váží své práce a pořád dokola vysává neviditelné smítka na perfektně čistém koberci. Druhý den naše Asijská pouť dorazí do své poloviny a to vše má být orámováno stylovým příjezdem sestry Jacqui. Ránko je však krapet hektičtější, než se všeobeně čekalo. Probudí mě vzlykot ze spodní pryčny. To když Jacqui zazvoní někdy brzy ráno ještě za tmy (náš pokoj nemá okna) telefon a kdosi na druhém konci drátu oznámuje, že její sestra Angie byla zadržena na letišti pro údajný podvod s kreditní kartou při koupi letenky. Ta byla ovšem koupena legálně přes kartu spolupracovnice Jacqui v Korei, které se však jako na potvoru zrovna nejde dovolat. Těžce našetřené peníze tak během okamžiku letí komínem, sestřičku je nutno vykoupit plnou cenou letenky, která tak byla zaplacena dvakrát, s příslibem vyrovnání někdy v budoucnu až se nedorozumění vysvětlí. I tak sedm hodin výslechu na letišti v KL nepotěšilo a holky se viděly po více než roce, odděleny málem mříží...

Pak už KL ukázalo svou přívětivější tvář. Škoda, že mně víceméně pracovní. Bylo třeba využít kvalitního zázemí a nadstandardně rychlého připojení a tak kavárna starbucks v obchoďáku přímo v základně Petronas Towers se na několik odpolední stala mým útočištěm. Vůbec celé centrum města, ač moderní, je hodně příjemné. Asi to bude i chybějícím smogem a dostatkem zeleně v tomhle pouze milionovém městě. Jednou jsem si takhle odpoledne pod Petronas Towers v parku a obdivoval jejich průřez odpolední oblohou, morálně se připravujíc a oddalujíc start odpolední směny v „práci“, když se ke mě přitočily dvě místní „dobračky“, kterým se moc líbily mé korále na krku. Takhle aspoň na oko začaly konverzaci. A pak už to šlo rychle: „Odkaď jste? Z Prahy? To je náhoda panečku, moje sestra tam začíná studovat, zrovna za měsíc odlítá, přesně 27. května. Dáte mi číslo? Stavte se na kafe pokecat!“ Jedinou pro ně škodou byl fakt, že jsem si o tomhle drobném podvůdku nedávno přečetl v nějakém průvodci v sekci KL scams. Takže mé telefonní číslo nedostaly, místo toho můj protinávrh sejít se večer v jednom baru v čínské čtvrti. No, nedošel jsem, nějak se mi to protáhlo v práci... Mimochodem KL-podvůdek číslo 1 má společný úvod, kdy cizinci přistane pozvánka takhle na ulici k někomu domů, stavit se na čaj, zahrát si o pár drobných. Zvrhne se to obvykle ve větší prohranou sumičku z cizincovy strany a nepříjemnosti...

Nejvyšší patro jedné z věží Petronas Towers je odnedávna přístupné návštěvám. Předtím to byl pouze most spojující věže zhruba v polovině výšky. A je to něco, pozorovat z nejvyššího bodu o stovky metrů pod sebou rej velkoměsta. Lidi pracující na střechách právě rostoucích nových mrakodrapů hluboko pode mnou jsou jako pilní mravenečkové. Výlet nahoru určitě stojí za těch pár peněz a nutnost rezervace den dva dopředu. Vevnitř má člověk možnost zhlédnout i dost zajímavé video, jak se dvojčata stavěla a celou jejich historii. Petronas byly šest let největší budovou světa až do roku 2004, kdy je trumfla věž v Taipei.

Jeden večír absolvujeme dopředu plánovaný sraz s Nitinem, kamarádem Jacqui z Indie, který byl nějakou dobu v Ostravě, jak jinak než na praxi, a nyní žije a pracuje v KL. Nitin je veselá kopa a extrovert. Ten večer nás vzal na výborné indické jídlo a ti dva vzpomínají na staré dobré časy v Ostravě. Já se tiše bavím nad pohledem a názorem „externistů“ na Ostravu. Je potěšující vidět někoho, kdo vzpomíná na naši zemičku v tak dobrém a tak nostalgicky jako ti dva, i když hlavně díky silným poutům, které tam vznikly. „Bylo supr, a až na ten chabý výběr vegetariánských jídel, to nemělo chybu. Vlastně smažený sýr byl parádní“, notují si ti dva. Nitin se smíchem vzpomíná, jak dlouho trvalo spoustě lidí v jeho okolí akceptovat jeho odlišnou barvu pleti.

Uteklo to tady v Kuala Lumpur rychle, zbývá už si jenom zajít pro vietnamské vízum, o které jsem si na místní vietnamské ambasádě požádal. Zisk Thajského proběhl o několik dní dříve hladce. Teď zpocený, daleko pěšky z centra ve výhni, kdy bylo nemožné překročit rušnou dálnici a musel jsem si zajít dobré 3 kilometry, docházím k ambasádě Vietnamu, kde na mě čeká nemilá cedule „Mimořádně zavřeno až do úterý“, neboli 4 dny od teďka. Uff, my ale chceme odjet zítra. Po necelé půlhodině mého osamělého protestu na ulici, usilovného přemýšlení a nesmíření se s celou situací se zvedá závora, vyjíždí limuzína a já vklouzávám super nenápadně dovnitř. Jsem zpozorován asi za 20 vteřin, ale připravená taktika mávat jakože hrozně důležitým lejstrem v ruce, nezpomalovat udivenému hlídači a vklouznout do sekce pro víza nese ovoce. Vevnitř je díra ve zdi jakoby po nějaké explozi, stohy rozházených papírů, zmar v očích úředníků, slzy v očích úřednic. Něco menšího či většího tady proběhlo. Víza prý nevydávají, až v úterý. No, stydím se za tu malou šarádu dodnes, kdy jsem prosíc s psíma prohlásil, že mé vízum v Malajsii ale zítra končí a já musím bezpodmínečně opustit zemi (ČR v Malajsii vízum nepotřebuje, ale to Vietnamští pracovníci na ambasádě netušili). Nakonec jsem vietnamské vízum po třech tichých minutkách přilepen na přepážku ve zpustlé čekárně vcelku ochotně dostal a mohl na druhý den opustit výheň velkoměsta.

Singapur – v tak trochu jiném světě

Let z Jakarty do Singapuru trvá zhruba dvě hodiny, je pozdě večer. Když se po přistání všichni lidi na palubě jako na povel zvednou, aby ještě dalších deset minut postáli v uličce než se otevřou dveře na výstup, využívám času abych očumoval přes rameno dobře vypadajícímu a oblečenému mladíkovi, na jakouže to první stránku zabrousí po zapnutí svého smartphonu. Je to místní „Beauty Club“. Mrkám na Jacqui, že to tady asi bude – co se přehnané péče o vzhled – hodně podobné Jižní Korei, kde strávila rok převracením očí nad tím, jaká je rutina střihnout si nějakou tu plastickou operaci. No, že Singapur bude trošku jiný svět než Indonésie, se dalo čekat. Už naši staří známi finští kamarádi, kteří cestovali opačným směrem než my, nás příjemně „varovali“, že Singapur bude co se úrovně servisu, kulinářských zážitků, čistoty ale taky cen v trochu jiné lize než Indonésie. Říkali: „Cestujete ve správném pořadí, je to lepší než naopak ze Singapuru zapadnout do Indonésie, jako to máme my.“ Ale ano, rozdíl byl patrný už na letišti, kde byly všude fontánky s pitnou vodou. Taky bylo všude na veřejných záchodcích mýdlo, na které jsme tak nějak v Indonésii neměli posledních pár dnů štěstí.

Nasedáme na metro vedoucí z letiště do centra a všude je až chirurgicky čisto. Člověku docela trvá přeletět okem tu fůru zákazů všude okolo. Kromě jídla, pití a kouření je explicitně zmíněn i zákaz požívání smradlavého durianu. V opačném případě jsou pokuty nastavené do tisícidolarových výšin. Hlas slečny do toho všeho z magnetofonové pásky v pravidelných intervalech cestujícím opakuje, že při spatření podivných individuí je tyto zapotřebí promptně hlásit na příslušných místech. Policejní stát? Ale kde že, jsou si za jedno místní. V již padesát let na Anglii nezávislém Singapuru by to na ulicích jinak prostě nevypadalo tak jak to dnes vypadá, a sice že z chodníku bych neváhal poobědvat. Koneckonců tak posléze i činíme a loupeme sedíc na chodníku na ulici manga po měsíci abstinence, kdy o pár rovnoběžek jižněji nebyly zralé. Teď jsou tedy opět na scéně. Kape nám od pusy na zem a tak po očku sledujeme, jestli nás z chodníku nebude někdo zvedat, ale neděje se tak.

Mezitím jsme našli přechodný domov na těch pár dnů v hostelu v Indické čtvrti, to aby se nám Jacqui aklimatizovala na Indii za nějaké dva měsíce. Přechod z business centra do Malé Indie je skutečně markantní – úzké uličky, chrámy, nízké budovy místo mrakodrapů, všude lidi s knírkem a tmavší pletí, stánky s textilem, ovocem a bary otevřené hluboko do noci, podmanivá hudba, vůně a barvy, lidé posedávající na patníku... Ale jedna věc Singapurskou Malou Indii od té pravé stále prozrazuje – pořád je tu na Indii pořádné čisto a taky tu nejsou takové davy. Teplá sprcha zpět na hostelu (chvílí počítáme kdy jsme měli poslední – jo, na Borneu, více než 3 týdny zpět – styď se Jávo!) přijde docela vhod.

Další den klopýtáme vstříc spíše jenom skromným plánům a dobrodružstvím. Indonésie mi totiž na rozloučenou zamávala menší bouří ve střevech a Jacqui pro změnu bolestí žeber a podchlazením. Takže nesměle vyrážíme, nebo spíš klopýtáme ulicemi do nového dne, po očku kontrolujíc, aby vzdálenost k nebližšímu veřejnému záchodku nepřesáhla 200 metrů. Ale má to i své pozitiva. Díky tomuhle máme možnost zakusit ty doposavad nejluxusnější toalety, co jsem v životě zatím poznal. Lékařskou terminologií by se tu dalo operovat a fotobuňka tu člověku málem navlíká kalhoty a zapíná poklopec.

Jdeme na metro, které je ve většině míst mimo centrum vlastně nadzemkou a během okružní cesty směrem k Zoo okukujeme zastavěné panorama tohohle městského státu. Není tu moc místa a celé centrum je hnáno do výšky. Ale jak mrakodrapy, tak sídliště na okrajích působí docela nápaditým dojmem, o monotónnosti nemůže být řeč. Najde se ale i dost zelených ploch, Singapur je přezdíván městem zahrad. A rezervy zřejmě stále jsou – tedy vláda má aspoň smělé plány dalšího ekonomického růstu a s ním i populačního boomu z nynějších necelých 5 milionů na na 6 a půl milionu. Singapur je ekonomicky to nejúspěšnější z Asie a je také největším nákladním přístavem na světě co se celkového objemu zboží týče. 

Systém metra je blízko dokonalosti. Je celkem nemožné se splést při přestupu. Taky nejde díky systému dvojitých dveří spadnout do kolejí. Všechno je v angličtině, což je v Singapuru nejpoužívanější jazyk a jeden ze čtyř oficiálních (dalšími jsou Čínština, Malajština a Tamilština).

V kombinaci s asijským typem obličeje to působí docela nezvykle, ale dost to člověku zahraničnímu jeho bytí ulehčuje. Jen při některých ustálených nápisech a hlášeních v metru Jacqui jen kroutí hlavou, co to tu a tam použijí za zvláštní termíny místo nejběžnějšího výrazu používaného v ostatních anglicky mluvicích zemích. Koncentrace podivínu je tady dále z centra asi nižší než v blízkosti letiště, slečna z rozhlasu už totiž nenabádá k nabonzování čehokoli a kohokoli podezřelého s takovou frekvencí. Vysedáme u Zoo, která má punc údajně nejlepší zoo na světě. Je každopádně známá pro fakt, že v ní nejsou žádné klece a pro obrovskou volnost, kterou svým zvířecím klientům poskytuje. Člověk procházející se tímhle lesoparkem má skutečně pocit i na živo, že zvířata mají nadstandard prostoru, který je důmyslně propojen chodníky pozemními, vzdušnými, vodními či stromovými. Za tuhle návštěvu těch pár plastových papírků stálo – v Singapuru totiž mají stejně jako v bohaté Bruneji neroztrhnutelnou měnu.

To oranžové je malý větráček pro zvýšení komfortu

Zpět v centru chceme okusit něco z místní obchoďákové mánie na Orchard Road – symbolem materialismu a spotřebního způsobu života – a zajít na jídlo. Všude jsou neuvěřitelné davy, u východu z metra na ulici, u vchodu do obchoďáku, vevnitř obchoďáku... stovky butiků, luxusních obchodů a stánků. Nakupování a jídlo je národním sportem – zase to po plastikových penězích a ekonomické stabilitě připomíná Brunej. Obojí, jídlo a shopping, se dneska dá (vlastně všude na světě) lehce spojit v „ráji na Zemi“, právě v obchoďáku – a tady to platí dvojnásob. Většina místních si v Singapuru dává schůzku, scuka či rande kde jinde ... v obchoďáku! Vánoční shon tady musí být peklo, říkáme si onoho normálního dne, kdy se muchlování davem ze všech stran jako v pračce pomalu blížíme k dalšímu cíli. Jinak místní lidi v tom shonu působí docela hi-tec. Všichni mají v ruce minimálně jeden smartphone.

Vymaněni ze spárů Orchard Road, procházíme později kolem obytného domu, o které jsme už od někoho slyšeli. Jsou to vlastně tři výškové budovy stojící v trojúhelníkovém půdorysu, přes 40 pater, spojeny v horní třetině prstencem. Vyjíždíme výtahem nahoru a skutečně – tak jako jinde chodí lidi běhat do parku, tady místní využívají prstenec na půl cesty k nebesům k posílení kondičky a v tomhle originálním prostředí pěstují jogging!

Zachtělo se nám trocha rozjímání, k tomu je ale nutný pořádný výhled. Vhodný by mohl být hotel Marina Bay Sands, říkáme si. Tento nový megalomanský projekt se za poslední roky a od počátku svého vzniku stal turistickou atrakcí. Tři věže tentokrát v řadě, které jsou hotelem a zároveň nejdražším kasinem na světě, jsou spojeny obří plošinou, lodí nebo snad skateboardem. Někde v útrobách je i kluziště a koncertní sál. Za vstup dvaceti dolarů se nabízí střešní vyhlídková plošina, na které je dost lidí popíjející koktejly, někdo tu má jednání, někdo je turista, co si jen tak fotí město ze vzduchu. Jsou tu všemožná zákoutí, lounge pod širým nebem, bary, ale hitem přebíjející vše je bazén, a jeho „nekonečný okraj“. Okraj, který je postaven tak, že voda vytváří iluzi a jakoby stéká stovky metrů dolů na okolní mrakodrapy! Dáváme si na čas a strávíme tady dost přes dvě hodiny a i po setmění si užíváme futuristické scenerie.

S Aaronem jsme setkali další den po setmění. Aaron navrhl arabskou čtvrť. Je to kamarád Jacqui, který strávil nějaký rok v Praze na stáži. Oklikou se vrátil přes Austrálii domů a usídlil se tady v Singapuru, aby zde milostivě spadl do osidel kariéry. Do ráje kouřících vodních dýmek a vonících pit nás popovezl svým VW, které při všemožném pípání prakticky parkovalo za něj. V arabské čtvrti to rozhodně žije. Mezi roztahaným dýmem nargile je po venkovních zahrádkách usazeno spousty lidí a atmosféra příjemně vibruje. Nakonec se uvelebíme v jedné z těch zahrádek a při čekání na spicy cizrnovou polévku a pitu Aaron poodhaluje, v jakém kolotoči že to dobrovolně skončil. Aaron je v našem věku, ale aby bylo jasno, Singapur je místo, kde se maká. Jeho běžný pracovní den je začíná v 7 ráno a končí v 9 večer! Má co do činění s financemi, pokud si přes ten opar dýmek dobře pamatuju. Korporátním světem. „Ale máme mezitím i pauzy, to zas né že né. Můžu si cokoli odběhnout zařídit, mám volnost a bezva šéfku, ale ten čas od sedmi do devíti v práci prostě strávím,“ říká. „Není to tak, že bych musel splácet byt či auto. Tohle tempo mi vyhovuje. Cítím se na vrcholu sil tak to chci prostě využít, pořádně máknout! Až mi bude pětapadesát, zpomalím. Tohle je tady běžné.“ Jak neevropské, neafrické, ne-chtěné nikým koho známe, myslíme si s Jacqui při častém poněkud vyděšeném očním kontaktu mezi námi. Aaron působí sebevědomě a naprosto přesvědčen o své cestě životem. „Zapomeňte, že by jste tady podnikali nějaké akce nebo výlety sami,“ plaší Aaron naše úvahy o tom, jak my nebo kamarádi tu a tam rádi popadnem batoh nebo kolo a jedou se na celý den ztratit do kopců... „Tady se všechno dělá ve skupinách, často třeba patnácti lidí,“ a vyjmenovává camping trip, sailing trip a kdo ví ještě jaký trip, ke kterému ho jeho život v korporátních poutech v posledních pár letech pustil. „Není to zrovna flexibilní, takhle velká skupina, ale je sranda,“ pokračuje. „Kdybyste tady šli dělat něco sami, tak jste za pořádné podivíny!“ Dodnes nevím jestli za ty, kteří mají být nahlášeni na oněch příslušných místech, jako k tomu je nabádáno v metru. Náš večer ale Aaron končí vtipnou historkou o tom, jak se v Singapuru žádá o ruku. Jsou tady obecně dva druhy bytů. Ty nepředstavitelně drahé v soukromých rukou, a ty druhé, výrazně dotované a ve státních rukou, které jsou terno. Stát v nich reguluje ledacos, například i rasovou skladbu nájemníků a obecně je poměrně nesnadné na ně dosáhnout. Aby na ně měl člověk nárok, je kromě dalších věcí zapotřebí mít aspoň 21 let, nebýt gay či lesbička a žít v manželském svazku. Pak lze podat žádost a čekat rok, dva, či více na vyřízení. Aaron s úsměvem a mírnou nadsázkou dodává, že v Singapuru se při žádání o ruku namísto prstenem v ruce mává s připraveným formulářem, co by žádostí o státní byt.

Singapur je dost zajímavé místo na Zemi. Naprosto jiné, než cokoli jiného, co jsme doposud viděli, ale rozhodně hodně zajímavé. Jelikož je to ale zároveň místo, které leze člověku docela hluboko do peněženky, je pro nás po třech nocích na čase zavelet k ústupu. Vlastně postupu... dále směrem do pevninské Malajsie a dál nahoru do Thajska, Kambodži a Vietnamu... Příští zastávka: Kuala Lumpur!

Na návštěvě u olejového magnáta

Historie tohohle příběhu se začala psát na Borneu někdy přes měsícem. Sedíc na gauči, který se ve vedru lepil k zadku, a lapajíc wifi signál v hotelovém foaie, dal se mnou do řeči jistý člověk. Zlato jeho prstenů a řetězů oslepovalo víc než pohled do poledního slunce, bylo nutno přivírat oči. Byznysmen ve středních letech, na své obchodní cestě. Vyklubal se z něj dle svých slov spolupracovník dcery bývalého prezidenta a momentálně konzultant v jednom z nejlukrativnějších odvětví tohohle konce světa - palmového oleje. Pan Janisein zanechal svou vizitku. Až budete na Jávě, určitě se stavte. V paměti mi utkvěla takřka americká nenucenost jeho chování.

Domluvili jsme se předběžně na návštěvě nějaké olejové plantáže, případně jeho sídla na předměstí Jakarty, než z ní budeme putovat na naší cestě dál. Bohužel to nevyšlo na plantáže, na které jsem byl zvědavý o dost víc. Tak tedy aspoň návštěva mansionu a snad se i dozvíme něco ze zákulisí plantážnického života, který je pro desetitisíce Indonésanů osudem, začátkem i koncem. Týden předem, když se schylovalo ke dni D, nás pan J. začal bombardovat smskama s detaily jak k jeho panství dorazit ne už tak nenuceně, jako tenkrát v  hotelovém lobby. Až jsem přes veškerou snahu ve své hlavě nedokázal vytěsnit otázky typu, zda nás má jen na rozptýlení nudy všedního dne, či snad nepotřebuje náhradní ledvinu. Nakonec se jako správná ukázala první možnost.

Zbídačení po minulém výletu, kdy jsme stále nabírali síly po promoknutí na kost v zázemí našeho homestay, oblečení ne a ne doschnout, jsme se rozhodli zkusit, jak daleko je osobní řidič pana Janiseina ochoten nás zajet vyzvednout. Když už jsme tedy taková vzácná návštěva (a potenciální dárci orgánů). 150 kilometrů se ukázalo jako přespříliš (supertrapná výmluva: řidič prý nezná cestu do tohohle údolí) a tak cestujeme vstříc Jakartě autobusem s tím, že vyzvednuti budeme z jakéhosi předměstského autobusáku. Na úpatí horského hřebenu stále v dohledu masívu Gede, místa známého pro své dechberoucí výhledy, kde silnice již klesá z průsmyku k městu Bogor, se ale na dvě hodiny zasekáváme v zácpě. Všichni vystoupují a dostávají „volno“ na procházku kolem silnice, což oceňujeme hlavně my dva, na které zbyly pouze místa k dřepění na schodech přeplněného autobusu. Šance se musí chytat za pačesy, a tak podél kolony aut, v naprosto romantickém prostředí, ihned oxidují řidiči ojeků, nabízející urychlení cesty do Jakarty na dvou kolech. Taky prodavači mandlí se svým pojízdným vehiklem nelení. Dále jedeme až asi za dvě hodiny. To podstatně zkrátí naši návštěvu, protože letadlo čekat nebude, ale co naplat.

V době, kdy cesta přestala ubíhat a venku zhoustla koncentrace chatrčí, to když jsme se blížili Jakartě, zapředávám hovor s plaše vyhlížející sousedkou. Lámanou hatmatilkou se dopracováváme k odhadu, že do naší destinaci je to ještě hodina. Na místě jsme však k našemu nemalému překvapení zhruba za minutu, takže tak tak stiháme sebrat naše věci a vystoupit. V „ráji“ na Zemi, autobusovém nádraží kdesi na předměstí desetimilionové Jakarty, bysme se raději nechali zmizet. Všude davy, lepkavý a špinavý pocit na rukou a lidi chodící s rouškou, nebo si držíc kus oblečení přes obličej, když v Německu třicet let vyřazené autobusy tady v provozu aktivně vaří hustý dým...

Pak Janisein nás "zaparkované" u kandelábru v tomhle rumraji do dvaceti minut nachází, jeho super-casual výraz je zpět na tváři. V limuzíně je kromě řidiče (mladíka odhadem něco málo nad dvacet let) ještě nějaká mladá holka, čísi sestřenice, která si po dvaceti vteřinách tréninku angličtiny s Jacqui chce honem rychle měnit detaily facebookových účtů. Cesta za hovoru příjemně ubíhá, až vjíždíme do prominentní vilové čtvrti, kde je vjezd na povolení, to aby tam náhodou běžný Indonésan omylem nezabloudil. Z očekávaného paláce ve zlatě je naštěstí pouze docela skromná vilka, takže není třeba dbát na bonton. Služebná, mladá holka, mezitím vaří a servíruje jídla. Pan domácí do nás leje pivo horem spodem, a pomalu nám začíná být jasné, že tenhle chlapík je na své misi vlastně docela sám a je hodně rád za společnost. Je totiž z Malajsie, ale kořeny má ještě dál v Indii. V Indonésii je jen kvůli obchodu. Jeho postavení (a stejně tak postavení jeho domu) z něj dělá člověka odříznutého od okolního běžného života. Ženu vídá jednou za 3 měsíce. A tak večery na služebních cestách tráví ve společnosti svého řidiče, ke kterému je podle svých slov více než férový – v hotelech ho zve ke stolu. Za dvanáct dní v měsíci, kdy potřebuje jeho služby, mu platí měsíčně nějakých 60 dolarů, což je na Indonésii slušné, jak říká. Život olejového magnáta létající mezi plantážemi na Borneu a domovem na Jávě, tak nabírá trochu smutný nádech. Ale rozhodně ne víc, než je dopad tohohle byznysu na životní prostředí a životní situace lidí pracujících na těchto plantážích.

Palma olejová je totiž ekonomickým hitem, válcující v Jihovýchodní Asii úplně všechno. Tedy všechno, co se životního prostředí týče - hlavě prales a všechno uvnitř či kolem. Je to tím, že tato plodina má dost všestranné využití. Ze všech olejových rostlin má navíc nejvyšší výtěžnost a dává plody celoročně. Zatímco některé plody v košaté koruně jsou připraveny ke sběru, jiné mezitím dozrávají. V obchodech, tak jako u nás je ve všem slunečnicový olej, tady zase palmový, a to i tam, kde byste žádný olej nečekali.

Palmovým plantážím pod nátlakem ustupuje původní prales už po několik desítek let. Odstraněním lesa je přitom nabourán celý ekosystém – půda se znehodnocuje, voda se stává znečištěnou, hrozí záplavy. Obyvatelé lesa ztrácí svůj původní zdroj obživy, svůj domov, zvířata pak život. Místní kmeny jsou nuceny opustit svůj tradiční způsob života a konvertovat k něčemu, čemu říkají ekoturismus. Smutné jsou předpoklady tempa úbytku pralesa: pokud nepřijde nějaký radikální zásah, prales na Borneu – třetím největším ostrově světa – bude za 3 desítky let minulostí a s ním i jeho obyvatele. Přitom ještě v roce 1950 pokrýval většinu ostrova. Dnes už jen něco přes 30% a kácí se drtivým tempem dál. Pro srovnání, ze čtvrt milionu orangutanů z před sto lety jich ve volné přírodě zbývá odhadem zhruba patnáct tisíc! Budoucnost jednoho z druhově nejrozmanitějších míst na světě je tak nahnutá. Z ekonomického hlediska jsou totiž pralesy vnímány místní vládou jako překážka rozvoje. Rozvoje na úkor životního prostředí. V roce 2007 byla situace na Borneu skupinou patnácti set prominentních vědců z celého světa označena jako krize, potřebující okamžité řešení. Ani status národního parku tady totiž není překážkou těžby - síla lobby nadnárodních korporací a mamon vítězí. Přírodní bohatství 35 ze 41 Národních parků Bornea bylo v období politické nestability v regionu určitým způsobem (částečně či kompletně) vytěženo.

Následující příklad je zářnou a často důmyslně maskovanou ukázkou, jak si my v našem západním světě žijeme na úkor třetího světa. Poté, co Evropská Unie ohlásila svůj záměr částečného přechodu z fosilních paliv na bio-paliva, rekordně stoupla cena dřeva palmy olejové. Následek – zesílená intenzita kácení v Malajsii a Indonésii k vytvoření nových ploch pro výsadbu olejnaté rostliny. Nové plochy se získávají stylem "osekej a zapal". Paradox – studie ukazují, že účelem zažehnuté požáry pralesa vypustí do atmosféry větší množství CO2 než by se do ní dostalo při zachování používání fosilních paliv. Z pohledu Evropy se všechen tenhle eko-teror pohodlně děje na opačné straně planety.

Taky zdání, že lidé pracující v palmových hájích se mají nějak extra dobře, klame. Jsou chudí, pracují pod minimální mzdou – zhruba 90 dolarů měsíčně, v nevyhovujících podmínkách. Pan Janisein vypráví o situaci na plantážích, ke kterým má on osobně přístup. Hovoří o něco vyšší mzdě, než je celostátně udávaný průměr – 100-200 dolarů měsíčně. Vláda kompenzuje nízkou mzdu příděly rýže. Na ty však mají narok pouze Indonésané, jakkoli je to nefér k pracantům z jiných, stejně či více chudých zemí.

A jak to na plantáži vypadá? Jsou rozlehlé, každá zabírá minimálně deset tisíc hektarů. Na jednom hektaru je zhruba 130-150 palem, tedy zhruba v 9-ti metrových odstupech. Strom je produktivní v průměru 25-30 let, dle konkrétních podmínek. Sbírá se 2-3x do měsíce. Úroda a výtěžek závisí na kvalitě půdy, údržbě a hnojení. Na 1 hektaru pracují většinou 2 lidé. Život na plantáží je vesměs velmi klidný, plantáže jsou většinou daleko od měst a civilizace. Lidé, kteří zde pracují jsou vystavení zdravotním rizikům spojenými s chemikáliemi z postřiků. Vybavení plantáží je skromné. Nekvalitní voda a tristní životní podmínky. Velmi omezené jsou podmínky pro vzdělání – jen minimum dětí z plantáží dosáhne výše než na základní vzdělání. Důvodem je odlehlost plantáží od civilizace, neexistence dopravní infrastruktury, ale i fakt, že děti často musejí pomáhat rodičům na plantážích. Z bludného kruhu tak jen stěží vede cesta ven.

Pan Janisein je co by přistěhovalec z bohatší země k Indonésii kritický: „V Malajsii je angličtina must“, říká. Tady – zdá se – se důraz na vzdělání rozmělnil v deseti tisících hektarech olejových plantáží... Naše povídání zakončuje pan Janisein slovy: „V téhle zemi je i žebrák na ulici zkorumpovaný.“ A s kamenným výrazem ve tváři dává k dobru historky o tom, jak lidé v nouzi sobě či dětem lámou ruce, aby vzbudili sympatie kolemjdoucích potenciálních dárců. Pozvánka na osobní průzkum plantáže a s ní možnost rozšířené reportáže platí nadále, ale tentokrát nám už nevyjde. Tak tedy snad někdy příště...

Hlava po pár vypitých pivech duní. Asi v kombinaci s myšlenkami na osudy tolika lidí ve složitých životních podmínkách tady kolem. To už sedíme na zadních sedadlech jeepu a spěcháme na letiště, jen ve společnosti ztichlého řidiče. Ten jede způsobem, jako by dostal od šéfa nůž na krk ve stylu: jestli jim to letadlo uletí, máš padáka. Viditelně nervózní celou cestu problikává všechna auta bránící mu v levém pruhu udržet rychlost 150 km/h. Uháníme dálnicemi Jakarty s výhledem na zšedlé panorama mrakodrapů. Indonéský příběh dorazil do konce...

Národní park Gede Pangrango – poněkud mokrý zážitek

Náš pohyb na Jávě

A tak jsme opustili Pangandaran. Cílová stanice: Národní park Gede  Pangrango. Jak se dny stávaly čím dál více zajímavější, tak práci jako by přestalo být kam „dávat“ a tak poslední noc v Pangandaranu jsem celou propracoval a ráno v šest hodin rovnou nastoupil, poněkud vyorán, do smluveného minivanu, který nás měl hodit do města Bandung na autobus. Když nás po cestě v nějakém maloměstě poslali na záchod do něčího bytu, moc jsem rozespalý nevěděl, kde to vůbec jsem. 200 kilometrů z Pangandaranu do Bandungu zvládli za nic moc 5 a půl hodiny, takže to vypadalo na celodenní přesun. Ale v třímilionovém Bandungu už jsme přesedli na autobus, šťastní, že ve městě nebudeme muset nocovat. Na autobusáku to pulsuje jako na tržišti, všude houfy lidí. U autobusu pozorujeme rej kolem a můj zrak ulpívá na hubeném policistovi se zvláštním charismatem, v perfektní uniformě s očima skrytými za tmavými skly brýlí. V hlavě si rozehrávám příběh, zda-li by se i tento, přes svoji hmatatelně drsnou autoritu, při případném porušení zákona dal uplatit stokorunou, tak jako prý drtivá většina policistů v Indonésii.

Čekání na odjezd je vyplněn do autobusu lezoucími pikolíky ověšenými různými suvenýry, hračkami, ořechy a křupkami. Za chvíli nám z toho začíná poněkud bolehlav a jako správní věčně někam spěchající zápaďáci si říkáme, proč už nejedeme, zatímco všichni ostatní pasažéři výhradně místní provenience trpělivě čekají, jako by čekání bylo celoživotním údělem a vlastně nebylo kam spěchat (a ono asi fakt není). Dokonce si nechají do klína bez mrknutí oka položit jednu z cetek prodavačů, zatím co my se ošíváme, že nic nechceme. Trik je v tom, že prodavači zhruba polovině cestujících při cestě k zádi autobusu položí na nohu či do blízkosti klína nějaký předmět či suvenýr – buď jím třeba pinzeta na nehty nebo přívěšek. Pokud má dotyčný zájem, zvědavě si jej osahá, a pak případně koupí. V absolutní většině odpozorovaných případů se ale majitel klína do něj či směrem k noze ani nepodíval, jako by tam ani nic neměl a pokračoval v předtím započaté činnosti. Při cestě zpět jsou cetky zase vysbírány, prodejce vylézá z autobusu, aby byl záhy nahrazen prodejcem jiným a proces se opakuje nanovo. Jenom unaveně a nechápavě hledíme kolem. Po hodině se autobus konečně rozjíždí, ale naše hlasité jásání je zbytečné a předčasné. Zastavujeme totiž o dvacet metrů dál u jiného perónu, pořád na tom stejném autobusáku. Řidič jde někam na záchod a pro cigarety, do autobusu lezou další prodejci a na kolenou se opět vrší cetky. Stojíme zase půlhodiny a začínáme být trudomyslní. S takovou dnes asi ani těch sto zbývajících kilometrů ani nezdoláme. Tak konečně jsme se dostali z autobusáku, ale jenom proto abychom po asi dvě stě metrech jízdy opět přistavili u kraje vozovky a dovolili nastoupit dalším prodejcům, počkali až všem nabídnou zboží a zase vypadli. Groteska se však stupňuje a nastupuje i hráč na benjo a to už je nám celkem do pláče. Tenhle seriál se opakuje ještě nesčetněkrát, většinou v blízkosti nějaké křižovatky. V blízkosti křižovatek totiž sází jiní prodejci na dopravní zácpy a neohroženě stojí přímo v provozu ověšení serepetičkami k prodeji. Když je pak na semaforu červená, tak je pravděpodobnost přistoupivšího hráče na kytaru nebo prodejce dost vysoká. Kytarista dostane čas na dohrání písničky, prodejci na vybrání peněz za případné prodané zboží. Vedle nás si nějaká paní nahrává na diktafon svůj vlastní pokus o zpěv. Škoda, že jsem na tenhle den nebyl vyspaný, mohl to být vlastně docela fajn autobusácký zážitek. Takhle jsem byl schopen na tuhle grotesku jenom vyoraně hledět a nic nechápat. Indonésané, kteří někam spěchají, zaručeně nejezdí autobusem. I po třech týdnech v Indonésii jsme si tak evidentně ještě zdaleka nezvykli na všechny možné kulturní tradice. Ale jestli tohle je jedna z mála možností obživy pro spoustu místních, tak je vlastně od řidičů celkem milé, že všem samaritánsky přistaví, smutně si uvědomujeme.

Naše konečná je v horském průsmyku Puncak, pěkná oblast čajových políček na strmých terasách. Ve vesničce Cipanas vyskakujeme. Odtud pendlují žluté vozítka jménem Angkot kolmo od silnice nahoru asi 10 km až k bráně do národního parku Gede Pangrango. 

Angkot je žlutá dodávka bez dveří, která zastavuje na mávnutí. Na téhle pár kilometrů dlouhé slepé cestě vedoucí pouze nahoru k pár vesničkám mezi průsmykem a národním parkem jezdí angkoty skoro co minutu. Vevnitř angkotu se sedí přikrčeně na miniaturních lavičkách naproti sobě. Krásné sytě zelené okolí úzké silničky je lemováno více či méně vzhlednými domky. Když angkot zhruba v půlce cesty nahoru k parku zastaví, usměvavý a doposud němý chlapík z ničeho nic bez nějakého vyptávání či varování bere naše batohy a automaticky s nimi kráčí ke svému, jak se později dovtípíme, home stay. My ale chceme blíž k bráně do parku, takže z tohohle svérázně navrženého obchodu nebude nic. Jediné zbývající ubytování typu home stay ve vesničkách podél cesty, je výše u brány ale je plno. Nicméně majitelka z Bali, která tady kromě hostů chová i kozla, kačeny a další zvířenu, pro nás improvizovaně domlouvá spaní kdesi o terasu níže, po schodech dolů, kde jak se později ukazuje, budeme mít fajn soukromí vykoupené dost syrovým prostředím a po stropě a stěnách korzujícími hejny mravenců. Celý hostýlek je na krásném místě přilepený na hraně svahu a má dřevěné kryté terasy na samém okraji srázu přehlížející zelené údolí.

Kousek přes branami parku mají nově vyhlížející moderní informační centrum. Tady se dá taky nahlásit výstup na Gunung Gede, 2958m vysoký aktivní vulkán, který se nám dostal do hledáčku. Za jasného dne jde z vrcholu údajně vidět severním směrem až k Jakartě na severním pobřeží ostrova a zároveň jižní pobřeží Indického oceánu – to je dostatečná motivace k tomu se nahoru pokusit vyškrábat. Ve změti střechami z vlnitého plechu místního tržiště, umístěném na jakémsi vybetonovaném parkovišti, úspěšně nacházíme místní stanici správců národního parku a domlouváme půjčení stanu a spacáků. Výstup na Gede je totiž poměrně zdlouhavou dvoudenní akcí. Tak tedy domluveno, druhý den ráno si před zahájením výstupu zajdeme zamluvenou výbavu vyzvednout. Spacák je sice z nějakého podivného těžkého textilu a vypadá dost archivně, ale nevadí. Zpět k hostelu se svezem angkotem. Po několikanásobné zkušenosti jsme odpozorovali následující: za volantem kouřící teenager, rádio ohlušujícím řevem přehrává nejnovější hitovky made in Indonesia. Následující je čilá spekulace, ale vypadá to asi tak, že jakmile místní průměrný mladík dosáhne 16 let, vydá se buď do světa (utopie) či většího města (možné až pravděpodobné) za prací, anebo si se nechá zaměstnat a stane řidičem žlutého vozítka a stane se jeho profesionálním řidičem a rejdí celý den od hlavní cesty až nahoru k bráně národního parku, což je asi 10 km asfaltové silnice v kopcovitém terénu plné zatáček, kde to jde přesto hodně slušně rozjet do rytmu ohlušujícího rádia. Na „trhu“ téhle kyvadlovky se ale zdá být plno. Ujede li vám jeden angkot, dočkáte se dalšího do dvou minut, někdy i dřív. Angkoty tak jezdí často prázdné, sem a tam. Naším jediným spolucestujícím během téhle asi minutové jízdu je chlapík, který se nevinně usmívá a asi nic nechápajíc odhazuje hořící vajgl na podlahu vozu hned vedle plynové bomby. Inu, zásady bezpečnosti přesně po stylu Indonésie.

Další den tedy zahajujeme výstup. Čeká nás možná 4-5 hodin výstupu příjemně chladným lesem alpského charakteru. Tu a tam na nás halekají party místních odpočívajících mlaďochů, které míjíme. Zajímavostí cesty jsou i horké prameny, které stezka překračuje v její druhé polovině. Tady se musí opatrně projít po kluzké úzké římse, kterou pramen široce zaplavuje a za kterou padá do hloubky co by vodopád. Před pár lety se tu snad nějaký zahraniční turista zřítil a tak místní ekonomicky smýšlející strážci zavedli nutnost najmutí si průvodce pro jinak ne až tak technicky náročný výstup. My jsme se určitým způsobem dokázali prosmýknout a jdeme tedy bez průvodce. 

U brány národního parku

Po asi 5 hodinách stezka ústí na plácek v lese, kde je pár ruin, které měly být údajným bivakem. Po lese je docela dost stanů, tu a tam partičky mladých horolezců, pramen a docela dost odpadků. Tady v sedle se cesta dělí a je možno vystoupit na dva vulkány, buď na Gunung Gede nebo Gunung Pangrango, podle kterých je národní park pojmenován. My si vybíráme o chlup nižší Gede, který má nabídnout úchvatnější výhledy. 

Pokračujeme ještě možná hodinu výše se snahou najít plácek pro stan a získat i trochu časového náskoku pro ranní výstup. Pomalu se smráká, začíná mrholit a taky se ozývá hora – dušení sirnými výpary šplháme místy i po skalách zajištěnými fixními lany výš a výš a nakonec v téměř úplné tmě nacházíme plácek na úpatí. Po hřebeni dále je vidět silueta vrcholu, kolem se hodní chuchvalce mraků promíchané se sírou. Čeká nás brzké ranní vstávání, tak abychom na vrcholu byli na východ slunce. Po postavení stanu tak už jen chvilku postáváme venku, vyháníme ze stanu nějakého nezvaného hlodavce, zabývající se našimi rozbalenými sušenkami a jdeme spát. Zanedlouho nás však z polospánku budí těžké kapky a déšť dlouho neustává. Stan je miniaturní a z jedné strany se stříška lepí na hlavu, z druhé na nohy. Po nějaké době jako bych měl ještě o něco méně místa, to když Jacquiinu část stanu postupně zaplavila voda. Do stanu dokonce i regulérně prší nějakou dírou a po další hodině je stan už regulérně vytopen. Kolem jedné hodiny ranní tak navrhuji ústup, který je s radostí přijat. S výhledů stejně nebude nic. Balíme vercajk. Spacáky ze „zázračného“ materiálu nasákly neuvěřitelným množstvím vody a tak je ještě před balením ždímáme. Do mého většího batohu tak postupně naskládáme stan a dva spacáky, které nacucané vodou mají dobrých 5 kilo navíc. Na cestu dolů tak mám pocit, že mám na zádech více než 15 kilo. Čeká nás sestup tmou lesem, který tropický liják změnil v bahenní skluzavku. Suché období na sebe letos ještě dává čekat. Sestup po vodou smáčené ferratě je „lahůdkou“ a velkým zážitkem, jsme ale víc než dobře koncentrovaní. Voda přes noc vymlela v lese několik náznaků cestiček a tak tu správnou v lese záhy ztrácíme, i protože za svitu baterky vypadají všechny stejně. Intuitivně jdeme ale správným směrem a po hodině se opět napojujeme na stezku. Když po několika hodinách sestupu, kdy nám voda crčí v proudech z čela, míjíme horké prameny tak už se rozednívá, s menšími pauzami ale utahaně míříme dále dolů, motivování teplou snídání, kterou nám majitelka hostelu jistě připraví, co by tlustou záplatu po noci plné strastí. 

Po osmi hodinách vyčerpávajícího nočního sestupu se na dno vyfluslí, zpocení a zabahnění zjevujeme zpět u stanice rangerů. Je brzké dopoledne a jdu se s radostí zbavit 10 kilového břemena v podobě vodou nasátého stanu a spacáků.

S překvapivě upřímnými díky vracím výbavu, až se sám sobě divím. Ale dýchla na mě pozitivní atmosféra, která panovala na stanici správců parku. Dva kluci v mém věku, Yasin a Doni mě v úsporně osvětlené dřevěné místnosti zbavují zátěže a ukazují na podrobné mapě parku, kam mají namířeno. Chystají se dnes na „den přežití“, kdy v rámci tréninku fyzických a orientačních schopností budou bez výbavy a jídla vypuštěni na neznámem místě kdesi na hoře se snahou dostat se zpět do tábora. Kluci mají super garderobu rangerů s nášivkami ochranářského spolku a indonéské vlajky. Dvě dostávám darem. Dobrou atmosféru umocňuji vytažením zbytku slivovice z domu, která to překvapivě „dotáhla“ až sem. Dělám ji dobrou reklamu a tak se kolem mě záhy vytvoří chumel, až jsem překvapen, kolik lidí v téhle stanici pracuje. Přicházejí i další kolegové a zpoza plachty i nějaká paní, která úborem vypadá spíše na uklízečku a taky zvědavě kouká na butelku. I ona je pohoštěna. Yasin s Donim kompletují svou snídani rangerů tím, že si k panáku zapalují cigaretu a já pokračuju ke stolu náčelníka, vyhodnotit výstup a finančně se vyrovnat za vypůjčení výbavy. Náčelník klidným a moudrým pohledem od svého stolu jenom zkušeně kontroloval rej kolem slivovice, jako by si byl zkušeně vědom, že si k němu sama najde cestu. Potěšen přijímá doušek a já lakonicky a bez emocí konstatuju, že nám dovnitř vypůjčeného stanu překvapivě pršelo. Na tuto poznámku bez jakékoli známky údivu či změny mimiky ve tváři lehce přikývne na souhlas s takovou samozřejmostí, jako bych se ho zeptal, jestli je dneska úterý... Ani to počasí nevyšlo podle předpovědi. Ale nevadí. Tahle atmosféra, i to nadšené poslání strážců na stanici mě nabilo energií na několik dní. Doni mi posléze ukazuje jeho další aktivitu – prodej značkového outdoorového vybavení – gore-texové bundy, boty a další výbava. Většina této výbavy, kterou pak doma najdeme na pultech outdoorových prodejen je vyráběna v právě těchto zemích – Indonésii, Vietnamu a dalších. Tady jdou však koupit za omnoho přívětivější cenu než u nás doma po navýšení různými maržemi. Nemám ale moc chuti (i po anabázi uplynulé noci) jakkoli zvyšovat váhu batohu případným doplněním výbavy a tak s díky odmítám. Záhy se však ocitám na tenkém ledě, kdy je mi darem věnován obří rambo-nůž se snad 30-centimetrovou čepelí. V hlavě se mi honí myšlenky typu, kam já s takovou obr dýkou. Navíc za tři dny budeme někde v Singapuru a bylo by poněkud bizarní pochodovat po takovémhle městě s touhle hračkou. A tak abych neurazil, musím slova díků a vděku volit hodně taktně a dar odmítnout.

Po společném focení před stanicí a rozloučení nadšen z tohohle setkání s těmito lidmi „sbírám“ venku Jacqui, která hlásí, že se ji povedlo usnout ve stoje. No super! Místní trh už taky ožil a tak se – ještě než si k hostelu stopneme nějakého angkota – zásobíme pořádnou dávkou avokád. Na hostelu si pak s vypůjčením dalších ingrediencí podomácku vyrobíme guacamole a touhle dobrotou se na dlouhou dobu nechtěně předávkujeme. Celý den pak vlastně jenom odpočíváme, lížeme si rány a objednáváme si ovocné palačinky.

Telefonicky se ozývá se náš „starý známý“ z Kalimantanu, olejový magnát jménem Janisein, který by nás rád pohostil v jeho panském sídle nedaleko odsud. Je to jako na zavolanou po cestě do Jakarty a tak, ještě než ostrov definitivně opustíme, zbývá vymyslet, jak to všechno do zmenšujícího se časového okénka posledních dvou dnů vměstnat...

Gede Pangrango tak jak jsme jej nezažili