úterý 8. března 2011

Aklimatizace v Kota Kinabalu

Jsou tu dny prvního osahání si města, kultury, zvyků, jídla. Trávíme je v KK a rozkoukáváme se. Nejdřív na hostelu, ten je doopravdy komický. V těchhle končinách se obecně moc na toaleťák nehraje, a i proto mají sprchy umístěné víceméně přesně nad záchodovou mísou. Člověk tak může spojit příjemné s užitečným. V recepci je rozcuchaný klučina, který mi hrozně připomíná jednoho domorodce z Papuy z dokumentů National Geographic, ti co nosí penis v pouzdru. Penis v pouzdru byl ale indonéskou vládou před nějakou dobou docela překvapivě zakázán, takže má rifle. Je strašně fajn, ochotný, pořád se směje. Ochota a úsměv je tady v podstatě druhým bytím. Na mou otázku kolik mu je popadne kalkulačku a odečítá současný rok s rokem narození a v okamihu mi ukazuje výsledek na displeji – dvacet pět. Později večer ten den, kdy je zamčeno a chceme zpět dovnitř a bušíme, vykoukne jeho rozespalá a rozcuchaná hlavička zpod stolu recepce, kde má ležení a ochotně nás s úsměvy a zíváním pouští dovnitř. Zpět pak zajistí hlavní dveře do hostelu improvizovaným kusem klády místo zámku... a jde se spát!

Kota Kinabalu leží ve státě Sabah, jednom ze dvou malajských států na Borneu. Město, zhruba dvousettisícové, je to spíš přátelské autům než chodcům. Navíc Malajci jezdí vlevo a provoz je hustý, takže člověk se tu cítí tak trochu jak lovná zvěř. Ve skutečnosti ale člověk vždy zvládne prokličkovat a místní přibrzdí (pokud mě později nesrazilo auto tak si za svým stojím!). Střídají se zde otřískané domy ozdobené desítkami, stovkami větráku od klimatizace a sušícím se prádlem s moderními budovami a obchoďáky. Vyrážíme do jednoho doplnit výbavu o užitečné drobnosti na naše putování. Patra mají o hodně nižší než v Evropě, občas zavadím (k úžasu místních) hlavou o strop, hlavně na schodech. Pravda nejvyšší Malajec mi byl zatím po ramena. Mají tu i Baťu, v každém větším městě člověk narazí tak na dvě tři filiálky. Každý třetí krámek je s mobily. Zdá se jako by tu tahle převratná novinka právě vtrhla. Sháním adaptér ať můžu pracovat. Po detailnějším zkoumání jednoho sofistikovanějšího kousku mě hned mladý prodavač přeruší, že vytištěná cena 39 ringitů neplatí (1 malajský ringit = 6 korun), a je to prý za 30. Dojdu si pro peníze a zkouším divadlo, že jsem ale od kamaráda dostal jen 25. Asi tak desetina vteřiny stačí k tomu, aby prodavač vyštěkl své „Okej!“. Hmm, takže hranice leží ještě o dost níž. V celé té magii smlouvání a cen jsou tak vlastně ještě další o krok napřed, než jsem čekal. Myslel jsem si bláhově, že smlouvatelné je jen zboží bez cenovky... Kdeže! Přesto všechno je tady pro nás pořád náramně levno.


Všude nabízejí masáže. Co chvíli mě oslovuje kňouravý hlas z kouta: „Siiiir, massage?“ „Already had one, thanks!“ Pro všechny prodejce je tu běloch Sir, vážená osoba a chodící peněženka v jednom. Peněženka, do které by si chtěl každý hrábnout. No jo, není se co divit. Hlavně mladí se s námi chtějí ochotně bavit, jsou hodně zvědaví. Každý opětuje pozdrav úsměvem. Angličtinu mají na slušné úrovni. „Where are you from, Sir?“ „Czech Republic...“ „Aaaa, Čeko!“ A následuje hrdé vyjmenovávání všech možných fotbalistů naší zemičky. Většina z mladých lidí, co jsme se bavili, nikdy Sabah neopustila. Přemítáme, jaké možnosti že to máme. 


Při snaze dovědět se nějaké informace o směru apod. získává člověk často protichůdné informace. Někteří aspoň předstírají znalost angličtiny. Jiní po vznesení dotazu automaticky vystrašeně mávají na kolegy nebo kamarády ve stylu „pojď sem, honem pojď sem“. Všechno je třeba dvakrát, třikrát ověřit. Informace se občas rozcházejí o sto osumdesát a více stupňů. Vše závisí na fundamentálním smyslu zacílit otázku správnému jedinci. Rozhodně není dobré dávat v otázce možnosti. Případová studie, jak se to nedělá, jednoho dne odpoledne kdesi v Kota Kinabalu poblíž autobusáku, já a docela fundovaně vypadající Malajec: „Autobusy do národního parku Kinabalu odjíždějí z tohoto autobusáku, u centra?“ Odpověď: „Jo jo, jo!“ Jenom se ujišťuju, zda dotyčný ví o čem mluví: „Aha, takže z toho druhého na kraji města?“ Odpověď: „Jo jo, jo!“ „Ráno, nebo večer?“ „Jo jo!“ „Vůbec nerozumíš, o čem se bavíme, že?!“ „Jo jo!“ Mávnutí rukou na znamení zmaru a odchod...


Ano, na Mt. Kinabalu bych se opravdu rád vyškrábal. Tahle žulová střecha Bornea, čtyřtisícový gigant, oprávněně hypnotizuje spoustu dobyvatelů. Nahoru se však dá dostat pouze po povinné rezervaci a najmutí průvodce, ideálně rezervovat 3-6 měsíců předem! Momentálně je tedy plno. Beru iniciativu do svých rukou a po obvolání všech nemožných míst se na nás směje štěstí a... jooo, máme slot! Za pár dní tedy dostaneme šanci stanout na vrcholu! Všeobecně je plánování téměř výhradně na mě, což mě baví. Jacqui je ještě víc easy going, než jsem čekal a tak všechny mé návrhy jsou přijímány.

                                                                                                 

Zbývající dny do výstupu trávíme v KK konečným zabitím jetlagu, prací, na kterou se jen stěží soustředím a objevováním zákoutí KK. Po setmění vyrážíme na vyhlášený „fish market“, který má velikost asi pěti frýdeckých tržnic. Co se tu děje je jen těžko popsatelné. Desítky stánků nabízejí na tisících rožních mořské plody i obludy všeho druhu. Noční můra pro všechny vegetariány, hypnotizující divadlo pro všechny ostatní. Prodavači ve snaze prodat úlovek s křečí v obličeji pořvávají na všechny kolem jména ryb tónem, jako by jim někdo zrovna ukradl šrajtofli. Čvachtáme do kaluží vody, klopýtáme (já nuceně aplikuji chůzi malomocného s tělem zkřiveným do tvaru obráceného písmene „L“. To abych se vešel, pač všude jsou nějaké provazy nebo plachty ve výšce zhruba ramen), kličkujeme mezi nekonečným kouřem z grilu ve snaze zalapat po čerstvém vzduchu. Převažují tu místní, ženy s hlavou v šátcích, ale potkáváme cestovatele z celého světa a sdílíme první zážitky, odkud kdo kde a kam... Dáváme si steak z grilovaného tuňáka. Kdo zkusil, už nikdy nesní toho z konzervy. Ternem je rybka zvaná „red snapper“, ale všechna ta havěť jsou ohromné delikatesy. Někdo vedle má celého kraba. Lepivá rýže se často bagruje jen tak rukama. Cucáme brčkem šťávu z čerstvého kokosu a jako desert jsou opékané banány. Je nám hej!


Ráno tradičně snídáme (a pak i obědváme) papaje, manga a banány. Vše o moc (vynásob moc x10) lepší než jsem kdy jedl v Evropě. V Malajsii se potkávají 4 hlavní náboženství a kultury, což má za následek jednu z nejpestřejších a nejmňamóznějších kuchyní které jdou na světě najít. Mísí se tu tak kuchyně místní s čínskou, indickou, filipínskou a díky koloniální minulosti a turismu na vzestupu i s evropskou, americkou a dalšími. Už po pár dnech víme, že zprávy o kulinářsky jedné z nejzajímavějších zemí na světě byly pravdivé (vlastně mi teď při psaní kape slina... kde je ubrousek?). Další den objevuje Jacqui i Korejskou restauraci. A jelikož se ještě evidentně po ročním pobytu v Koreji stýská a změna to byla celkem náhlá, chce mi i ukázat, jak zdravá Korejská kuchyně je, jdeme do toho. V Koreji dostane ne jednotlivec, ale „stůl“ spoustu misek, ze kterých každý uždibuje. Většina se tedy dělí. Je to docela jiný koncept, než známe na západě, mít talíř sám pro sebe. Jacqui se ponořuje do zážitků a vypráví, jak bylo a jaké ji zbyly dojmy z ročního života v téhle zemi: reklamy na plastické operace všude, v autobusech, v ulicích. Evropský úzký nos či víčka vzorem ideálu. Každý s Soulu se zdá mít aspoň jednu plastiku. Úzkostlivé chránění si kůže před sluncem deštníkem. Lidi koupající se tak v riflích a oblečení. Fakt si nechceš nechat laserem odstranit těch pár pih? Cožeee, Tobě je skoro 26 let a nejsi vdaná? Všude karaoke, ve školních autobusech, v budkách v obchoďácích, všude. Typ moderního mladého hladkého Korejce s dikobrazím účesem, kterých jsou plné hitparády v TV, je snem pro většinu Korejek. Pro farmáře zbývají pouze přistěhovalecké ženy z Číny a Filipín. Kariéra rovná se úplné a naprosté všechno. Ne více než dva týdny dovolené v roce. Pracuj, pak zemři. Na relax a seberealizaci, pokud se dožiješ, bude čas v důchodu. Děti zaměstnané školou, úkoly či kroužky do devíti večer. Sobotní škola. Jeden z nejrychlejších internetů. Soukromé minikino sály s gaučem pro hrstku přátel. Přetechnizováno. Uff, zní to všechno pro mé uši strašně bizarně, uměle. Jsem rád, že jsem tady a ne tam.



Další den pracuju. Paní z hostelu se mě lítostivým hlasem ptá, zda nechci někam jet. Evidentně by ráda, abych si objednal nějaký organizovaný výlet. Musí si myslet, že nemám fantazii, když tu tak sedím a čučím do notebooku. Sabah je známý tím, že většina výletů je organizovaná a musí se často rezervovat hodně dopředu. U městečka Sandakan ve východním Sabahu je například známý orangutaní útulek Sepilog. Tam ošetřují a krmí raněné orangutany a vypouštějí zpět do pralesa. Borneo je se Sumatrou poslední místo na Zemi, kde orangutani jsou ještě k vidění ve volné přírodě. V důsledku drtivého kácení pralesa se smršťuje i plocha přirozeného útočiště tomuto blízkému příbuznému člověka, a tak časy kdy překonávali daleké vzdálenosti výhradně houpáním se ze stromu na strom jsou pryč. S tím, jak se vzdálenosti mezi stromy zvětšují, přibývá i jejich zranění. Ze čtvrt miliónu orangutanů přes sto lety jich tu v lesích dnes zbývá nějakých 15 tisíc! Útulek navštíví denně skoro tisíc lidí, takže nás to až tak neláká. Možná snad v džunglích na jižním Kalimantanu, kde jsou k vidění ve volné přírodě.


Žádné komentáře:

Okomentovat