V Ženevě mám v podvečer narychlo sraz a rozlučku s Laurou, jejíž italská pusa se celou dobu procházky městem nezavře (ano, italští Švýcaři jsou opravu jiní než ti němečtí), takže mám pak v hlavě totální zmatek, co všechno jsem vlastně zapomněl. Z Ženevy do Londýna, kde si na letišti na spaní najdu stejný koutek jako před přesně 2 lety, kdy jsme s Dufou odlítali domů z naší úspěšně mise coby sázeči stromků na úplném severu Skotska v mystických Highlands... Ráno objevuji dokumenty pro švýcarské úřady zapomenuté v batohu a ve snaze netahat je celou dobu po Asii je odesílám poštou zpět kamarádovi do Schweizu. Jak fikané! Moje nevyspalá hlava však zkratuje hned na úvod a vházím obálku do průhledné britské urny bez vypsané adresy. Zbytek dopoledne tak místo plánované práce v sedě na turka kdesi v koutě trávím burcováním půlky letiště ať mi tu obálku někdo vyndá. Mám štěstí. Obří Airbus AirAsia už čeká. Lidi ho z odletové haly fotí a nikdo nechápe co dělá obří potisk loga Los Angeles Raiders na jeho ocase. Střih, Kuala Lumpur. Nevyspán druhou noc po sobě si na kafíčku s Australanem Isaacem, co studuje v Berlíně medicínu a jede na otočku domů, zavčasu uvědomuju, že odlet dále na Borneo je jaksi z jiného terminálu vzdáleného asi půl hodinky busem. Ale je rezerva. V posledním ze tří letů už jsem jediný ne-Asiat! Konečně se tedy podařilo setřást všechny bílé kolegy... Během letu sedím s Hakimem, učitelem islámu v Kota Kinabalu. Sám má ve svých šestatřiceti 4 děti, průměr v Malajsii je 4-5! Na otázku jak to pro pána uživí, se jen zubí. Malajská vládá se snaží podpořit porodnost a od pátého dítěte dostává rodina značnou srážku na daních a další podporu studia dětí. Kam se hrabeš, Evropo! Malajsie je země, kde se historicky taví více než čtyři vyznání. A tak klábosíme o náboženství, například i o tom proč mají občané Izraele vstup na půdu Malajsie a Indonésie zapovězen...
Po příletu nás Kota Kinabalu (neboli KK jak se tady městu říká) vítá na deset večer slušným teplíčkem. Na bus do centra už to na tuhle dobu nevypadá, a tak se zkouším sáčkovat do minivanu jedné početné rodinky. Tvářím se, že jsem doufal, že to je jako public service. Samozřejmě není, ale do centra mě ochotně vezmou. První střípky ochoty... Všichni v autě jsou dobře naladěni a ptají se odkud jsem (tuhle otázku zodpovím v následujících týdnech ještě asi stokrát, ale to je tradiční součástí hry).
Následuje setkání s Jacqui na hostelu, která přijela dříve ten den. Jdeme hned sednout do baru horlivě pokračovat v hovoru tam kde jsme před rokem a půl přestali. První pivko je k mému pádu ze židle dražší než ve Švýcarsku! Wow, čekal jsem všechno, ale tohle ne!! Jak se záhy ukazuje, je to bar „pro turisty“, ale nejen to. V islámských zemích (pokud je vůbec k dostání) je na něj docela slušná daň.
V hostelu nás z předem rezervované cimry už během dne vyšoupli. Prý mysleli, že nedorazíme, když se připozdívalo. Asi to tu bude fungovat dost na náhodu. No tak dobrá, první noc tedy trávíme polonazí na společné špeluňce s větrákem a zabedněnými okny v nedýchatelném vzduchu se dvěma Malajci středního věku. Jacqui se z horní pryčny propadla až na Malajce, ten to ustál (uležel). Oba místní se dobře doplňují a tak jejich orchestr celonočního chrápání s kašláním mají za následek moji třetí probdělou noc v kuse. Plán o setřepání jetlagu pokud možno hned první noc tak bere za své...
Žádné komentáře:
Okomentovat