Na skok v Bruneji

Opouštíme Kota Kinabalu a vyrážíme lodí do Bruneje, bohatého sultanátu sevřeného malajskými státy Sabah a Sarawak. Jednodušší a příjemnější je dostat se sem lodí. Jelikož Brunej na mapě tvoří dvě oddělené flákoty země a procedura na hranicích se tak násobí a je zdlouhavá, hrozí po příjezdu a odjezdu po zemi až jedenáct razítek do pasu. Vyrážíme brzo ráno, menší plechovkou s nepřístupnou vnější palubou. Vnitřek je vymražen na nějakých 15 stupňů, asi si nás spletli s rybama. Jinak místní jsou obecně i v těch v průměru 32 stupních často k vidění v mikinách, džínách a někdy bundách. Hlavně večer, kdy teplota spadne na nějakých 28 stupňů. A jsou naprosto suší, kdežto já spocený jak šťur jenom v tričku. Jak často říkají, prý se radši eventuelně trochu zpotí, než aby riskovali zimu. No rozhodně, při těch ledárnách, které člověk podstupuje uvnitr autobusů a lodí.

Chvíli po odražení lodi a zamražení pasažérů, když se dostanem na širé moře, jsme svědky „multitaskingu“ zaměstnanců lodi v praxi. Všichni makáči, jeden co čistil palubu, druhý co zvedal kotvu, a snad i kapitán od kormidla si odskočili rozdávat chipsy a ořechy a obházejí lidi s naloženým prádelním košem ve kterém maj proviant. Říká se tomu improvizace. Hlasitost filmu je nastavena tak, aby pokud možno vzbudil i mrtvé – malajská tradice. Na Labuanu, ostrůvek a federální teritorium Malajsie, je přestup na další, skoro stejnou loď. Za celkem zhruba 4 hodiny jsme na územi Bruneje. Pasová kontrola v terminálu, musím proclít toho půllitru domácí pálenky co vezu. Chtějí mi to zabavit (asi ze srandy), prý to musím vypít všechno tady, nebo nechat. „To není na zábavu, ale na průjem“, kontruju. Jsem obdařen kulišáckým úsměvěm: „Okej, go go!“ Všichi celníci a policajti jsou malé postavy, v perfektních uniformách, zdvořilí. Koutky úst míří při každém očním kontaktu mírně nahoru. Vůbec si je tím pádem nejde představit v akci. Razítko v pasu nás přátelsky vítá do země s dodatkem, že zacházení s drogama je odměněno trestem smrti.

V Bruneji je to vůbec o poznání striktnější než v Malajsii. Taky vyznavatelů islámu je zde o dost víc než v sousední Malajsii. První krok z terminálu a vítají nás cedule s výší pokuty za odhaziování odpadků, 1000-3000 USD, maximálně 3 měsíce vězení při recidivě, pohoda. Hned míříme odhodit bagáž. Ubytování máme v areálu sportovní školy kdesi v centru hlavního města Bangar Seri Begawan. Pokoje jsou rodděleny na mužské a ženské. Cedule co všechno nesmíme to shrují na: zákaz gamblit, kouřit, žvýkat, nevhodně a nedostatečně se oblékat, odhazovat odpadky. Zřízenec tohoto pseudo-rádoby-hostelu u mě prozatímně vyhrává cenu "podivína výletu". Zvláštním pohledem nás probodává, jako by tušil, že chceme na pokoji hrát karty o peníze a žvýkat. Jacqui je na pokoji se třema slovenkama. V dámských pokojích mají neslýchanou originalitu: povlečení postelí, dek a polštářů je zabaleno do igelitu. Krásně to prý šustí při sebemenším pohybu. Taky lepí a celkově snižuje šance na usnutí. V pánských pokojích nic takového není, muži si tak můžou užívat doteku hebké tkaniny. Co se nám to tu jen Aláh snaží naznačit? Každopádně je to zdrojem pozdvižení a posléze chechotu všech zůčastněných. Radši vyrážíme do města. To je jak po vymření, skoro ani noha. Rozdíl oproti vibrujícímu Kota Kinabalu je markantní. Auta netroubí a nesmrdí. Jen se uhledně plouží městem. Ulice jsou roztahané do obrovských šíří, slunce spaluje a nikde nikdo. Vlastně celé město je jedno velké prostranství. Všude čisto a klid. 

Zjevujeme se před mešitou Omar Ali Saiffudien, jednou ze dvou největších tady. Její zlatá kopule blyští do očí a oslepuje na kilometr daleko. Na mramorovém prostranství chvili zevlíme a hádáme, jak moc bude okolo kroužící imám řešit naše nedostatečné oblečení. Fasujeme připravené černé hábity a nakoukáváme dovnitř. Tam je elektronický kiosek, kde si můžem vyhledat informace o islámu, eskalátor, poměrně nezáživný interiér a na zdech kamery velikosti těch, co nosí kameramani přes rameno. Hrstka můžů bouchá neúnavně hlavou o koberec. Tahle mešita, pojmenovaná po 28. sultánovi Bruneje, je poměrně mladým kouskem. Byla postavena roku 1958... Když ji slavnostně otevírali, daroval sultán každému návštěvníku zlatem vyšívaný hadřík. Minaret téhle mešity je cíleně nejvyšším bodem města. Když místní banka před pár lety stavěla výškovou budovu, která výšku minaretu o pár metrů přerostla, nařídíl sultán zbourat několik vrchních pater.

Od mešity je to kousek přes kánál do kampung ayer (vesnička na vodě), s druhou stranou města spojenou lávkami pro pěší. Celá vesnička vypadá jako slum na kůlech, který je propojen systémem lávek. Domky maj povinně ve výbavě loďku. Většina obyvatel vesničky dojíždí do práce svojí loďkou nebo vodním taxi. Interiér vypadá o moc líp než zevnějšek, mají elektřinu a neodmyslitelnou telku. Vrásčité ženy s vlasy ukrytými do šátků posedávají na zápražích. Okolo běhají děcka v dresech anglických fotbalistů a pouští draka, jednu z nejoblíbenějších činností mladých tady, následované točením káči, oblíbené kratochvíle číslo dvě. Něco jako u nás před dvaceti lety. Pohled odsud nabízí zvláštní kontrast, z dřevěných domků sotva se držící nad vodou směrem k nebi se tyčící zlaté mešitě přes zátoku. Svět skromných lidí versus na odiv dávané bohatství. Dáváme se do řeči s před domem posedávající rodinkou, děcka kolem pobíhají a zubí se na nás. Pod domkem mají (kromě bordelu a odpadků – zákon zde z druhé strany zátoky asi nedosáhne) zhruba 40 centrimetrovou past, klícku jako by z drátu na bahnitém podloží. Zajímá nás na co to je. Rodina nevládne anglicky, nicméně zasedá na prknech s hlavami dohromady a po chvilkové poradě se k nám otáčí a jednomyslně se shoduje, že past je na „monkey“. Tohle střílení od pasu a opíjení rohlíkem v podání místních na Borneu už máme za ty skoro dva týdny zmáklé. „Ahá, takže opici?“ „Jo jo, určitě, opici.“ Blíží se žena oděná do krásných modrých šatů, doplněných nezbytným šátkem, odhalujícím pouze obličej. Bydlí v sousedství a mluví výborně anglicky, pracuje v bance. Past je prý na kraba. Moc ráda by nás pozvala dovnitř anebo vzala na projížďku městem, ale manžel není bohužel doma. Bez jeho svolení nejde vůbec nic, škoda. Manžel obsluhuje jednu z motorových loděk sloužící jako jeden z hlavních transportních prostředků. Bystrým očím jejich řidičů neunikne bledá tvář a z pod mostků na nás halekají, zda chceme svézt. Využíváme nabídky a necháváme se hodit k jedné restauračce pod širým nebem na pobřeží s vyhlášeným výhledem na zapadající slunce. Kolem rejdí loďky, je to tu jako v Benátkách. Skvělé jídlo. Domů kráčíme za bouřky a tropického lijáku, kličkujícími mezi loužemi schovaní pod deštníkem. Výsledek na hostelu je naprosto stejný, jako bez deštníku.

Druhý den snídáme manga a banány. Směňujeme více Brunejských dolarů, je tu kapánek dráž než v Malajsii. Co zbyde, můžem použít později v Singapuru, kde je tato měna taky akceptována v poměru 1:1. Jedeme se mrknout do Muzea Historie Bruneje, které je pár kilometrů za městem. Už tady začíná na ostro prales. Ten zabírá přes devadesát procent území státu. Brunej tvoří celkově jen asi 1% celé plochy Bornea, ale na tom jednom procentu je zastoupeno víc než 60% všech druhů savců ostrova. Brunej je stát, který ze dne na den zbohatl z ropy. Sám kromě ropy a oblečení celkem nic neprodukuje. Maj to ale dobře zařízené. Díky penězům z černého zlata můžou nechat svůj panenský prales v klidu růst a nechat si vše nezbytné dovážet ze sousedních zemí, zatímco ty neuvěřitelným tempem drasticky kácejí své vlastní přírodní bohatství.

Vracíme se stopem do města. Jdeme si zajistit lístky na zítřejší autobus dále. Na autobusáku narážíme na chlápka, který se představuje jako „bus manager“, podsaditý typ s šátkem s Japonskou vlajkou a asi deseti průkazkami na klopě vesty, lejstra v ruce. „Jo jo, lístky jsou. Akorát zítra je pátek, takže odjezd je zhruba o půl hodiny později oproti jiným dnům. Až po modlitbě!“ Jako každý pátek se tady život zpomalí. Státní zaměstnanci mají volno a služby jsou celkově omezeny. Makají pak půl dne v sobotu. Neděle je pak dnem volna pro všechny.

Většina lidí je koncentrována do „mallu“, obchoďáku. Nakupování a jídlo je prý nejoblíbenější zábavou místních. Evidentně tu po pár dnech není co dělat, takže se dá tak akorát žrát a utrácet. V zemi se neprodává žádný alkohol. Okolní města na malajském území prý žijou díky brunejcům, kteří si občas zajedou povyrazit a zahalekat. Tedy pouze ti, neřídící se Koránem. V den odjezdu máme v místním obchoďáku, epicentru všeho dění, sraz s naším kontaktem. Podtitul: Jak Jacqui potkala Chana. Chan je naturalizovaný brunejec čínského původu. Jsme horliví slyšet něco o životě tady z úst místního. Tenhle oplácaný hošík pracuje 5 hodin denně jako editor místního plátku. Potvrzuje, že brunejci milují nakupování a jídlo – obojí je na něm vidět... Jeho kolegové mají občas druhý job, při jejich práci koncentrované do pozního odpoledne tak mají čas a prostor pro druhou práci. Nezdá se, že by ale místní strádali. Ve městě není oproti Malajsii moc taxíků, každý si tu dovolí auto... Litr benzínu je momentálně za zhruba osm korun. Školy veřejné a zadarmo. Penze slušná. V nemocnicích se platí 1 dolar za zapsání a vše ostatní včetně operací je zdarma. Pokud rozsah operace přesahuje možnosti místních nemocnic, sultán operaci zadotuje v jiné zemi včetně transportu, například v Singapuru.

„Jak se tady dá zabavit, Chane?“ „Hmm, na kafíčko…“ Nejistě kývem hlavou a krčíme rameny. Z okna restauračky je výhled na mešitu, která má přes sklo až kyčovitou barvu. Jak je všude mrtvo, tak se najednou začnou z ničeho nic rojit  lidi směřující k mešitě. Blíží se páteční motlitba a po ní věc ještě důležitější, náš odjezd. Pomalu se loučíme a sbíráme se směrem k busu, který bude připraven vyrazit, hned co se v mešitě dobouchá hlavou o zem. V buse jsou tentokrát pro jistotu všechna sedadla obalená do igelitu. Co kdyby… 


Po dvou a půl dnech v tomhle ministátečku, plni zvláštního pocitu, míříme dál na jihozápad, zpět do Malajsie, vstříc státu Sarawak na Borneu…