Cestou do Kuchingu

Z Bruneje jsme se přesunuli do Miri, městečka, do kterého si údajně Brunejci vyjíždějí povyrazit, když už doma nemůžou. Jinak tu chcípl pes, betonové baráky, pár restauraček a barů a dohromady nic. Pár národních parků v okolí je, ale pro jejich horší dostupnost a další důvody nás moc nelákají. Takže večer trávíme v Ming’s Café, proslulém neonovém baru, kde se rozvaluje i docela dost expatů, většinou s britským přízvukem. Moc mi není jasné, co tu můžou dělat. Dělají tu filipínské, malajské, čínské a indické speciality. Pivko po prohibici v Bruneji přichází vhod. V baru makají samí družní filipínci kolem 18-20 let a tak je celý večer vtipně ubíhá. Možnost vydělávat ringity tady v Malajsii je pro filipínce výhrou v loterii. Na hostelu je pár solo cestovatelů: švýcar, francouz, brit... a dva zmatení poláci, kteří vypadají dost přešle. Už od jejich zjevení ve dveřích na Jacqui mávám, že jsem si i bez pořádných indicií jist odkad jsou. Jeden z nich pochoduje, jako by měl v zadku pravítko a druhý má nohy do krve rozežrané od pijavic. Vracejí se z džungle, kdy bylo evidentně hodně vlhko. Excentrická recepční čínského původu si je nejdřív dobírá a pak na mě houkne: „Je jich tu všude plno, víš?“ „A kde není?“

Druhý den chceme sednout na dálkový bus do Kuchingu. Telefonická rezervace je nepotvrzena, holčiny se v budce hihňají jak je to možné, my trochu skřípeme zubama, ale nakonec si místo vyhandlujem. Do Kuchingu to má být nějakých 9 hodin a jede tam spousta busů. Po příchodu na autobusák to chodí z pravidla následovně: naháněči všech autobusových společností mají v nose zřejmě zabudovaný radar, zmerčí nás vždycky okamžitě (no dobře, jediní běloši, z toho jeden o dvě hlavy větší než kdokoli ostatní na kilometru čtverečním, možná to nedá až tolik práce...), a vytvoří kolem nás pochodující chumel. Všechny autobusy, aby moc nevybočovaly, pro jistotu vyjíždějí do stejných lokalit a ve stejnou dobu. Takže kolem nás poskakuje hrozen místních naháněčů, snažících se nás přesvědčit, že právě ten jejich bus je terno. My nedržíme žádné trumfy v rukávu, takže se milostivě necháme přemluvit tím nejsympatičtějším z nich (což je samozřejmě velmi subjektivní). Tentokrát ale máme lístek předem. Bus je to relativně moderní, asi tak o dvě třídy ošoupanější a starší než Student Agency, ale zato má jenom asi 25 sedadel, takže spousta místa na nohy. Hned za městem začínají na silnici muldy. Sedíme úplně vzadu, takže efekt je takový, jako byste autem najížděli šedesátikilometrovou rychlostí na retardér před školkou. Nadskakujeme dvacet centimetrů nad sedadla, hodila by se helma a korková vesta. Ten kdo usne, se budí po minutě v šoku ve vzduchu nebo nárazem do souseda. Hrdý potisk autobusu „VIP coach“ bere za své po půlhodině jízdy, kdy stojíme na úzké silničce kdesi v palmovém háji, autobus nejede, nikde nikdo a řidič mlátí kusem prkna do útrob autobusu. Vlhko je, že by se dalo krájet. Moje tričko zase vypadá, jako by mě někdo oblil kýblem vody. Improvizace řidiče s klackem v ruce se cení, leč pak se náš bus sesype úplně a v jakémsi městečku musíme přesedat na jiný. Autobusák na tuhle pozdně večerní hodinu žije, je tu spousta prodejců barevných serepetiček, mobilů, křupek a podobně. Provozovat hajzlíky je tady rodinný business, za pultem vybírá vstupné čtyřčlenná rodina. Mimochodem záchodky jsou tady vesměs mandi, tedy turecký skvot, kde vedle skvotu je vykachlíkovaný bazének, ve kterém je napuštěná voda. Tu si člověk nabere do plastového vědra a svůj výtvor si vlastnoručně zalije. To samé je často na hotelech místo sprchy, kde se člověk vodou z vědra polévá. Pokud si do bazénku náhodou chcete vlézt a pustit si na sebe vodu z kohoutku, je to prý špatně.

Rozespalé nás ráno bus vyplivuje na autobusáku dálkových linek dvacet kiláků za městem. Dovědět se odkud a jak do centra je opět seriálem protichůdných rad a názorů. Nakonec bereme ten správný místňák, konzervu zralou do šrotu. Všechny šroubky jsou vevnitř dotažené tak napůl, takže to za jízdy ohlušujícím způsobem řinčí a nejde slyšet vlastního slova.

Kuching, ač sedmisettisícový, působí v centru hodně příjemně. Podél řeky je promenáda waterfront, highlightem města je malebná čínská čtvrť. Ta je lemována levnými hostely, čínskými prodavači nábytku, kterých je 5 na 100 metrech ulice a zejí prázdnotou (jak se tím dá uživit?), a parádními restauračkami. Mimo centrum už je Kuching jen o smogu a hustém provozu.

Na dvě noci máme nocleh u Alexe a Lucy, britského páru dobrodruhů, které na Borneo zavál minimálně na rok a půl Alexův rozsáhlý projekt, jehož cílem je zavést a zogranizovat výuky angličtiny do škol, včetně školení kantorů. Při dobrém jídle vypráví Alex o tom, jak jsou místní podmínky na koleně dělané, o korupci, o tom, jak mu ředitel školy není schopen vysvětlit, proč v den výuky ve vyučování chybí dvě třetiny žáků... Lucy dělá na dálku na projektu o ochraně korálových útesů pro nějakou americkou společnost. 

Velezajímavá minulost těchhle dvou, kteří dobrovolničili poslední 3 roky v Keni a poté na Filipínách způsobuje, že si se svým jobem na okamžik připadám jako monstrum. Po Filipínách jim přijde, že tohle tady je ultramoderna a život tu je o mílové kroky napřed. Čert vem, že v obchodech na Borneu jsou k dostání staromódní foťáky na film, v Evropě dávno vyřazené, tady prezentované za hit ohodnocený astronomicky nesmyslnými cenami. Oproti Filipinám tady požívají vymožeností západního světa jako toustovač a mikrovlnku. Nic takového tam nebylo...

Po nad míru inspirativních večerech máme další den namířeno do divočiny Národního parku Bako na výběžku poloostrova severně od Kuchingu, známého pro svou druhovou různorodost a možností natrefit na spoustu druhů opic.