Mount Kinabalu – na střeše Bornea

Blíží se náš trek na Mt Kinabalu, konečně! V hostelu se mihly dvě skupinky trekerů. Bavíme se s jedním klučinou v našem věku. Jsou docela početná skupinka, dělali via ferraty v parku. Jsou z KL (jinak se tady Kuala Lumpur skoro neřekne) a rádi se přidají na party, která se tam v dubnu rýsuje. Šokem však je, když zmíní, že jeden jejich kamarád na treku zemřel. Jeho srdce nevydrželo nápor. Říká to tak skoro jen tak mezi řečí, tónem podobným, jako by mu zrovna ujel autobus. Stejně tak později jiná parťačka ze skupiny. No, asi se s ním rozloučili už v parku. Dorazí skupinka zklamaných kluků z Bruneje, ti to měli tedy relativně kousek, ale mrholilo jim. Jednomu z nich dělá problém překonat dva schůdky z kuchyňky a nakvašeně prohodí, že už má už po krk schodů. Na Mt Kinabalu jich totiž vedou stovky, je tam extremně silná eroze. Přírodní schody zpevňují hodně sypkou půdu ve spodních partiích hory, kdy stezka vede ještě pralesem.

Na 3 dny tak dáváme městu sbohem a vyrážíme brzo ráno minivanem z centra směrem Kinabalu National Park. Minivan pro 7 lidí vyráží tradičně až po úplném naplnění, čekáme asi dvacet minut. Řidič aby zabil čas mezitím vyjmenovává jaké všechny české fotbalisty zná. Fotbal je tu národní sport číslo jedna. Spousta lidí všech věkových kategorií chodí oháklá v dresech fotbalových klubů, zejména anglických.

Opouštíme město, silnice se zvedá do hor. Cestu lemují dráty a boudy stojící silou vůle sbité z prken a plechu všech možných tvarů co by improvizované zastávky a kryty proti dešti. Tu a tam barák a lidi jdoucí podél silnice kdoví kam. Vyhublí krocani se procházejí přes cestu. Vypelichaní, nezdravě vyhlížející psi, ležící v prachu odstavných pruhů. Rezignovali a je jim jedno, že jim auta projíždějí sotva metr od hlavy. Bezútěšný pohled. Občas budka s prodejem vody. Palmy střídá hustý porost. Občas probleskne vyhlídka do zelenajících se údolí a na okolní kopce. Scenérie velkých kontrastů.

Za dvě hodinky jsme na místě, mezitím se rozpoutal lijavec epochálních rozměrů (té erozi se není co divit), který během dne neustává a tak myšlenka na aklimatizační Liwagu Trail, jeden z nejkrásnějších v národním parku, zůstává nenaplněna. Máme nocleh v hostýlku kousek od vstupu do parku, večer trávíme v hostelové restauračce, zkoušíme různé speciality za trapně nízké ceny a hrajeme scrabble. Vyhrávám, a tak si Jacqui dobírám jakouže angličtinu to tam v Koreji ten rok učila. Dáváme enormně ochotnému personálu, který nešetří úsměvy, velké dýško. Večer je ve znamení očekávání, co přinese počasí v příštích dvou dnech. Další den bychom se měli vyšplhat do základního tábora Laban Rata ve výšce 3272 metrů nad mořem. Tam hodně zkrácený nocleh, ráno budíček ve 2 ráno a dorazit zbývajících zrhuba 900 výškových metrů na východ slunce. Zatím lije jako z konve. Doposavaď však téměř každý den přinesl odpolední déšť, takže doufáme... Hostel je na vyvýšenině a má skvělý rozhled na sytě zelené okolí džungle, ze které se zvedají páry. Občas přes šedá mračna prokoukne titán Mt Kinabalu. Je to poměrně mladá hora, nějakých 8 milionů let. Vyroste každý rok o pár milimetrů. Na jehož žulových stěnách jdou dobře vidět valící se proudy vodopádů.

Druhý den vypadá s počasím o dost líp. Brzo ráno se zjevujeme u hlavní brány parku, kde nastává byrokratická procedura, ze které se mi dělá nevolno a musím na vzduch. Už se vidím na trailu. Vytasit doklad o zaplacení, tady podepsat, tam podepsat, dostat vouchery na jídlo, povinných 5 jídel během dvou dnů. Čekáme na průvodce. Přichází postavička, kterou si v duchu otipovávám, že ten to určitě není. Je to on! Maličký chlapík jménem Ginsos, původem odsud z Bornea, asi tak kolem pětačtyřiceti, nepevné boty, klobouček na hlavě, knírek a bradka skladájící se ze sotva dvaceti chloupků, klidný zářivý usměv. Od pohledu vyrovnaný pohodář. Jdeme si vyzvednout balíčky s jídlem a vyrážíme minivanem k Timpohon Gate, kde náš trek ve zhruba 1800 metrech začíná.

Stezka se vine lesem kolem kaskád a vodopádů. Cítím přebytek energie a tak se trhám. Po nějaké době narážím na první lidi směřující dolů. Ti, kteří měli stát na vrcholu tento den ráno, o den dříve než my. Ve většině očí je vidět zklamání, neměli počasí. Převážně Asiati. Hodně lidí ze Singapuru, pevninské Malajsie, sem tam Australan či Evropan. Á, náš starý známý z Kota Kinabalu, rakušák Markus. Jeho sen zůstal nesplněn, neměli viditelnost, ale na vrchol to i přes zrazování průvodce dotáhl. Tam se „ohřál“ asi deset minut, než jím na kost promočeným začala třást zimnice. Jiné skupinky jejich průvodce na vrchol ani nepustil. Nemělo to cenu. Po chvíli a dalších stovkách výškových metrů se zastavuju a bavím s postarším párem z Malajsie. Chlapík říká, že za povolení, nocleh, průvodce a všechno nezbytné v balíčku zaplatil 900 ringitů. Je mi trochu stydno při pomyšlení, že my z ekonomicky silnějšího světa to máme za dvě třetiny. Ale je to jeho vina, spadl do pasti dealerů a prostředníků, kterých se tu točí mraky. My to máme za momentálně nejlevnější možnou cenu, nějakých tři a půl tisíce kaček. Je škoda, že tahle hora se stala poměrně velkým byznysem a navíc se reálně uvažuje, že zavedou minimálně dvě povinné noci strávené v parku, místo současné jedné.

Kolem poledne dorážím na Laban Rata, shluk chatek skrytých v dvoumetrovém porostu, různě rozsypané po svahu. Jacqui s Ginsosem se záhy zjevují taky. Prý ho zkoušela ze srandy setřást, nešlo to. No nedivím se. Jak se dovídáme, tenhle chlapík dělá tuhle prácičku přes 37 let, je mu padesát čtyři let. Za týden dá v průměru dva výstupy. Jeho klouby jsou za ty léta gumově ohebné a tak celou tu šarádu zvládne v něčem, co připomíná nazouváky. Na Laban Rata chvíli po poledni oznamuje, že jde spát. Máme celé odpoledne a tak navrhuji jít se aklimatizovat pár stovek metrů nahoru, ať to máme druhý den ráno míň bolestivé. Bereme do batohu základní věci, čelovky, bundy, pončo, jídlo, vodu a vyrážíme. Počasí vypadá dobře a hlavou mi hraje nevyslovená myšlenka, dotáhnout to do konce ještě dnes. Představa je to o to lákavější, že ráno, i když při východu slunce, se bude na vrcholu pravděpodobně tlačit lidí několik desítek. Nahoru od Laban Rata už začíná žula a fixní lana. Porost mizí, terén se prudce zvedá. Už není ani živáčka, všichni jsou pod náma, zatím buď nedorazivší nebo čekající na ranní výstup. Šplháme vzhůru a za možná hodinu a půl se objevujeme na plošině, ze které se otevírá pohled na několik skalnatých vrcholů. Zatím není jasné, který z nich je naším cílem. Jdeme podél lana. Za chvíli je patrné, která ze špic je ta pravá. Lano vrchol mírně obchází a nakonec vede prudce nahoru po straně, ze které fučí poryvy větru, který nám každou chvíli rozhodí balanc. A je to! Stojíme na vrcholu, sami dva, šťastní, jak náramně nám vyšlo počasí. To tady odpoledne z velké většinou nebývá dobré. I díky častým kratochvílím v Alpách v posledních dvou letech, které posloužily jako ideální trénink, se cítím výborně. Jacqui taky. Oba záříme. Mé, někdy snad i trochu nemocné horské ego (ahoj tati a dědo!) dostalo minimálně do vulkánů na Jávě, pořádně nažrat. :o) Blesková změna výšky od moře až na vrchol během dvou dnů není kupodivu znát ani na jednom z nás. Jacqui si ztrojnásobuje svůj osobní výškový vrchol. Mount Kinabalu, 4095 metrů, žulový titán, je od Papuy po Himaláje nejvyšším vrcholem Jihovýchodní Asie. 

Nahoře trávíme celou hodinu a vracíme se do tábora Laban Rata abychom stihli večeři v sedm. Původní myšlenku zaběhnout si nahoru i ráno za východem slunce záhy vypouštím z hlavy. Myšlenka stát zaseklý na lanech mezi dalšími lidmi není lákavá, když jsme měli dnes horu sami pro sebe. Ráno se o vrchol pokusí skoro stovka lidí. V chatě si po jídle voláme si průvodce, že ráno na vrchol nejdeme, že může klidně spát. Nechápe proč. Neříkáme, že jsme to už proti všem předpokladům zmákli dnes. Mám pocit, že to bez průvodce ani není povolené. Ono ale když ten náš šel radši spát… Ráno tak vstáváme až v sedm a užíváme si sami úžasně vybarveného východu slunce v okolí Laban Rata z výšky přes 3 tisíc metrů.

Kolem deváté scházíme dolů a potkáváme lidi, kteří se o vrchol pokusí zase následující den. Tu a tam se zjeví nosiči, ze kterých leje pot. To jsou snad první lidi tady za ten týden, kteří neopětují úsměv. Nedivím se, na zádech směrem na Laban Rata táhnou náklady bizarních rozměrů. Tu barel, tu dvojitou matraci, uff... Zpět u Timpohon Gate se s námi Ginsos loučí. Za ty dva dny co jsme s ním strávili toho moc nenamluvil. Mluvil když byl dotázán, odpovídal vždy s ochotou a tím nejpřirozenějším úsměvem. Jeho stylem mi do hor skvěle zapadl, tenhle mountain guide a táta deseti dětí (!!), který pro nás zůstane symbolem vyrovnanosti, klidu a spokojenosti.

Nemáme ještě dost a tak místo minivanu zpět k bráně parku si projdeme Liwagu Trail, nádhernou stezku pralesem, ve stínu Mt Kinabalu často opomíjenou. Cesta necesta vede uzounkou stezkou přilepenou ke svahu, přes potoky, houští, nahoru, dolů, nahoru... Nakonec toho máme plné kecky a jsme zpocení jak šťuři. U brány naše hladová já čeká ještě poslední jídlo v ceně. Pohled na lidi, kteří se taky vrátili dolů, je k nezaplacení. Většina z nich chodí stylem jako by zrovna porodila. Dost lidí kulhá, nebo se s obtížemi pohybuje ze strany na stranu. Nám tuhnou stehna a lýtka druhý den. Převýšení to bylo koneckonců slušné. Cestou dolů jsme mluvili s asi třemi skupinkami, z nichž to k našemu překvapení nikdo na vrchol nedotáhl. Tu pocit na zvracení, tam nedostatek kyslíku... Nedozvěděli jsme se tak, kolik lidí nakonec nahoře na východ slunce stanulo.

Na silnici před národním parkem třetí den k večeru stopneme minivan a nadšeni na nejvyšší míru z povedeného výletu, upocení, urousaní a zablácení až po hlavu, míříme zpět do ruchu Kota Kinabalu.