Za opicema do Národního parku Bako

Ráno v Kuchingu klušeme na zastávku hodně brzo, abychom se do Národního parku Bako dostali nějak slušně. Zjištění polohy zastávky, z níž jede ten správný autobus, nás stálo včera nadmíru úsilí a zabralo část dne. Přesto ráno na potvrzeném místě nacházíme jenom plechovou boudu, kde o nějakém jízdním řádu, nebo aspoň hadříku s číslama, si můžeme nechat zdát. Těžko říct, zda je to vůbec zastávka. Za pár minut se zjevuje australan, prý tu čekáme správně, on byl v tomhle národním parku před pár dny. Chce co nejdřív pryč z tohohle zatraceného města, jak říká. V Kuchingu se oproti plánu zdržel opravou batohu, který mu v parku, kam míříme, rozežraly krysy. „Až vám budou říkat, že váš bágl je u nich v bezpečí, nevěřte jim!“ Autobus podle zjištěného jízdního řádu nejede, ale přibržďuje nám minivan, s jejímž řidičem chvíli handrkujem o ceně, a už se vezeme brzo ráno z města, ve stoupajícím provozu a smogu, jehož hladina je na hranici přidělení lázeňského poukazu.

U ústí řeky Bako

Za půlhodinky jsme na místě, u Bako river, řeky, ve které si lebedí údajně třicet krokodýlů na kilometr řeky. Odtud se asi dvacetiminutovou jízdou motorovou loďkou (povinné vesty) dostaneme na výběžek poloostrova národního parku Bako, který po souši není přístupný. Na loďku se skládáme s dámou z Austrálie a Egypťanem Ezlamem, se kterým nakonec trávíme den společně na trailu a v zátoce. 

Na poloostrově je hodně možností trekingu džunglí, spousta stezek a spousta možností spatřit opice. Neleníme a po dni stráveném na stezce mezi makaky a koupáním v zátoce se večer osmahlí zjevujeme ve vesničce, nebo spíš visitor’s centru, kde je mezi palmami rozeseto také pár bungalovů. Slunce je tady dost silné a agresivně pálí. Své o tom ví švéd, který se dnes spálil hodinovým sezením ve stínu pod palmou. Opice si troufají na dosah. Na dveřích hajzlíků je cedule nabádající zavírat dveře kvůli opicím. Jako by nemohly chodit k sobě do pralesa... Pravda je ale ta, že opice chodí do osady za lupem a tak vše, co není pevně přivázané beze stop mizí...

Večer trávíme v restauračce na kraji džungle, na terase u piva a mie goreng (smažené nudle se odřezky všeho možného co dům dal, tradiční to talíř tady), u stolu ve společnosti australské dámy a němcem Christianem, čtyřicetiletým taxikářem z Mnichova se suchým humorem, vytříbeným stylem vyprávění a pohnutým osudem. Vykládá o jeho zvýšené sensitivitě na signál mobilu a jak mu to omezuje život. Jeho vážným úmyslem je přestěhovat se kdesi do divočiny ve Švédsku, kde žije komunita lidí s podobným problémem, mimo dosah signálu vysílačů. Prý miluje Thajsko. Až na jednu výjimku, loni tam byl docela brutálním způsobem okraden. V parku si nechal připustit k tělu dvě thajky, které si s ním chtěly dát pivo. „Říkal jsem si, dvě krásné thajky, proč ne?“ V pivu byl jed nebo uspávadlo, no prostě sajrajt. Další věc po omdlení co si pamatuje, že na pět vteřin otevřel oči, svět před ním černobílý... naložen do tuk-tuku, uhánějíc ulicemi Bangkoku neznámo kam. Hlava zakloněná, jazyk vyplazený, řidič tuk-tuku na to šlape, co to dá... alespoň moje hlava si to po pár pivech, s vědomím dobrého konce, maluje trochu bizarněji po svém... Pak se probral podruhé, na podlaze baru, obklopen pár lidmi, kteří jej křísili. Svět dostal zase barvu. Po svém dodává, že byli vlastně hodní, že ho obrali o všechno, ale alespoň mu nechali kreditku a tak mohl cestovat vesele dál. Na ruce našel ránu po injekci, asi protijedu. Nakonec ještě přepočítal ledviny a byl rád, že byl rád...

Pozdě navečer se chystáme ke spánku na pokoji se španělským párem, který si donesl svou vlastní moskytiéru. Podle toho, co řeší pod sítí se zdá, že nefunkční. Pracují jako instruktoři potápění na Mallorce 6 měsíců v roce. Na víc práce to ve Španělsku momentálně s více než dvacetiprocentní nezaměstnaností není, a tak šest měsíců v roce tráví cestováním.

Národní park Bako je nestarším parkem státu Sarawak a ačkoli je vzdálen jenom hodinku od Kuchingu, člověk má pocit, že je mnohem dál od civilizace. Park je kombinace vlhké džungle a pískovcové náhorní plošiny, na které slunce spaluje. Z většiny stezek jde odbočit k zálivům a odlehlým plážičkám, přístupných taky člunem. Park je známy hlavně svou biodiverzitou. Pro botaniky je tady k nalezení hojně rozšířená masožravka pitcher plant a spousty orchidejí. Co se zvířeny týče, najdete tu makaky dlouhoocasé, silver-leaf monkey, cibetky, létající lemury a prase vousaté, známé také jako bornejské prase. A je tu taky medvěd malajský, což je člověku přátelský tvor, známý taky jako „medový medvěd“ (sun bear). Tahle oblast je jednou z nejlepších na spatření kahau nosatého (proboscis monkey), který to u mě vyhrává na celé čáře. Tahle zvláštní opice s bambulovitým frňákem, panděrem a vytříbeným hospodským stylem sezení na větvích mi svým stylem posedu připomíná nejmenovaného člena rodiny. Má se za to, že čím větší má samec nos, tím je pro samičku atraktivnější. Někteří ho mají tak velký, že ho při futrování musí ohnout na stranu. A i díky srostlým prstům jsou to výborní plavci. Borneo je jediným místem, kde lze tento ohrožený druh spatřit.

Kahau nosatý (Proboscis monkey)

Medvěd malajský (sun bear)

Druhý den trávíme celý v džungli na trailu. Triko ždímu po pěti minutách. Stonožky, pestrobarevní motýli, zmije a spousty opic nám namátkou kříží cestu... V korunách tu a tam zapraskají větve a zašustí listí jak opice skáčou ze stromu na strom v úctyhodných výškách několik desítek metrů nad našimi hlavami. Občas se ozve řev, jako když opice vraždí jinou opici.

Prase vousaté

Zpátky u bungalovů odpoledne se kolem chatek motá pár divočáků, kteří se zdají, že to mají na háku a rejou u popelnic co to dá. Snad by se k dobru našel nějaký ten odpadek. Kolem dřevěného mola se potlouká parta makaků. Jejich mimika a chování jsou úplně na chlup stejné, jako u nás lidí – brkají, zívají a drbou se v rozkroku...

V zálivu na nás další den naše loďka v domluveném podvečerním čase nečeká, ale je tam jiná. Budíme jejího klimbajícího majitele s nohama nahoře a ten nás bere zpět z poloostrova k ústí řeky Bako.