Příští zastávka: Indonésie

Opouštíme Kuching a míříme busem do Pontianaku na indonéské části Bornea. Jacqui si ještě z autobusu odběhla, řidič se má k odjezdu s největší samozřejmostí o deset minut dřív, tak mu klepu na rameno, ať neblbne. Cesta je uzounká a oproti té minulé docela bez hrbolů, helma není zapotřebí. 

Za pár hodin jízdy jsme na hraničním přechodu Entikong, který dělí malajskou část Bornea s indonéskou, známější spíš pod názvem Kalimantan. Na hranici je možnost pořídit „visa on arrival“, které nás oprávní ke 30-dennímu pobytu, což je náš plán. Hranice je plná veksláků s rupiema a sim kartama. Několik rupií milostivě směňujeme a dáváme tak vydělat za nic moc kurz jednomu vyvolenému z třicetihlavého stáda. Snadno se tak stáváme milionáři, protože Indonésie si libuje ve zbytečných nulách. Pak už si nás, jakožto jediné západně vyhlížející pasažéry na palubě, volá pan oficír do jeho kamrlíku a naše zvědavost stoupá, poněvadž nadchází dlouho očekávaný okamžik. Dost jsme toho načetli na téma podstrčených drog v báglech a tak se onu paranoidní myšlenku občas nedařilo úplně vytěsnit. Na některých Indonéských přechodech jsou běžné kontroly zavazadel s dokonalým průklepem a otázkami, k čemu je každá z pilulek v lékárničce. Bagáž jsme si tak radši před odjezdem ještě svědomitě přebalili. Na Bali je známá věznice, kde si pár turistů, za pilulku extáze či dvě, neplánovaně protahuje pobyt v Indonésii na dlouhá léta. V kanceláři nás pan úředník s mnoha odznaky na klopě trpělivě, zdvořile a plynulou angličtinou zpovídá, co máme v plánu dělat, kde se budeme pohybovat a kde bydlet. Kontrola zavazadel se nakonec nekoná a tak vstupu na Kalimantan už nic nebrání.

Pokračujeme v jízdě, palmové háje střídá prales. Řidič celou dobu troubí jako vzteklý, mám pocit, že mi ten zvuk v hlavě už zůstane. Za sklem autobusu se pomalu začíná rozehrávat bizarní divadlo. Přibývá domů podél cesty a taky lidí. Některé baráky jsou úhledné, jiné slumovitého typu s vlnitou střechou ze zrezlého plechu nebo palmového listí. Ať už je barák sebevíce na rozpadnutí, nikdy nezapomene mít satelit. Bordel oproti Malajsii, neuvěřitelný nepořádek a odpadky kam oko dohlédne. Mnohem větší skromnost až místy hmatatelná bída. Spousta lidí na silnici, trajdajících od baráku k baráku, vesničky k vesničce. Vše se děje podél cesty, hlavní tepny života. Baráky jsou maximálně do dvaceti metrů od ní, jako by bylo trendem žít nalepený na rušné silnici, ač uzounké. Na dřevěných kůlech se suší prádlo. Spousta domů je větší polovinou půdorysu na kůlech v říčce, kde říčka rovná se stoka. Vchod směřuje k prachem pokryté silničce. Psi a slepice trajdají kolem. Kocouři se lenivě procházejí po prodejních pultech plechových boud. 

Kokosové a olejové palmy jsou úhledně rozeseté mezi domy. Sytě zelená barva do toho všude kolem. Opravny aut, krámky s veteší, jídlem, prodavači pod stříškou u cesty se žlutou močí v plastových flaškách... ne, je to benzín do motorek. Těch přibývá, spousta z nich nás v protisměru objíždí na klikaté silničce z obou stran. Na motorce cestuje až čtyřčlenná rodina. Chlap, ženská, syn a v náručí ženy ještě kojenec. Jiný moped, malé mimino přivázané provazem k těle mámy. Náklady všech možných a nemožných tvarů, krabice, prkna, klece s ptáky a přesto to řidič umně drží na dvou kolech a úspěšně manévruje vpřed. Vítězství improvizace a „poraď si jak umíš“ na celé čáře. 

Náklaďáky převážející na korbě dvacet, třicet lidí... Prašno. Podél cesty sedí žena obklopená asi svým majetkem, dva krát dva metry. Něčím, co na první pohled vypadá jako odpadky, a na druhý... jako odpadky. Jiné dvě ženy se koupou v regulérní stoce. Přilepení na sklo šokovaně zíráme na to divadlo. Život venku se od malajské části Bornea neuvěřitelně změnil přejetím neviditelné čáry, zvané hranice. Na zelenajících se políčkách zalitých sluncem jsou shrbení rolníci s typickými trojúhelníkovými kloboučky. Na chvíli doprava utichá, jen aby za chvilku zase zhoustla a tak pořád dokola. S přibývající dopravou houstne i smogová clona. Doprava nakonec zhoustne až do kolon, kdy pomalu vjíždíme na předměstí Pontianaku. 

Už v samotném Pontianaku přejíždíme řeku o šíři tří Vltav. Kapuas, nejdelší řeka Indonésie, se tady přesně na rovníku po 1143 km vlévá do moře. Industriální okolí nadobro zešediví. Záplava motorek kam oko dohlédne. Autobus nás vyhazuje na rušné, asi tak 8-mi proudové cestě bez čar, zhruba v centru města. Neexistujícím centru. Někdo mi vypnul barevné vidění světa. Všechno je šedomodré, jak motorky burácí všude kolem a vyplivují kouř. První dotek nohy se zemí v Indonésii a my máme asi tak dvě vteřiny, než se supi slétnou na mršinu - nás...