Mezi vulkány národního parku Bromo

Surabaya je za námi odklizená z cesty, fajn. Míříme do národního parku Bromo-Tengger-Semeru ranním expresem jedoucím až na východní pobřeží Jávy, odkud je to už jen krátkou jízdou trajektem dál na Bali. My ale vystupujeme z vlaku za dvě hodinky jízdy v městečku Probolinggo, odkud to máme ještě další dvě hoďky minivanem do národního parku pod samotný vulkán Bromo.

Rozkřapaný minivan, jakási pravidelná linka mezi Probolinggem a vesničkou Cemoro Lawang – poslední vesničkou na silnici, zfučeně stoupá prudce vzhůru. Je naložen kombinací backpackerů a místních babiček s nůší s odzbrojujícím bezzubým úsměvem a zvídavým pohledem. Vzduch příjemně chladne a konečně ubývá lepivé vlhkosti. Hliněná cesta plná obřích děr a výmolů je přilepená ke strmému svahu, řidič si tady volantem odkroutí svoje. Kopcovitým terénem se táhnou lávová pole a všude kam oko dohlédne je vysazená jarní cibulka a další zelenina. Sopečné podloží a láva udělala z okolí velmi úrodnou oblast. Vlastně celá Jáva, kterou protíná páteř vulkánů, mnoho z nich aktivních, je jedno z nejúrodnějších míst na Zemi – mají tady až tři sezónní sklizně.

Je odpoledne, zataženo a jsme v Cemoro Lawang, horské vesničce, která je posledním útočištěm před branou do národního parku Bromo-Tengger-Semeru. Od pusy se zvedá pára. Změna nadmořské výšky o 1800 metrů je taky znát, hlava pobolívá. Na první pohled útulný hostýlek skoro na konci silničky je vlastně kombinací roztroušených bungalovů s výhledem do klenuté krajiny pod námi. Vítá nás na-ruku-jdoucí cedulí pravá ovesná kaše, brambory, domácí jogurt. Jenom se oblízneme při představě něčeho, co jsme hodně dlouho neměli a snad už i zapomněli, že existuje. V dřevem obložené restauračce je temno, baterií na osvětlení se šetří až navečer. U mapy dáváme dohromady plán na dalších pár dní. Třídenní trek na Gunung Semeru (3676m), nejvyšší vrchol Jávy, je výzvou. Ale později ten večer venku na procházce, človíček v hábitu rangera co hlídkuje v budce na vyvýšenině říká, že hora je momentálně uzavřena. Gunung znamená v indonéštině vrchol. Semeru je posledních několik desítek let aktivní a každou půlhodinu vyplivne k nebi chrchel kamení, proti kterému se deštníkem neubráníte. Indonésie je zemí, kde se dá říct, že sopky rosou rychleji než stromy: některé tempem několik metrů za rok.

Kousek za branou do národního parku se nám otevře výhled na celou plošinu, která se rozprostírá nějakých sto metrů pod námi a táhne se do nekonečna. V jejím prostředku se k nebi drze tyčí Bromo, magnet pro většinu příchozích a jméno, které je často samotné používáno k identifikaci tohoto místa. Je o poznání nižší než Semeru, něco přes dva tisíce metrů. Docela prďola, řeklo by se. Ale urputnost, se kterou sálá a vyvrhává prach k nebi je respektuhodná, je to jako být u rozhajcované pece. Stmívá se, až nakonec popelavě černá krajina splyne s oblohou. Vesnička je celá pokryta sopečným prachem, všude černo, jen bílo-zelené stvoly vysázené jarní cibulky rozsvěcují krajinu v pravidelných rozestupech. U brány do národního parku je stanice – holobouda se zažloutlým seznamem čehosi. V ní indián vyvrátí názor prvního indiána dřívěji ten večer – Semeru prý otevřen je! Na názory 1:1 a rozhodne tedy třetí, zatím neznámý hráč.

Uděláme to tak, že se ráno vydáme za východem slunce, na skálu odkad si kouřící Bromo a za ním gigant Semeru můžeme změřit na dlani a porovnat síly. Pomůžeme si při tom pronajatými motorkami s jezdci, kteří na nás během východu slunce počkají a pak hodí dolů na plošinu a přes ní kolem Broma, abychom stihli celodenní pochod do vesničky Ranu Pani a snad i o kousek dál. Tam je oficiální stanice, kde se rozhodne, zda můžeme pokračovat nahoru na Semeru. Je tam i chlapík, u kterého bychom si případně vypůjčili spacáky a stan a vyrazili dále. Nejdřív ale něco na zub z těch dobrot v restauračce.

Ráno po čtvrté hodině se ještě v polospánku křečovitě držíme zmrzlých rukojetí motorek a ty na hliněné cestě bručivě bojují s nefér nakloněným svahem. Zbytek stoupání absolvujeme pěšky za tmy a já padám do jakési škarpy, výmolu v cestě. Za klení se drápu zpět na nohy. Tenhle rozkošně tragikomický moment později pomůže Jacqui, aniž by to v tomhle momentu tušila, při překonávání budoucích strastí a překážek naší pouti. Půl hodiny tápání ve tmě a jsme tam. Vyhlídkový bod je docela zklamáním. Navíc je zamračeno. Výhled je dobrý, ale bylo sem společně s námi nahnáno dalších možná 70 lidí, z nichž na stupnici otravnosti vítězí ženská s americkým přízvukem, která kvákavým hlasem směrem k dceří na cucky trhá ranní ticho: „You don’t know what’s the difference between ja-a-am and jello?“. V duchu zuřím. Ale ono je takhle tady možná šest dní ze sedmi. Tak jsme naletěli, no. Polovinu informací nám zatajili. Výhled sice je slušný, ale inu né takový, jak je s pýchou lživě prezentován na plakátech. A to ještě nevíme, že se do podobné sítě později dáme chytit ještě jednou. V začínajícím dni bryskně seběhneme houštím dolů, kolem jeepů s řidiči čekajícími na své klienty a kolem koní, jejíž hindu-majitelé se zahřívají u čaje a choulí zimou. Lidé kmene Tengerr, zabaleni do svých typických šátku, jsou vyznáním hinduisté a na úpatí Broma přišli někdy během 16. století, aby unikli vlivům rozmáhajícího se islámu.

Rychle na motorku, zastávka v hostelu na snídani, sebrat zapomenuté čelovky a už svištíme výmoly stepní plošinou jako by vyschlého bazénu, mezi černými dunami, podél naštvaně kouřícího Broma. „Proč se mu tak lepíš tou motorkou na zadek, když se vymelou, tak jsme i my v prdeli!“ Ale ne, nechápe tuhle logiku a dál rozjíždí ojek na občasné rovince mezi dunami k šedesátce a lepí se na svého kolegu na vzdálenost deseti centimetrů. Ruce už jsou ztuhlé a svaly v křeči, jak je třeba se urputně držet. Hrboly vyhazují ze sedla a mám co dělat, abych ve škarpě neskončil podruhé během dvou hodin. Nakonec s těmihle povedenými génii musíme smlouvat o další kilometr, který byl či nebyl v ceně, kdo ví už... Jinde v jihovýchodní Asii je celodenní půjčení skútru za srandovních 5 dolarů na den. Na tomhle konci světa však platí jiná pravidla, a kluci moc dobře ví, že v téhle pustině jinou možnost nemáme. 

Opouštíme plošinu o několik kilometrů dál na její druhé straně, vystoupáme po úpatí a od rozcestí už do Ranu Pani lesem pokračujeme po svých. Tu a tam projede místní usedlík na ojeku naložený dřívím na topení, štosem trávy pro kravičku, anebo pytlem cibule, který po lesní cestě dopraví do civilizace. Za několik hodin se porost rozevírá a jsme náhle obklopeni zářivě zelenými políčky, na nich ohnutí rolníci v typických trojúhelníkových kloboucích proti slunci. V dáli v údolí nás vítá pohledem Ranu Pani, od světa odříznutá vesnička, kde se život zdá o několik desítek let pozadu oproti té městské Indonésii. V centru vesničky je malé náměstí - bahnitý plácek, na kterém děcka hrajou fotbal. A je tu živo, spousta diváků. Jakmile přicházíme, zápas asi zrovna skončil, nebo jsme ho snad my, bledé tváře nechtěně přerušili svým vstupem na scénu – těžko říct –  a strhne se vřava. Běží proti nám lidská vlna. Jsme zasypání lavinou dětí, jako by právě do vesnice vstoupil mesiáš s tornou lízátek. Každý se tlačí do záběru fotky...

Po vyvlíknutí z davu pokračujeme dál na konec vesnice. V Ranu Pani je homestay, jeden dobrý chlapík zde nabízí postel a půjčuje stany a spacáky. Evidentně je v roztahané vesničce známý, všichni kynou, že jdeme správně. U chlapíka doma se chvíli rozkoukáváme a odpočíváme. Chlapík mezitím volá na místní horskou stanici, aby konečně padnul verdikt – Semeru je uzavřen. Stezka nahoru se snad má otevřít za nějaké dva týdny, po té co ji strážci projdou a zhodnotí její bezpečnost – ale to už budeme za horama... Tak tedy, můžeme si v klidu užít scnénickou cestu zpět do Cemoro Lawang.

Krajina v odpoledním slunci je úžasná. Chlapi na stavbě se přátelsky smějí – a širokým úsměvem odhalují fakt, že v Ranu Pani není zubaře. Z pod rozbitého náklaďáku se ozývá smích, jak chlápci v dobré náladě opravují auto. Barva. Celá episoda v Ranu Pani má pro mě jedno synonymum – barva. Ať už vyřvaně zelená políčka zeleniny, vysázená ve svazích o nemožných sklonech, nebo pleť či oblečení dětí, vracejících se ze školy. To vše naplno nasáté životem, v kontrastním srovnání s bezútěšnou a nekonečnou černí jen o pár kilometrů vzdáleného Broma.

Zpátky na rozcestí, kde stezka klesá zpět na dno lávové plošiny, čekám na Jacqui, když se náhle pěšmo přiloudá domorodec. Táhne na hřbetu jutový pytel překypující trávou. Krmen ode mne podávanýma cereálníma sušenkama spokojeně přikyvuje na mé „Ještě?“. Tak tu na sebe čtvrt hodiny koukáme, mlčíme, tu a tam jeden něco řekne, druhý nemá páru, co by to mohlo být a tak si vše domyslí podle své fantazie. V poklidu odpočíváme. Jak rozdílné jsou naše životy, myslím si v duchu...

Již při západu slunce nás Gunung Bromo zdraví na stepní planině horkým popelem, který pálivě dosedá na naší kůži. Sopka sálavě vzdychá, jako když jsou kamna měchem rozdmychávána k životu.

Po osmi hodinové šlapačce jsme zpět v Cemoro Lawang vysíleni a dehydrování a užíváme si večeři v přítmí hostelové restauračky. Z domu dovezený půllitřík slivovice, která se ještě stále po měsíci drží, je na stole. Po jednom pivu a jednom panáku slívky jsme v kombinaci s nadmořskou výškou a únavou nalámaní na malinké kousky, jako po nějaké nepovedené české pitce... Je čas jít dál, ale až po vydatném spánku.