Singapur – v tak trochu jiném světě

Let z Jakarty do Singapuru trvá zhruba dvě hodiny, je pozdě večer. Když se po přistání všichni lidi na palubě jako na povel zvednou, aby ještě dalších deset minut postáli v uličce než se otevřou dveře na výstup, využívám času abych očumoval přes rameno dobře vypadajícímu a oblečenému mladíkovi, na jakouže to první stránku zabrousí po zapnutí svého smartphonu. Je to místní „Beauty Club“. Mrkám na Jacqui, že to tady asi bude – co se přehnané péče o vzhled – hodně podobné Jižní Korei, kde strávila rok převracením očí nad tím, jaká je rutina střihnout si nějakou tu plastickou operaci. No, že Singapur bude trošku jiný svět než Indonésie, se dalo čekat. Už naši staří známi finští kamarádi, kteří cestovali opačným směrem než my, nás příjemně „varovali“, že Singapur bude co se úrovně servisu, kulinářských zážitků, čistoty ale taky cen v trochu jiné lize než Indonésie. Říkali: „Cestujete ve správném pořadí, je to lepší než naopak ze Singapuru zapadnout do Indonésie, jako to máme my.“ Ale ano, rozdíl byl patrný už na letišti, kde byly všude fontánky s pitnou vodou. Taky bylo všude na veřejných záchodcích mýdlo, na které jsme tak nějak v Indonésii neměli posledních pár dnů štěstí.

Nasedáme na metro vedoucí z letiště do centra a všude je až chirurgicky čisto. Člověku docela trvá přeletět okem tu fůru zákazů všude okolo. Kromě jídla, pití a kouření je explicitně zmíněn i zákaz požívání smradlavého durianu. V opačném případě jsou pokuty nastavené do tisícidolarových výšin. Hlas slečny do toho všeho z magnetofonové pásky v pravidelných intervalech cestujícím opakuje, že při spatření podivných individuí je tyto zapotřebí promptně hlásit na příslušných místech. Policejní stát? Ale kde že, jsou si za jedno místní. V již padesát let na Anglii nezávislém Singapuru by to na ulicích jinak prostě nevypadalo tak jak to dnes vypadá, a sice že z chodníku bych neváhal poobědvat. Koneckonců tak posléze i činíme a loupeme sedíc na chodníku na ulici manga po měsíci abstinence, kdy o pár rovnoběžek jižněji nebyly zralé. Teď jsou tedy opět na scéně. Kape nám od pusy na zem a tak po očku sledujeme, jestli nás z chodníku nebude někdo zvedat, ale neděje se tak.

Mezitím jsme našli přechodný domov na těch pár dnů v hostelu v Indické čtvrti, to aby se nám Jacqui aklimatizovala na Indii za nějaké dva měsíce. Přechod z business centra do Malé Indie je skutečně markantní – úzké uličky, chrámy, nízké budovy místo mrakodrapů, všude lidi s knírkem a tmavší pletí, stánky s textilem, ovocem a bary otevřené hluboko do noci, podmanivá hudba, vůně a barvy, lidé posedávající na patníku... Ale jedna věc Singapurskou Malou Indii od té pravé stále prozrazuje – pořád je tu na Indii pořádné čisto a taky tu nejsou takové davy. Teplá sprcha zpět na hostelu (chvílí počítáme kdy jsme měli poslední – jo, na Borneu, více než 3 týdny zpět – styď se Jávo!) přijde docela vhod.

Další den klopýtáme vstříc spíše jenom skromným plánům a dobrodružstvím. Indonésie mi totiž na rozloučenou zamávala menší bouří ve střevech a Jacqui pro změnu bolestí žeber a podchlazením. Takže nesměle vyrážíme, nebo spíš klopýtáme ulicemi do nového dne, po očku kontrolujíc, aby vzdálenost k nebližšímu veřejnému záchodku nepřesáhla 200 metrů. Ale má to i své pozitiva. Díky tomuhle máme možnost zakusit ty doposavad nejluxusnější toalety, co jsem v životě zatím poznal. Lékařskou terminologií by se tu dalo operovat a fotobuňka tu člověku málem navlíká kalhoty a zapíná poklopec.

Jdeme na metro, které je ve většině míst mimo centrum vlastně nadzemkou a během okružní cesty směrem k Zoo okukujeme zastavěné panorama tohohle městského státu. Není tu moc místa a celé centrum je hnáno do výšky. Ale jak mrakodrapy, tak sídliště na okrajích působí docela nápaditým dojmem, o monotónnosti nemůže být řeč. Najde se ale i dost zelených ploch, Singapur je přezdíván městem zahrad. A rezervy zřejmě stále jsou – tedy vláda má aspoň smělé plány dalšího ekonomického růstu a s ním i populačního boomu z nynějších necelých 5 milionů na na 6 a půl milionu. Singapur je ekonomicky to nejúspěšnější z Asie a je také největším nákladním přístavem na světě co se celkového objemu zboží týče. 

Systém metra je blízko dokonalosti. Je celkem nemožné se splést při přestupu. Taky nejde díky systému dvojitých dveří spadnout do kolejí. Všechno je v angličtině, což je v Singapuru nejpoužívanější jazyk a jeden ze čtyř oficiálních (dalšími jsou Čínština, Malajština a Tamilština).

V kombinaci s asijským typem obličeje to působí docela nezvykle, ale dost to člověku zahraničnímu jeho bytí ulehčuje. Jen při některých ustálených nápisech a hlášeních v metru Jacqui jen kroutí hlavou, co to tu a tam použijí za zvláštní termíny místo nejběžnějšího výrazu používaného v ostatních anglicky mluvicích zemích. Koncentrace podivínu je tady dále z centra asi nižší než v blízkosti letiště, slečna z rozhlasu už totiž nenabádá k nabonzování čehokoli a kohokoli podezřelého s takovou frekvencí. Vysedáme u Zoo, která má punc údajně nejlepší zoo na světě. Je každopádně známá pro fakt, že v ní nejsou žádné klece a pro obrovskou volnost, kterou svým zvířecím klientům poskytuje. Člověk procházející se tímhle lesoparkem má skutečně pocit i na živo, že zvířata mají nadstandard prostoru, který je důmyslně propojen chodníky pozemními, vzdušnými, vodními či stromovými. Za tuhle návštěvu těch pár plastových papírků stálo – v Singapuru totiž mají stejně jako v bohaté Bruneji neroztrhnutelnou měnu.

To oranžové je malý větráček pro zvýšení komfortu

Zpět v centru chceme okusit něco z místní obchoďákové mánie na Orchard Road – symbolem materialismu a spotřebního způsobu života – a zajít na jídlo. Všude jsou neuvěřitelné davy, u východu z metra na ulici, u vchodu do obchoďáku, vevnitř obchoďáku... stovky butiků, luxusních obchodů a stánků. Nakupování a jídlo je národním sportem – zase to po plastikových penězích a ekonomické stabilitě připomíná Brunej. Obojí, jídlo a shopping, se dneska dá (vlastně všude na světě) lehce spojit v „ráji na Zemi“, právě v obchoďáku – a tady to platí dvojnásob. Většina místních si v Singapuru dává schůzku, scuka či rande kde jinde ... v obchoďáku! Vánoční shon tady musí být peklo, říkáme si onoho normálního dne, kdy se muchlování davem ze všech stran jako v pračce pomalu blížíme k dalšímu cíli. Jinak místní lidi v tom shonu působí docela hi-tec. Všichni mají v ruce minimálně jeden smartphone.

Vymaněni ze spárů Orchard Road, procházíme později kolem obytného domu, o které jsme už od někoho slyšeli. Jsou to vlastně tři výškové budovy stojící v trojúhelníkovém půdorysu, přes 40 pater, spojeny v horní třetině prstencem. Vyjíždíme výtahem nahoru a skutečně – tak jako jinde chodí lidi běhat do parku, tady místní využívají prstenec na půl cesty k nebesům k posílení kondičky a v tomhle originálním prostředí pěstují jogging!

Zachtělo se nám trocha rozjímání, k tomu je ale nutný pořádný výhled. Vhodný by mohl být hotel Marina Bay Sands, říkáme si. Tento nový megalomanský projekt se za poslední roky a od počátku svého vzniku stal turistickou atrakcí. Tři věže tentokrát v řadě, které jsou hotelem a zároveň nejdražším kasinem na světě, jsou spojeny obří plošinou, lodí nebo snad skateboardem. Někde v útrobách je i kluziště a koncertní sál. Za vstup dvaceti dolarů se nabízí střešní vyhlídková plošina, na které je dost lidí popíjející koktejly, někdo tu má jednání, někdo je turista, co si jen tak fotí město ze vzduchu. Jsou tu všemožná zákoutí, lounge pod širým nebem, bary, ale hitem přebíjející vše je bazén, a jeho „nekonečný okraj“. Okraj, který je postaven tak, že voda vytváří iluzi a jakoby stéká stovky metrů dolů na okolní mrakodrapy! Dáváme si na čas a strávíme tady dost přes dvě hodiny a i po setmění si užíváme futuristické scenerie.

S Aaronem jsme setkali další den po setmění. Aaron navrhl arabskou čtvrť. Je to kamarád Jacqui, který strávil nějaký rok v Praze na stáži. Oklikou se vrátil přes Austrálii domů a usídlil se tady v Singapuru, aby zde milostivě spadl do osidel kariéry. Do ráje kouřících vodních dýmek a vonících pit nás popovezl svým VW, které při všemožném pípání prakticky parkovalo za něj. V arabské čtvrti to rozhodně žije. Mezi roztahaným dýmem nargile je po venkovních zahrádkách usazeno spousty lidí a atmosféra příjemně vibruje. Nakonec se uvelebíme v jedné z těch zahrádek a při čekání na spicy cizrnovou polévku a pitu Aaron poodhaluje, v jakém kolotoči že to dobrovolně skončil. Aaron je v našem věku, ale aby bylo jasno, Singapur je místo, kde se maká. Jeho běžný pracovní den je začíná v 7 ráno a končí v 9 večer! Má co do činění s financemi, pokud si přes ten opar dýmek dobře pamatuju. Korporátním světem. „Ale máme mezitím i pauzy, to zas né že né. Můžu si cokoli odběhnout zařídit, mám volnost a bezva šéfku, ale ten čas od sedmi do devíti v práci prostě strávím,“ říká. „Není to tak, že bych musel splácet byt či auto. Tohle tempo mi vyhovuje. Cítím se na vrcholu sil tak to chci prostě využít, pořádně máknout! Až mi bude pětapadesát, zpomalím. Tohle je tady běžné.“ Jak neevropské, neafrické, ne-chtěné nikým koho známe, myslíme si s Jacqui při častém poněkud vyděšeném očním kontaktu mezi námi. Aaron působí sebevědomě a naprosto přesvědčen o své cestě životem. „Zapomeňte, že by jste tady podnikali nějaké akce nebo výlety sami,“ plaší Aaron naše úvahy o tom, jak my nebo kamarádi tu a tam rádi popadnem batoh nebo kolo a jedou se na celý den ztratit do kopců... „Tady se všechno dělá ve skupinách, často třeba patnácti lidí,“ a vyjmenovává camping trip, sailing trip a kdo ví ještě jaký trip, ke kterému ho jeho život v korporátních poutech v posledních pár letech pustil. „Není to zrovna flexibilní, takhle velká skupina, ale je sranda,“ pokračuje. „Kdybyste tady šli dělat něco sami, tak jste za pořádné podivíny!“ Dodnes nevím jestli za ty, kteří mají být nahlášeni na oněch příslušných místech, jako k tomu je nabádáno v metru. Náš večer ale Aaron končí vtipnou historkou o tom, jak se v Singapuru žádá o ruku. Jsou tady obecně dva druhy bytů. Ty nepředstavitelně drahé v soukromých rukou, a ty druhé, výrazně dotované a ve státních rukou, které jsou terno. Stát v nich reguluje ledacos, například i rasovou skladbu nájemníků a obecně je poměrně nesnadné na ně dosáhnout. Aby na ně měl člověk nárok, je kromě dalších věcí zapotřebí mít aspoň 21 let, nebýt gay či lesbička a žít v manželském svazku. Pak lze podat žádost a čekat rok, dva, či více na vyřízení. Aaron s úsměvem a mírnou nadsázkou dodává, že v Singapuru se při žádání o ruku namísto prstenem v ruce mává s připraveným formulářem, co by žádostí o státní byt.

Singapur je dost zajímavé místo na Zemi. Naprosto jiné, než cokoli jiného, co jsme doposud viděli, ale rozhodně hodně zajímavé. Jelikož je to ale zároveň místo, které leze člověku docela hluboko do peněženky, je pro nás po třech nocích na čase zavelet k ústupu. Vlastně postupu... dále směrem do pevninské Malajsie a dál nahoru do Thajska, Kambodži a Vietnamu... Příští zastávka: Kuala Lumpur!