V kráteru Ijen – bez roušky na vlastní riziko

Je ráno a odjíždíme a opouštíme Bromo až na nejvýchodnější cíp Jávy, kde sopečnou oblast místního Broma vyměníme za jinou, Kawah Ijen. To je kráterní plošina v sevření několika sopečných gigantů dosahujících výšek přes 3300m. V rozviklaném minivanu sjíždíme mezi obdělávanými terasami po hliněné cestě plné děr zpět do lepivého vedra a ruchu Probolingga. Tuhle cestu už známe. Provoz houstne s tím, jak se blížíme městu. Předjíždíme ojeky, vezoucí náklady kartónů, trávy, dřeva, beden a jiného materiálu, většinou tak o objemu 1x2 metry. Do toho všeho se motají lenivě pomalé becahy. Řidič hází jednu myšku za druhou. Má se to asi takhle: řidič je celou dobu nasáčkovaný v protisměru, i když v něm jsou mopedy. Ty jsou nemilosrdně odkázány na asi 30-centimetrovou krajnici, často s širokým nákladem. V tom případě se modlíme i za ně, přestože oni vypadají ledově klidně.

Za dvě hodinky jsme na místě, ale místo domluveného transportu dál na Ijen Plateau nás čeká překvapení. Párek Němců, který nám chlapík z místní „cestovky“ domluvil a se kterými jsme se měli na transport podělit, skolil nějaký dost hrozný virus a prý se nemůžou hnou na metr od záchodu. Takže ti musí do nemocnice a my v Probollingu zůstat přes den s tím, že vyjedeme až další den. Náklady na hotel na účet „cestovky“ a k tomu omluva. Docela rozmrzele přijímáme – pobyt v průměrném indonéském městě je všechno jenom ne lázeňskou kůrou. Nezbývá taky nic jiného, k Ijenu se po vlastní ose dá probojovat dost s obtížemi. Těšíme se ulepení a zpocení aspoň pod sprchu, ale domluvený levnější hotel nabízí jenom tradiční plastovou naběračku, kachlový kout a kohoutek s vodou, takže se aspoň poléváme. Tak aspoň využiji volného dne pracovně, stejně už bylo záhodno. Nejdřív jdu hledat holiče, ale tam, kam mě místní posílají, hledám neúspěšně. Město je vyloženě neturistické, angličtina tady neexistuje. Cestou zpět aspoň vezmu z trhu papáju, na hotelu seberu laptop a jdu hledat internet. Jeden je snad čtyři sta metrů dál na ulici, kde je náš hotel. Klopýtám tedy tím směrem, zalit sluncem, potem, smogem a co pět vteřin pozdravy lidí. Ulici lemují obchody, sklady a více či méně pojízdná vozítka. Je to kličkovaná mezi pangejty, becahy, pojízdnými vůzky s buráky a motorkami. 

Becah a jeho šťastný majitel

Relax na becahu

Konečně internetová kavárna. Jejich služeb využiju dnes až do zavíracích nočních hodin, kdo ví kdy bude totiž zase příležitost. Nakonec je odpracováno slušně, podmínky byly zatím ale největší výzvou. Z člověka nezvyklému vedru leje jak z konve, větráky moc nezabírají. Střídavě sedím na chladivé kachlové podlaze u zdi na turka, laptop v klíně. Není wifi a kabel moc nepasuje, takže ho celou dobu musím držet ve zdířce, aby bylo možno lapat internet. Na práci tak zbývá jedna ruka, která slouží k psaní, pití a utírání potu. Aspoň že se nemusím zdržovat chozením na záchod, když pohybem datlujícího prstu stejně všechno vypotím. Dveře jsou otevřené do ulice, odkud proniká ryk motorek a prach. Člověk může narazit v těchhle končinách na dost nečekané a variabilní podmínky. Ale to už je kouzlo dobrodružství.

Je ráno a my konečně vyrážíme do hor pod kráterem. Tentokrát moderní autko pro 4-6 lidí nás ve smluvený čas nabírá už téměř zaplněné, vevnitř si už lebedí dva páry z polského Bialska. A cesta ubíhá, i díky šílené jízdě řidiče, kterému Kasia – posléze rozhodnějšími ústy dvoumetrového manžela – celkem marně domlouvá, ať neblbne, že se sem nepřijeli nechat zabít. Řidič poslechne vždy tak na deset vteřin a celá scénka se opakuje: předjíždění v protisměru, kde problikává čelně přibližující se náklaďák, domlouvání. Kouzelná „dovolená“, musí si říkat Poláci. Lékem je jedině nedívat se před sebe do provozu, ale na stranu do pěkné krajiny. Na odpočívadle porovnáváme u oběda zážitky z jízdy s lidma z jiného auta – Číňanka tam stresem prý zestárla během půl dne o deset let.

Už na dosah našeho cíle, po snad čtyřech hodinách jízdy, se cesta mění na tankodrom zralý spíš na vétřiesku. Spolucestující polák Pawel byl evidentně vyčerpán z dřívějšího putování a tak se celé auto baví jeho schopností udržet spánek, kdy mu hlava skáče všude po těle a po autě. Představení končí až ránou hlavy o sloupek auta a jeho ku*wa, která musí být slyšet až do Polska.

Do vesničky Sempol v podhůří kráteru Ijen přijíždíme vlastně až pozdě odpoledne. Opravdu malebná krajina plná lesů, s výhledem na sopečné velikány a taky políčka s nejlepší Jávskou kávou. Kromě ní je místní region producentem kaučuku a kakaa. Hned se jdeme ubytovat do hotýlku s lahodným a provoněným jménem po známé kávě – Arabica. Realita je bohužel jiná. Fasujeme mravence (zřejmě protekční pokoj, protože „jenom“ mravence), kdežto polští kolegové houby, plíseň a jako bonus dvě pavoučí hnízda.

Centrum všeho dění je na dřevěné terase pod širým nebem, kde je i recepce a otevřený bar. Romantika v obklopení kávovníků. Lidi vegetí u pivka nebo porovnávají „kvalitu“ ubytování. Zdá se, že každý má „něco nebo někoho“ navíc.

Slovenka (vida jak jsme se tady středoevropané hezky sešli) je vzteky bez sebe a emotivně sprchuje recepčního, ať jim vymění pokoj za nějaký nekontaminovaný. „Soly, solyyyy...“, je jí odpovědí, „bez příplatku za vyšší třídu pokoje to nepůjde!“. Občas se po kamenné zdi nebo po stropě mihne gekon. „Líbí se vám v Indonésii?“ ptá se nás u piva Kasia. Ani nenechává přestávku na odpověď a hned plynule pokračuje: „Mě moc ne, je tu všude hrozná špína!“, dodává s utrápeným výrazem.

Jdeme se už za šera projít do vesničky, která je bludištěm pár domků a zablácených cestiček. Máme štěstí na nějakou náboženskou slavnost, vesnicí jde průvod. Někteří členové průvodu mají masky anebo jsou převlečeni do kostýmů zvířat. Mimo průvod hrající si děcka se culí, když nás spatří, nebo rovnou utíkají, jako by do města vstoupil mesiáš. Kolem jsou jahodová políčka ve zvlněném terénů a krajinou se line vůně kávy. Tahle oblast je vyhlášenou pro jednu z nejlepších a také nejdražších káv na světě, mezi nimiž kraluje ta s názvem Kopi Luwak. Zrna téhle kávy projdou trávícím traktem cibetky, jenž je obohatí o látky klíčové pro chuť a labužnický zážitek. :o)

Zpět v zahradním baru na hotýlku jsem přizván ke stolu s Čechy – je jich asi devět! První Češi v mém zorném poli asi po měsíci! Už na odpočívadle během dne, kdy byla vzájemně odhalena naše totožnost, mě stihli přizvat stylem: „Helé, večer se zajdeme společně ožrat, jóó?“. Za ty dva roky mimo domov jsem si zvykl spíš na neutrálnější: „Hey, zajdeme na pivo?“ a skoro tak zapomněl, jak to chodí doma. Kluci vypraví, jak přes zákaz vylezli na kráter kouřícího Mt Bromo. Pokud cestujete po světě a je vám smutno po českém souputníkovi, zjistěte si, kde je zákaz vstupu a jděte tam. Na 80% tam najdete našince zahrávajícího si s ohněm (v tomhle případě teda jenom kouřem). Jedné holčině z jejich party se tam ale ze sopečných výparů udělalo špatně tak, že po 10 vteřinách na vrcholu musela zavelet na ústup.

V televizi běží reklama na vložky s křidélky jako u nás před deseti lety a my jsme zásobováni teplým pivem a naší vlastní slivovicí. Nejmenovaná hlava české party na číšníka lomí rukama na půl žertem na něj zvedá v češtině hlas: „Ty vole, to si děláš srandu, dyť to pivo je teplýýý?“ I po anglické verzi, je číšník stejně zmaten a radši se má na ústup. Poslední věta je už hulákána pouze směrem k zádům zastrašeného číšníka: „We are from Czech Republ-i-i-i-c!“ Je ale standardem, že tady na pivuchtivého turistu nejsou zrovna připraveni a často na něj vyrukují s pivkem o teplotě blízké moči, s případným upgradem na přání v podobě ledu ve sklenici (či v sáčku).

Ráno je budíček ve čtyři a hlava duní. Po trapných 3 pivech a jedné štamprli vydržím kulové. Asi je to i díky skoro 3-týdenní abstinenci na Kalimantanu, k tomu ta nadmořská výška. Na snídani je bílý toustový chleba. Zdá se, že nic jiného v téhle zemi snad ani neznají. Po vyjetí z Arabicy náš řidič píchnul, to vše asi sto metrů od hotelu mezi křovinami kávovníků. Včera, kdy jsme jeli přes neuvěřitelný tankodrom zralý na vétřiesku, celou dobu co nehorázně prasil –  nic! A dnes na slušném asfaltu píchne. Nemá klíč, takže se rozbíhá k hotelu. Po deseti metrech však zpomalí na vycházkové tempo, které mu pravda ladí k jeho havajské košili o dost víc. Tak se jdeme za pomalého rozbřesku zabavit do houštin kávovníků studovat bobule téhle pro místní lid tolik důležité rostlinky.

kávové bobule

Za pár minut je kolo vyměněno a o půl hodinky později už jsme na místě, kde nás auto vyhazuje a odkud se přiblížíme ke kráteru pešky. Spolu s námi a dočasnými polskými souputníky pro tuhle epizodu, vybíhají na svou každodenní štaci i borci z řad místních Indonésanů. Ti vysloveně za pár šušní snášejí denodenně smradlavý sirný náklad o váze až 90 kilo. Mají náš obdiv, ale to je teprve začátek. Ke kráteru vede pěšina nejprve hustým porostem, kolem kontrolní stanice. Poté stezka po travnatém úpatí lemuje horu s výhledem na moře a na nejvyhledávanější ostrov v Indonéském souostroví – Bali je odsud na dosah. Mezitím už první borci snášejí první sirné zlato ke kontrolní stanici a dále do nitra pralesa.

Jsme konečně na vrcholu kráteru, odkud jde vidět asi 300 metrů dolů do nitra, kde kouří síra co to dá a kde se rýsuje i  jezero. Hodonta pH okolo pouhých 0,4 z něj dělá nejkyselejší jezero na světě. Sirný mrak se trochu roztáhl, a tak se hrstka z nás vydává na dno, abychom měli možnost pozorovat tohle divadlo na vlastní oči. Druhá parta počká nahoře a užije si fascinujícího výhledu. Po kamenitém a členitém terénu do útrob kráteru to klouže. Dělníci funíce vynášejí zlatavý náklad se soustředěným výrazem... Některý věnuje úsměv nebo nabídne pózu na fotku, dobře si vědom, že případný tuzér mu může vynést i čtvrtinu celodenní dřiny.

Místní nesou náklad ve dvou proutěných koších spojených bambusovým madlem a těžký náklad se jim tak na rameni houpe za pravidelného vrzání. Unesou přes 70 kilo, ale ti s nejlepšími klouby a chrupavkami až 90. Za kilo tohohle „zlata“ dostanou 600 rupií, tedy něco přes 1,- Kč. Za den se do nitra kráteru vydají většinou dvakrát, celkem tedy vytahají zhruba 150 kg nákladu za den. Všichni brzy ráno vyšplhají na horu a pak sestoupí do nitra kráteru. Začnou brzo, protože touhle dobou je v kráteru nejméně sirných výparů. Vstávají okolo druhé, třetí hodiny ranní. Někteří jsou již pak dole u aut s nákladem před šestou. Pro výstup z kráterů nahoru již s nákladem používají dvě odlišné taktiky: buď si naberou jednu várku a tu dopraví ke kamionu. Pak se do kráteru vrátí a naloží si druhou várku a s tou mažou opět ke kamionu. Nebo si naloží rovnou dvě a vždy jednu donesou o pár set metrů před druhou, kde ji položí a vrátí se pro první. Tu posunou zase dopředu, a tak pořád do kola. Proto stezku lemuje hodně na první pohled odložených košíků se sírou, kdy její „majitel“ si jenom odskočil pro druhou várku. Skandální a ego rozhodně neposilující je zjištění, že při pokusech plné koše cvičně alespoň na místě nahodit na rameno, jsme všichni selhali. To vše sečteno a podtrženo: práce je to tak mizerně placená, těžká a tělo devastující, že si člověk z našich končin musí zamyslet, o jak moc lepší karty do rukou dostal tím, že se narodil tam, kde se narodil... Každému z nás se honí hlavou podobné věci. Nebaví vás vaše práce? Vidět Ijen je nejlepším lékem, jak si jí zase rychle začít vážit, stejně jako spektra možností, které doma máme.

Čím více se blížíme dolů do kráteru, tím více to smrdí a kouří. Dává to zavzpomínat na základku, kdy jsme v hodinách chemie museli čichat ke zkaženým vajíčkům. Poryv větru špatným směrem a dávivý efekt na sucho na sebe nenechává dlouho čekat. Šátek jde přes nos. Kráter se na chvíli zavírá jednolitým sirným mrakem. Na chvíli znejistíme, zda to celé byl dobrý nápad, ale to už jsme na dně kráteru a divadlo, při které padá čelist, začíná. Parta dělníků na žebři, obklopení oblaky síry, instalují potrubí pro svod kapalné síry dolů na stanoviště, kde se později v pevném stavu nabírá do košů. Jiný chlápek bodá kovovou tyčí na skály ve snaze odlomit větší kusy. Pracanti musí být zvyklí, odolní a k tomu ohební jak z gumy. Ne všichni totiž nosí plynové masky – někteří si to dávají jen tak na stojáka bez ochrany. Je mezi nimi jeden, kterému je údajně 72 let!

Jeden „čechíno“ z pivního večera včera na ubytování (z části těch, co rozchodili včerejší opici a sešel taky až dolů – pilo se prý až do dvou do rána) popisuje později nahoře celý zelený, jak dole málem omdlel. V čase, kdy jsme nahoru z kráteru vystoupili my, se celé dno sirným oblakem na delší dobu zavřelo. Ale co by člověk neudělal za dobrou fotku, že? Já doufám, že nám z té dávky do roka nevypadají vlasy a zuby! Protože tohle místo a tyhle podmínky, to jest szalone, jak jsme se s Pawlem shodli.

u kontrolní stanice

Sestupujeme dolů a míjíme kontrolní stanoviště, kde si borci své náklady váží na závěsných vahách. Pak už nás čeká smluvený sraz dole u auta a odjezd do přístavu Ketapang, na trajekt na Bali. Cestou po lesní bahnité cestě plné balvanů a děr musíme několikrát vystupovat a klusat vedle auta, které jinak dře podvozkem o zem. Cestou ještě míjíme kamion, jehož korba je do posledního místa zaplněná lidma ze sirného dolu. Znova ty myšlenky o tak extrémně rozdílných osudech nás všech... Tyhle myšlenky se vlastně v Indonésii vkrádají na mysl dost často. Za hodinku jsme v Ketapangu a loučíme se s Poláky. Ti pokračují tradičním směrem na Bali, kam je to jen 30-minutovou jízdou trajektem. Kdežto my tady uděláme čelem vzad a svezeme se zpět do Probolingga na vlak a dál poputujeme už jenom na západ Jávy. Bali – dlouho jsme se rozhodovali zda zažít tuhle údajnou parádu, nacpanou přírodníma zajímavostma nahuštěných na tak malém prostoru, to vše na úkor davů a méně autentického zážitku na tomhle v Indonésii nejvíce navštěvovaném ostrově. Zvědavost je velká, ale nemůžeme stihnout vše, takže – snad jindy...

Už sami s Jacqui a řidičem, ovládající v angličtině jediné slovíčko „tobacco“, míříme zpět do díry jménem Probolinggo. Čeká nás 4-hodinová cesta na místo nám už známé a pak celonoční a k tomu půldenní vlak do Yogyakarty, kulturního centra celé Jávy. Obloha černá, vypadá to na tropický liják. Zanedlouho dopadají první těžké kapky a doprava houstne. Nakonec se úplně zastavíme na konci kolony náklaďáků v jedné vesničce. Řidič bez chvilky váhání předjede celou kolonu a zastaví se až u zaplaveného mostu, před kterým stojí několik aut a zástupy okounějících lidí.

Všichni hledí na tu spoušť a někteří zkouší vrávoravě a opatrně přejít. Jacqui vytahuje trochu osobních zkušeností z podobných záplav v JAR a emotivně konstatuje, že pokud to ten náš blázen bude chtít projet, vystupuje. Já nasucho polykám knedlíky v krku a náš borec řidič (borec psáno s odstupem času) mezitím konzultuje situaci a šance úspěšného projetí bez úhony s ostatními majiteli aut. Auta jsou seřazená před zaplaveným mostem vedle sebe jako býci připravení vyrazit z arény. Nakonec se náš řidič vrací do auta, neúčastně prohodí OK (takže asi pojedeme) a mezitím se první auto vydává na zkušenou. Upuštění vzduchu z pneumatik je pro větší přilnavost auta k vozovce – řeka jej tak méně pravděpodobně smete. Křik kolem, lidi pomáhají auto tlačit, spolupráce. Úspěch, wow! Teď my. Ani nedutáme. Čekám, že řidič chytne volant pevně do spárů, ale ne – ohořelý vajgl do pusy, zapálit, jedna ruka laxně na volant – a jedem! Tohle už jsem tady někde zažil. Sakra, ta Indonésie. Bezpečnostní předpisy na nule. 

Pár vteřin, pohled na stranu někam, kde by mohlo být koryto vylité řeky hnědo-hnědé barvy, plné peřejí a větví, zeminy, lemované vymletým svahem... a už jsme na druhé straně! Uff! Velký oddech a jásot, havajská košile schytává poplácání, její majitel se spokojeně a nevzrušeně zubí. Asi rutina. Náš oddech a jásot trvá jen do doby, kdy vjedeme ještě do většího slejváku. Náš řidič prasí, prasí a prasí co to jde a rallye v tropické bouři ho evidentně baví. My mu musíme několikrát úpěnlivě domlouvat (řvát na někoho v Indonésii? Kde jste to zažil?), ať pro bůh neblbne... Venku se téměř regulérně setmělo, projíždějící auta ze zásady nesvítí. Jen některé míjející kamiony mají místo světel zapnuté blikačky. Jiný kraj, jiný zvyk. Následující část jízdy je jedna z názorných ukázek, proč je Indonésie tak náchylná na nehodovost a katastrofy. Pravidelné výbuchy sopek a údery tsunami – no dobrá, za to místní nemohou. Na moři je to často ignorace špatné předpovědi počasí kapitány trajektů. Přetíženost trajektu o stovky lidí nad povolenou kapacitu anebo požár. Tady na silnici – naprosté nepřizpůsobení jízdy podmínkám. V lijáku není vidět na dvacet metrů, a přesto svití tak jedno auto z patnácti. Lesy okolo asfaltové silnice jsou kompletně zatopeny, stromy rostou rovnou z vody. Domky mají zaplavené zahrady a chodníky. Řidič to kropí skoro stovkou a řidiči na mopedech venku dostávají plnou nálož aqua z našich kol. Když jsme konečně v Probolinggu, jdeme se uklidnit nákupem avokád na tržnici.

Máme před sebou desetihodinové čekání na noční vlak, který přijede ve tři ráno. Je to jeden z pouhých dvou vlaků denně na téhle trase. Ale co, budeme rádi, když se vlezeme. V místní kantýnce vedle nádraží zabíjíme čas cestovním scrabblem a mísou rýže s něčím hodně podivným připomínající masové koule. Můžeme si odškrtnout zatím nejlevnější jídlo – za asi 3,- Kč, ale bylo to docela odporné. Nakonec uleháme uvnitř nádraží, budíky nastavené na půl třetí hodinu ranní. Ulepení v prachu, obtěžování komárama a další havětí, občas prořízne noční ticho otravné „hello misteeeeer“. Pokladna se otevírá v půl třetí s oznámením, že k dispozici jsou již jen lístky ke stání. Nevadí, hlavně pryč.

Ve tři ráno přijíždí celkem na čas úplně narvaný vlak. Lidi skvotují všude možně i nemožně. Pochodujeme směrem k jídelnímu vozu s nadějí, že snad zakotvíme tam. Ten má různé malé zákoutí a místnůstky nacpané krabicemi, harampádím a lidmi. Všude polehávají zřízenci vlaku (v Indonésii jich je vůbec na jeden vlak poměrně hodně) ve všemožných pozicích zlomeného, zkrouceného a zauzlovaného těla. Asiaté jsou známí svou schopností bez mrknutí oka vytuhnout v těch nejbizarnějších a pro Evropana nemožných pozicích, takže to pak vypadá jako v lazaretu. Zbývá na mě místo v jídelním voze pod stolem, které ještě s radostí přijímám. Tam mám výhled do rozkroku pánům sedíc na barových stoličkách, majíc na stolech hlavu podepřenou rukou s cigaretou, klimbajíc...  Vlak se příjemně kolébá a nakonec zalomím taky… Na viděnou za pár hodin v Yogyakartě!