Ve stínu dvojčat v Kuala Lumpur

Do Kuala Lumpur jsme chtěli ze Singapuru jet vlakem, ikdyž to jím trvá o nějakou hodinu déle než autobusům, které jsou v Malajsii moderní. Taky silnice jsou v dost dobrém stavu. Ale vlak je skoro vždy lepší zážitek, k tomu svoboda pohybu, takže volba byla jasná. Lístky jsme měli o nějaký den dříve, kdy jsme si v Singapuru odskočili do překvapivě zastaralé nádraží z koloniální doby, které má být ale tento rok nahrazeno novým moderním. I v den odjezdu se tu potloukalo dost lidí z foťákem, aby dokumentovali štuky a opadanou omítku téhle budovy, která má status národního monumentu. Při vší úctě ale nebudí dojem, že by se při pohledu na ní měl lovcům historie zrychlovat tep...

O žádném ruchu se moc nedalo mluvit, vlaky odsuď jedou jen jedním směrem – do Malajsie a dále do Thajska. Mimochodem dokonce i tady na stařinkém nádraží (neskrývám šok – myslel jsem, že Singapur bude výjimka) prosákla „klasika“ ostatních jihoasijská zemí -  velké nádražní hodiny jdou o deset minut napřed.

V den odjezdu ráno nás přes celní kontrolu, která je při vstupu na peron, napochoduje ne víc než dvacet. Po první půl hodince jízdy, ještě před opuštěním Singapuru, se musí ještě povinně vystoupit a napochodovat do celní budovy na Malajské straně. Po dvaceti minutách se vlak zase rozjede a pak už následuje Johor Bahru – první malajské město po překročení mořské úžiny a cesta i dál příjemně odsýpá, pravidelně se střídají města s palmovými háji.

 Vlak malajských drah je oproti tomu Indonéskému poměrně nezáživný, myšleno tak, že v něm všechno, i přes jakousi venkovní omšelost, celkem funguje. Na záchodcích teplá voda, na výběr toaleta turecká-skvotovací, nebo klasická evropská sedící. Chlapík z jídelního vozu co chvíli obchází vlak s vozíkem a nabízí různé směsi rýže úhledně zabalené do banánového listu – hezká ekologická varianta. Jinak cesta poklidně utíká, rozruchem jsou snad jenom krávy v kolejišti a v jeho blízkosti, které přinutí vlak někde uprostřed země nikoho zastavit. 350 kilometrů do Kuala Lumpur zvládne vlak za 7 hodin, žádná závratná rychlost, hodinka zpoždění, ale jsme tam!

Jsme konečně v Kuala Lumpur, kterému mu místní neřeknou jinak než KL (kej-el). Městu předcházela už pár týdnu naší cesty pověst supr místa: „Kej-el is great!“, slýchavali jsme dokola, až jsme si říkali, že podle murphyho zákonu to přece musí být přesně naopak. Ale jo, v ulicích se dá nadechnout, čínská čtvrť nás milostivě vzala za své, stejně jako Bangladéšan v recepci hodně povedeného nového hostelu, kde jsme se na 5 dní ubytovali. Ten mi, jakožto náhodnému pocestnému z České republiky nadšeně třásl ploutví, jako že to je přece cool, být z ČR. No, možná že fakt je. V hostelu dělá ještě mladá tichá holka z Barmy, která si na první pohled váží své práce a pořád dokola vysává neviditelné smítka na perfektně čistém koberci. Druhý den naše Asijská pouť dorazí do své poloviny a to vše má být orámováno stylovým příjezdem sestry Jacqui. Ránko je však krapet hektičtější, než se všeobeně čekalo. Probudí mě vzlykot ze spodní pryčny. To když Jacqui zazvoní někdy brzy ráno ještě za tmy (náš pokoj nemá okna) telefon a kdosi na druhém konci drátu oznámuje, že její sestra Angie byla zadržena na letišti pro údajný podvod s kreditní kartou při koupi letenky. Ta byla ovšem koupena legálně přes kartu spolupracovnice Jacqui v Korei, které se však jako na potvoru zrovna nejde dovolat. Těžce našetřené peníze tak během okamžiku letí komínem, sestřičku je nutno vykoupit plnou cenou letenky, která tak byla zaplacena dvakrát, s příslibem vyrovnání někdy v budoucnu až se nedorozumění vysvětlí. I tak sedm hodin výslechu na letišti v KL nepotěšilo a holky se viděly po více než roce, odděleny málem mříží...

Pak už KL ukázalo svou přívětivější tvář. Škoda, že mně víceméně pracovní. Bylo třeba využít kvalitního zázemí a nadstandardně rychlého připojení a tak kavárna starbucks v obchoďáku přímo v základně Petronas Towers se na několik odpolední stala mým útočištěm. Vůbec celé centrum města, ač moderní, je hodně příjemné. Asi to bude i chybějícím smogem a dostatkem zeleně v tomhle pouze milionovém městě. Jednou jsem si takhle odpoledne pod Petronas Towers v parku a obdivoval jejich průřez odpolední oblohou, morálně se připravujíc a oddalujíc start odpolední směny v „práci“, když se ke mě přitočily dvě místní „dobračky“, kterým se moc líbily mé korále na krku. Takhle aspoň na oko začaly konverzaci. A pak už to šlo rychle: „Odkaď jste? Z Prahy? To je náhoda panečku, moje sestra tam začíná studovat, zrovna za měsíc odlítá, přesně 27. května. Dáte mi číslo? Stavte se na kafe pokecat!“ Jedinou pro ně škodou byl fakt, že jsem si o tomhle drobném podvůdku nedávno přečetl v nějakém průvodci v sekci KL scams. Takže mé telefonní číslo nedostaly, místo toho můj protinávrh sejít se večer v jednom baru v čínské čtvrti. No, nedošel jsem, nějak se mi to protáhlo v práci... Mimochodem KL-podvůdek číslo 1 má společný úvod, kdy cizinci přistane pozvánka takhle na ulici k někomu domů, stavit se na čaj, zahrát si o pár drobných. Zvrhne se to obvykle ve větší prohranou sumičku z cizincovy strany a nepříjemnosti...

Nejvyšší patro jedné z věží Petronas Towers je odnedávna přístupné návštěvám. Předtím to byl pouze most spojující věže zhruba v polovině výšky. A je to něco, pozorovat z nejvyššího bodu o stovky metrů pod sebou rej velkoměsta. Lidi pracující na střechách právě rostoucích nových mrakodrapů hluboko pode mnou jsou jako pilní mravenečkové. Výlet nahoru určitě stojí za těch pár peněz a nutnost rezervace den dva dopředu. Vevnitř má člověk možnost zhlédnout i dost zajímavé video, jak se dvojčata stavěla a celou jejich historii. Petronas byly šest let největší budovou světa až do roku 2004, kdy je trumfla věž v Taipei.

Jeden večír absolvujeme dopředu plánovaný sraz s Nitinem, kamarádem Jacqui z Indie, který byl nějakou dobu v Ostravě, jak jinak než na praxi, a nyní žije a pracuje v KL. Nitin je veselá kopa a extrovert. Ten večer nás vzal na výborné indické jídlo a ti dva vzpomínají na staré dobré časy v Ostravě. Já se tiše bavím nad pohledem a názorem „externistů“ na Ostravu. Je potěšující vidět někoho, kdo vzpomíná na naši zemičku v tak dobrém a tak nostalgicky jako ti dva, i když hlavně díky silným poutům, které tam vznikly. „Bylo supr, a až na ten chabý výběr vegetariánských jídel, to nemělo chybu. Vlastně smažený sýr byl parádní“, notují si ti dva. Nitin se smíchem vzpomíná, jak dlouho trvalo spoustě lidí v jeho okolí akceptovat jeho odlišnou barvu pleti.

Uteklo to tady v Kuala Lumpur rychle, zbývá už si jenom zajít pro vietnamské vízum, o které jsem si na místní vietnamské ambasádě požádal. Zisk Thajského proběhl o několik dní dříve hladce. Teď zpocený, daleko pěšky z centra ve výhni, kdy bylo nemožné překročit rušnou dálnici a musel jsem si zajít dobré 3 kilometry, docházím k ambasádě Vietnamu, kde na mě čeká nemilá cedule „Mimořádně zavřeno až do úterý“, neboli 4 dny od teďka. Uff, my ale chceme odjet zítra. Po necelé půlhodině mého osamělého protestu na ulici, usilovného přemýšlení a nesmíření se s celou situací se zvedá závora, vyjíždí limuzína a já vklouzávám super nenápadně dovnitř. Jsem zpozorován asi za 20 vteřin, ale připravená taktika mávat jakože hrozně důležitým lejstrem v ruce, nezpomalovat udivenému hlídači a vklouznout do sekce pro víza nese ovoce. Vevnitř je díra ve zdi jakoby po nějaké explozi, stohy rozházených papírů, zmar v očích úředníků, slzy v očích úřednic. Něco menšího či většího tady proběhlo. Víza prý nevydávají, až v úterý. No, stydím se za tu malou šarádu dodnes, kdy jsem prosíc s psíma prohlásil, že mé vízum v Malajsii ale zítra končí a já musím bezpodmínečně opustit zemi (ČR v Malajsii vízum nepotřebuje, ale to Vietnamští pracovníci na ambasádě netušili). Nakonec jsem vietnamské vízum po třech tichých minutkách přilepen na přepážku ve zpustlé čekárně vcelku ochotně dostal a mohl na druhý den opustit výheň velkoměsta.