Jáva na kolejích

Tak jsme se úspěšně vylodili v Semarangu a cíl je jasný: údajně nikterak inspirativní a na pohled rozhodně šedé milionové město co nejrychleji opustit. Cílová zastávka: vulkánů plný Národní park Bromo-Tengger-Semeru ve východní části Jávy. Způsob dopravy: vlakem. Vezeme se na motorce z přístavu, každý zvlášť na jedné za „osobním“ řidičem, směr nádraží. Když to řidiči náhle střihnou přes nějaké opuštěné dvorky a uličky tak si říkám, kdepak asi skončíme. Zkratka nakonec ústí před nádraží, zbývá se ještě dohandrkovat o ceně. Tu chybičku nedomluvit cenu předem si zapamatujeme. Takže platíme o pár rupií navíc, než by se domluvilo před nasednutím a už rozrážíme dveře nádraží. Ve frontě na lístky se seznamujeme s kanaďankou indonéského původu Samanthou – a vypadá to, že naše cesty později protnou v Yogyakartě, kulturním hlavním městě ostrova. Za hodinku a něco nám to jede, a tak máme čas se trochu rozkoukat. Nádraží v Semarangu je po hrůzném hygienickém standartu trajektu až šokojujícím způsobem sterilně čisté, a la Schweiz, řeklo by se. Podél prvního nástupiště jsou jeden vedle druhého kamenné obchůdky s limčou, ale hlavně je tu – jen tak uprostřed všeho dění – živá kapela, jejíž kubánské rytmy dodávají nádraží ohromný šarm. Na chvíli se tak ocitáme v Karibiku a rozhlížíme se kolem – poklidná uspávající atmosféra v přítmí pod střechou nástupišť doladěna uklidňujícími rytmy... Někde vzadu, už pod širým nebem, hrajou kluci v kolejišti fotbálek. Po střeše přistaveného vlaku na první koleji se nad hlavami lidí prochází zřízenec s vajglem v puse a nevzrušeně cpe hadici do záchodků. Tohle mohl spíš udělat na tom trajektu.

Náš vlak je bude zpožděn, šušká se mezi čekajícími místními. Není tu žádná digitální tabule, která by nám dodala na jistotě, zda vůbec čekáme na správném peronu. Pouze fundamentální plechová cedule ukazuje velkýma šipkama, kam konkrétní směr vede. Takže opět klasika – vybrat si 3-5 fundovaně vyhlížejících, na sobě nezávislých zdrojů a vše několikrát ověřit. Neradi bychom se na večer omylem ocitli v desetimilionové Jakartě. Mezitím přijíždí vlak nižší třídy Ekonomi, po střechu napráskaný lidma, z nichž někteří se zdají mít tváře přimáčklé na skle. Už ani nevím, jestli z nedostatku místa, anebo zase jednou z údivu, že vidí bělocha...

 

Náš vlak do města Surabaya, našeho dnešního cíle, přijíždí ze západní části Jávy po více než hodinovém zpoždění, které v rozhlase co chvíli jen tak lusknutím prstu o desítky minut prodlužovali. Do vlaku jsou povinné rezervačky, celý vagon je pak jako v autobuse, všechny sedačky ve dvou řadách po dvou a všechny netradičně ve směru jízdy a sklopitelné! Je to vlak vyšší kategorie, rychlejší expres, nicméně zaprášená a nakřáplá okýnka a napůl vymetené uličky jsou standartem. Na to, jak je to vevnitř omšelé je nablýskaná LCD na každém konci jak pěst na oko. Ale jsme natěšeni samotným zážitkem našeho prvního vlaku v Indonésii.

Vlak se rozjíždí škubnutím, jako by do nás zezadu narazil vagon a 5-hodinová cesta do Surabaye začíná. V telce jedou indo-klipy a je tu zima jako v psírně. Mají tu dokonce funkční zásuvky. Lokaj rozdává polštářky za příplatek a nabízí kávu. Víceméně ve všech dálkových vlacích v tomhle koutu Asie přijde veškerý servis až k cestujícímu, včetně teplého jídla. Do jídelňáku tak ani není třeba zavítat, ale my samozřejmě jdeme na výzvědy.

Mezi vagony je asi 40-ti centimetrová díra až na koleje, takže je cestou do jídelňáku třeba trocha soustředěnosti. K tomu jsou všechny dveře vlaku témeř zásadně dokořán, občas se u nich kochá místní človíček pohledem do krajiny. Vlak dává zhruba 60 km/h, občas to rozparádí možná až k osumdesátce.

V jídelňáku nás čeká usměvavá posádka. Když se část z nich dovídá, že jsem „Čeko“, tak mě zase jednou neváhají ujistit, jak bezchybně si tu naši zemičku umí asociovat s fotbalem (a zásadně ničím jiným). V těchhle končinách je fotbal rozhodně pojítko číslo jedna a indonéský národní sport. Již zasednutí u stolu, pozorujeme rej posádky kolem a čteme si. Vlak příjemně houpe, na krasopisné psaní do deníku to úplně není, ale na vypíchnutí oka vidličkou taky ne. Podavá se nasi goreng, osmahlá rýže s všemožnou zeleninou a mořskými plody, k tomu čaj.

Zpátky na našich původních místech zaostříme na kartičku, jíž je každé sedadlo vybaveno. Je to návod jak se správně pomodlit, aby náš vlak dojel úspěšně do cíle – je tam verze pro islamisty, hinduisty, budhisty, katolíky i protestanty, a nabízí se i varianta i v angličtině!

Rychlostí o něco rychlejšího běhu vjíždí vlak na předměstí obří Surabaye, naší pro tento den konečné destinace. Trať lemují baráky všech možných velikostí a tvarů, všelijak pospolu poslepované. Vlnitý plech kam oko dohlédne. Dost šokem je za krk uvázaná opice na řetězu, divoce na místě poskakující, jak vlak projíždí slumem. Vrásčitá žena rozvalená na kusech beden a harampádí se drbe páratkem v puse, kde místo zubů jsou jen hnědé pahýly. Apaticky hledí do kolejí, svého každodenního výhledu. Na tomhle místě rostou místo trávy odpadky.

Efektivně jsme odklidili z cesty milionový Semarang a to samé chceme co nejrychleji udělat i s třímilionovou Surabayou. Na dýcháni modrého smradu z tisícovek motorek nejsme stavěni. Je večer a pokračovat dále můžeme až druhý den brzo ráno. Cíl je jasný: nechat se hodit do hotelu, co nejblíže jiného nádraží a ze kterého nám to ráno jede a který je odsuď přes celé město. Už cestou z peronu v chumlu ven z nádraží s námi udržují krok taxikáři nabízející své služby. Několik jich cestou odpadá, když svou pozornost směřujeme na poslední dva, kteří se dostali do pomyslného finále. Nakonec tedy vyhrává jeden a domlouváme cenu předem. Co funguje, je reagovat na jeho první návrh ceny mávnutím někde 20 metrů za mně do davu ze směru odkud jsme přišli, že mi tam někdo sdělil (imaginární, nicméně nadmíru fundovaná osoba), kolik že má taxi zhruba stát. A nakonec jsou obě strany spokojeny. V průběhu jízdy volám na hotel, kde, ouha, mají plno. Taxikář však na moji náhlou změnu plánu, hodit nás k jinému ubytování, nereaguje. Chvíli zmatkuje, objíždí blok aby nás nakonec vyhodil přesně u toho hotelu, kde mají plno. Jak se ukazuje, hotel je ne plný, ale skoro prázdný. Inu, věř první informaci, kterou tady dostaneš. Není to poprvé, a tak už s Jacqui všechny recepční Indonésie skoro podezříváme, že než aby trpěli stresem z potenciálního se nedorozumění v cizím jazyce, raději vyhlásí, že je plno.

Brzy zapadáme do peřin, aby se vlak dobrodružství mohl druhý den rozjet nanovo.