Historie tohohle příběhu se začala psát na Borneu někdy přes
měsícem. Sedíc na gauči, který se ve vedru lepil k zadku, a lapajíc wifi
signál v hotelovém foaie, dal se mnou do řeči jistý člověk. Zlato jeho
prstenů a řetězů oslepovalo víc než pohled do poledního slunce, bylo nutno přivírat oči. Byznysmen ve středních letech, na své obchodní cestě. Vyklubal se
z něj dle svých slov spolupracovník dcery bývalého prezidenta a momentálně
konzultant v jednom z nejlukrativnějších odvětví tohohle konce světa
- palmového oleje. Pan Janisein zanechal svou vizitku. Až budete na Jávě,
určitě se stavte. V paměti mi utkvěla takřka americká nenucenost jeho
chování.
Domluvili jsme se předběžně na návštěvě
nějaké olejové plantáže, případně jeho sídla na předměstí Jakarty, než
z ní budeme putovat na naší cestě dál. Bohužel to nevyšlo na plantáže, na
které jsem byl zvědavý o dost víc. Tak tedy aspoň návštěva mansionu a snad se i
dozvíme něco ze zákulisí plantážnického života, který je pro desetitisíce
Indonésanů osudem, začátkem i koncem. Týden předem, když se schylovalo ke dni
D, nás pan J. začal bombardovat smskama s detaily jak k jeho panství
dorazit ne už tak nenuceně, jako tenkrát v hotelovém lobby. Až jsem přes
veškerou snahu ve své hlavě nedokázal vytěsnit otázky typu, zda nás má jen na rozptýlení
nudy všedního dne, či snad nepotřebuje náhradní ledvinu. Nakonec se jako
správná ukázala první možnost.
Zbídačení po minulém výletu, kdy jsme stále nabírali síly po promoknutí na kost v zázemí našeho homestay, oblečení ne a ne doschnout, jsme se rozhodli zkusit, jak daleko je osobní řidič pana Janiseina ochoten nás zajet vyzvednout. Když už jsme tedy taková vzácná návštěva (a potenciální dárci orgánů). 150 kilometrů se ukázalo jako přespříliš (supertrapná výmluva: řidič prý nezná cestu do tohohle údolí) a tak cestujeme vstříc Jakartě autobusem s tím, že vyzvednuti budeme z jakéhosi předměstského autobusáku. Na úpatí horského hřebenu stále v dohledu masívu Gede, místa známého pro své dechberoucí výhledy, kde silnice již klesá z průsmyku k městu Bogor, se ale na dvě hodiny zasekáváme v zácpě. Všichni vystoupují a dostávají „volno“ na procházku kolem silnice, což oceňujeme hlavně my dva, na které zbyly pouze místa k dřepění na schodech přeplněného autobusu. Šance se musí chytat za pačesy, a tak podél kolony aut, v naprosto romantickém prostředí, ihned oxidují řidiči ojeků, nabízející urychlení cesty do Jakarty na dvou kolech. Taky prodavači mandlí se svým pojízdným vehiklem nelení. Dále jedeme až asi za dvě hodiny. To podstatně zkrátí naši návštěvu, protože letadlo čekat nebude, ale co naplat.
V době, kdy cesta přestala ubíhat
a venku zhoustla koncentrace chatrčí, to když jsme se blížili Jakartě,
zapředávám hovor s plaše vyhlížející sousedkou. Lámanou hatmatilkou se dopracováváme
k odhadu, že do naší destinaci je to ještě hodina. Na místě jsme však
k našemu nemalému překvapení zhruba za minutu, takže tak tak stiháme
sebrat naše věci a vystoupit. V „ráji“ na Zemi, autobusovém nádraží kdesi
na předměstí desetimilionové Jakarty, bysme se raději nechali zmizet. Všude
davy, lepkavý a špinavý pocit na rukou a lidi chodící s rouškou, nebo si
držíc kus oblečení přes obličej, když v Německu třicet let vyřazené autobusy tady v provozu aktivně vaří
hustý dým...
Pak Janisein nás "zaparkované" u
kandelábru v tomhle rumraji do dvaceti minut nachází, jeho super-casual výraz
je zpět na tváři. V limuzíně je kromě řidiče (mladíka odhadem něco málo
nad dvacet let) ještě nějaká mladá holka, čísi sestřenice, která si po dvaceti
vteřinách tréninku angličtiny s Jacqui chce honem rychle měnit detaily
facebookových účtů. Cesta za hovoru příjemně ubíhá, až vjíždíme do prominentní
vilové čtvrti, kde je vjezd na povolení, to aby tam náhodou běžný Indonésan omylem
nezabloudil. Z očekávaného paláce ve zlatě je naštěstí pouze docela skromná
vilka, takže není třeba dbát na bonton. Služebná, mladá holka, mezitím vaří a
servíruje jídla. Pan domácí do nás leje pivo horem spodem, a pomalu nám začíná
být jasné, že tenhle chlapík je na své misi vlastně docela sám a je hodně rád
za společnost. Je totiž z Malajsie, ale kořeny má ještě dál v Indii. V Indonésii je jen kvůli obchodu. Jeho postavení (a stejně tak postavení jeho
domu) z něj dělá člověka odříznutého od okolního běžného života. Ženu
vídá jednou za 3 měsíce. A tak večery na služebních cestách tráví ve
společnosti svého řidiče, ke kterému je podle svých slov více než férový –
v hotelech ho zve ke stolu. Za dvanáct dní v měsíci, kdy potřebuje
jeho služby, mu platí měsíčně nějakých 60 dolarů, což je na Indonésii slušné,
jak říká. Život olejového magnáta létající mezi plantážemi na Borneu a domovem
na Jávě, tak nabírá trochu smutný nádech. Ale rozhodně ne víc, než je dopad
tohohle byznysu na životní prostředí a životní situace lidí pracujících na těchto
plantážích.
Palma olejová je totiž ekonomickým hitem,
válcující v Jihovýchodní Asii úplně všechno. Tedy všechno, co se životního
prostředí týče - hlavě prales a všechno uvnitř či kolem. Je to tím, že tato
plodina má dost všestranné využití. Ze všech olejových rostlin má navíc nejvyšší
výtěžnost a dává plody celoročně. Zatímco některé plody v košaté koruně
jsou připraveny ke sběru, jiné mezitím dozrávají. V obchodech, tak jako u
nás je ve všem slunečnicový olej, tady zase palmový, a to i tam, kde byste žádný olej
nečekali.
Palmovým plantážím pod nátlakem
ustupuje původní prales už po několik desítek let. Odstraněním lesa je přitom nabourán
celý ekosystém – půda se znehodnocuje, voda se stává znečištěnou, hrozí záplavy. Obyvatelé lesa ztrácí svůj původní zdroj obživy, svůj domov, zvířata pak život.
Místní kmeny jsou nuceny opustit svůj tradiční způsob života a konvertovat k něčemu, čemu říkají ekoturismus. Smutné jsou
předpoklady tempa úbytku pralesa: pokud nepřijde nějaký radikální zásah, prales
na Borneu – třetím největším ostrově světa – bude za 3 desítky let minulostí a
s ním i jeho obyvatele. Přitom ještě v roce 1950 pokrýval většinu
ostrova. Dnes už jen něco přes 30% a kácí se drtivým tempem dál. Pro srovnání,
ze čtvrt milionu orangutanů z před sto lety jich ve volné přírodě zbývá
odhadem zhruba patnáct tisíc! Budoucnost jednoho z druhově
nejrozmanitějších míst na světě je tak nahnutá. Z ekonomického hlediska
jsou totiž pralesy vnímány místní vládou jako překážka rozvoje. Rozvoje na úkor
životního prostředí. V roce 2007 byla situace na Borneu skupinou patnácti
set prominentních vědců z celého světa označena jako krize, potřebující okamžité řešení. Ani status národního
parku tady totiž není překážkou těžby - síla lobby nadnárodních korporací a
mamon vítězí. Přírodní bohatství 35 ze 41 Národních parků Bornea bylo
v období politické nestability v regionu určitým způsobem (částečně
či kompletně) vytěženo.
Následující příklad je zářnou a často
důmyslně maskovanou ukázkou, jak si my v našem západním světě žijeme na
úkor třetího světa. Poté, co Evropská Unie ohlásila svůj záměr částečného
přechodu z fosilních paliv na bio-paliva, rekordně stoupla cena dřeva
palmy olejové. Následek – zesílená intenzita kácení v Malajsii a Indonésii
k vytvoření nových ploch pro výsadbu olejnaté rostliny. Nové plochy se
získávají stylem "osekej a zapal". Paradox – studie ukazují, že účelem zažehnuté
požáry pralesa vypustí do atmosféry větší množství CO2 než by se do ní dostalo při zachování používání fosilních
paliv. Z pohledu Evropy se všechen tenhle eko-teror pohodlně děje na opačné straně
planety.
Taky zdání, že lidé pracující
v palmových hájích se mají nějak extra dobře, klame. Jsou chudí, pracují
pod minimální mzdou – zhruba 90 dolarů měsíčně, v nevyhovujících
podmínkách. Pan Janisein vypráví o situaci na plantážích, ke kterým má on
osobně přístup. Hovoří o něco vyšší mzdě, než je celostátně udávaný průměr –
100-200 dolarů měsíčně. Vláda kompenzuje nízkou mzdu příděly rýže. Na ty však
mají narok pouze Indonésané, jakkoli je to nefér k pracantům
z jiných, stejně či více chudých zemí.
A jak to na plantáži vypadá? Jsou rozlehlé, každá zabírá minimálně deset tisíc hektarů. Na jednom hektaru je zhruba 130-150 palem, tedy zhruba v 9-ti metrových odstupech. Strom je produktivní v průměru 25-30 let, dle konkrétních podmínek. Sbírá se 2-3x do měsíce. Úroda a výtěžek závisí na kvalitě půdy, údržbě a hnojení. Na 1 hektaru pracují většinou 2 lidé. Život na plantáží je vesměs velmi klidný, plantáže jsou většinou daleko od měst a civilizace. Lidé, kteří zde pracují jsou vystavení zdravotním rizikům spojenými s chemikáliemi z postřiků. Vybavení plantáží je skromné. Nekvalitní voda a tristní životní podmínky. Velmi omezené jsou podmínky pro vzdělání – jen minimum dětí z plantáží dosáhne výše než na základní vzdělání. Důvodem je odlehlost plantáží od civilizace, neexistence dopravní infrastruktury, ale i fakt, že děti často musejí pomáhat rodičům na plantážích. Z bludného kruhu tak jen stěží vede cesta ven.
Pan Janisein je co by přistěhovalec z bohatší země k Indonésii kritický: „V Malajsii je angličtina must“, říká. Tady – zdá se – se důraz na vzdělání rozmělnil v deseti tisících hektarech olejových plantáží... Naše povídání zakončuje pan Janisein slovy: „V téhle zemi je i žebrák na ulici zkorumpovaný.“ A s kamenným výrazem ve tváři dává k dobru historky o tom, jak lidé v nouzi sobě či dětem lámou ruce, aby vzbudili sympatie kolemjdoucích potenciálních dárců. Pozvánka na osobní průzkum plantáže a s ní možnost rozšířené reportáže platí nadále, ale tentokrát nám už nevyjde. Tak tedy snad někdy příště...
Hlava po pár vypitých pivech duní. Asi
v kombinaci s myšlenkami na osudy tolika lidí ve složitých životních
podmínkách tady kolem. To už sedíme na zadních sedadlech jeepu a spěcháme na
letiště, jen ve společnosti ztichlého řidiče. Ten jede způsobem, jako by dostal
od šéfa nůž na krk ve stylu: jestli jim to letadlo uletí, máš padáka. Viditelně
nervózní celou cestu problikává všechna auta bránící mu v levém pruhu
udržet rychlost 150 km/h. Uháníme dálnicemi Jakarty s výhledem na zšedlé
panorama mrakodrapů. Indonéský příběh dorazil do konce...
Žádné komentáře:
Okomentovat