Yogyakarta

Kolem poledne vystupujeme z vlaku v Yogyakartě – kulturním hlavním městě, městě plném umění, mladých lidí a univerzit. Kličkovanou cestou ven z nádraží Jacqui obratně zašlapuje švába a už jsme v ruchu ulice plné slunce, becahů a troubení. Protahujeme se podél prodejců s obydlenými ptačími klecmi úzkýma uličkami čtvrti Sosrowijayan, kde bychom se rádi na pár dnů roztáhli. Povedlo se nám chytnout pokoj v úžasně nápaditém artistickém hostýlku Setia Kawan, jehož jeden ze zaměstnanců, umělec, se právě stará o dekoraci jedné z posledních zbývajících stěn. Po dlouhodobém harcování je tohle místo snem, studená sprcha potom snem na druhou, extází. Jak velké je překvapení, když ve stejném hostelu nacházíme staré známé parťáky z Bornea, dva Švýcary, na které jsme před několika týdny, o mnoho rovnoběžek severněji narazili v úplně jiném městě, jiné zemi a v úplně jiné situaci. Ale stezky backpackerů po severovýchodní Asii mohou být někdy úzké, zvlášť když člověk používá stejného průvodce. Je komické, že Andreas a Arnaud, oba Švýcaři a původně oba solo cestovatelé, které dal osud dohromady někde na Borneu, spolu komunikují v angličtině. Jeden je z německy a druhý z francouzsky hovořící části Švýcarska a ani jeden z nich neovládá jazyk toho druhého na dostatečně sebevědomé úrovni, aby ji k dorozumívání používali. Pohodlnější angličtina je pak logickým řešením.

Vyrážíme nasát atmosféru do města. Po té co se vymotáme z uzounkých uliček „naší“ čtvrti už se dostáváme na ulici Jalan Malioboro – hlavní tepnu městem, která je plná prodejců batik, náramků, šatů a triček, parkujících nebo projíždějících becahů. A tady se, ještě relativně noví ve městě, stáváme záhy cílem jednoho neškodného podvůdku. Tedy jen pokusu o něj. Hodně výmluvný chlapík nás nenechá na pokoji. Člověk je při toulkách už vycepován k defaultnímu módu ostražitosti k podobné přehnané pozornosti, ale jelikož nakonec chlapík sklízí naše sympatie, tak se spíše ze zvědavosti odebereme za ním o dva bloky dále k domnělé „významné výstavě obrazů a umění místních studentů na podporu sirotků a lidí bez domova, která zrovna dneska končí“. Není to ani tak překvapení, že se ocitáme v kamenném obchůdku batik, kam dohazovači za provizi už stihli dohodit pár jiných západně vyhlížejících „obětí“, zkoumající se založenýma rukama místní batiky. Je to místní klasika, jak se dozvídáme později. 

Zpět v ruchu Malioboro kličkujeme mezi koňskými postroji (novinka v repertoáru Indonésie, ale evidentně spíš něco pro turisty) a zvýšenou koncentrací místních rozlapenců zevlujících na becahu, stereotypně nabízející své služby prohozením „becah, becah?“. Člověk si říká, že se tihle lidičky museli se svým becahem už narodit. Hrají na něm karty, válejí se, jedí, spí, diskutují, neúčastně hledí kolem... Když prší, zatáhnou plachtu nebo stříšku. Když byli mladší, tak si na ně bezpochyby zvali holky a randili na nich. Becah pro ně musí být vším. Jenom nevím jestli posláním anebo konečným východiskem osudu? Možná by to vydalo na celou esej...

Fakt, že tady mají Baťu je celkem šokující. Fakt, že i moderně vzhlížející obchoďáky, už míň. V jednom takovém vícepatrovém si jdeme vyřídit resty – sehnat mapy na další plány, nechat se přistřihnout v kadeřnickém salóně a sehnat nějaký pěkný multifunkční sarong, tedy šátek – tradiční místní doplněk použitelný na sto způsobů. Vevnitř je to celkem k nerozeznání od evropského obchoďáku, až do momentu kdy vypadne v celém domě proud a není vidět ani na krok. Jenom to začne bzučet jak v úle a lidi si svítí mobilama.

Čvrť Sosrowijayan, kde jsme rozbili tábor, je příjemným spletencem uliček a zapadlých dvorků, kde je rozprostřeno více možností k ubytování a zábavě. Hodně stylové restauračky s terasama jsou ideální k popíjení nebo práci. Bary s živou hudbou hrajou každý druhý den, k návštěvě láká spousta masážních salónků, kde za hodinu a půl masáže celého těla necháte v přepočtu stopadesát korun. Tohle všechno a na vrch absence otravné dopravy a máme jasno – v tomhle útulném městečku si na zotavení dáme na čas. V jednom ze salónku zkoušíme masáž ucha horkým voskem. Do ucha vám naroubují kus voskového závitku a ten na druhém konci zapálí. V uchu jde slyšet příjemné praskání ohýnku a tavení vosku. Horký vosk tak během necelé půlhodinky dokonale vyčistí ucho od nečistot. Maséři končí proceduru tím, že vám vlastní špínu na tyčince slavnostně ukážou, jako důkaz úspěšně odvedené práce. Návštěva masážních salónů se tak stala během pobytu v Yogyakartě celkem běžnou záležitostí, mezi prací, nebo pochůzkama. Jednou jsem takhle vycházel ze salónu do už potemnělého města s jednou z masérek, která zrovna končila svou službu. Ta šla směrem ke svému skútru a najednou ke mně z průchodu volá: „Pojď se podívat, to musíš vidět.“ Na zemi má ustláno člověk, který svým tělem blokuje cestu zaparkované motorce. No nic, musí být vzbuzen ze sna.

Oblíbili jsme si restauračku Bedhot Resto, kreativní, barvami a nápady hrající podnik s menu udělaného z kůry, nabízející místní i západní speciality. Tam jsme se pravidelně ujížděli na toastech s guacamole a rajské polévce tak, že za pár dní už po příchodu stačilo říct „jako obvykle“. Menu nabízí kromě jiného i smažené gekony nebo tři druhy hadů. Had se musí objednat dopředu a druhý den už má host v restauraci objednaný stůl a had bude na smluvenou hodinu připraven. Je to dost velká porce vhodná spíš pro dva nebo více lidí. A tak se stalo, že od sousedního stolu jednou přiletělo nečekané „Hej, chcete zkusit hada? Celého ho nesním!“ Neplánovaně jsme si tak pochutnali na hadovi na curry. Hada připomínala porce spíše tvarem než chutí, i když těžko říct, jaká chuť vlastně připomíná hada. To co jsme jedli, připomínalo chutí každopádně kuře. Večery jsme trávili tu a tam v barech s živou hudbou, v hloučku místních nebo cestovatelů, vyměňující si zážitky z cest. Hitem jednoho večera v baru se živou kapelou se stal pavouk docela nadprůměrných rozměrů slaňující na hlavy nicnetušících tancujících holčin. Ty chytá přehnaný amok následovaný promptním vyklizením tanečního koutu a studiem toho něčeho na podlaze z bezpečné vzdálenosti. Jenom je věčná škoda, že tahle roztomilá scénka nebyla zachycena na nahrávací médium reportéra.

Takhle jsme se jednou vydali cestou na tradiční Jávský balet. Pěšky jsme vyrazili přes celé město do jeho jižní části, kde je další epicentrum vyhlášených kaváren a podobně. Cesta vede kolem Kratonu, sídla sultána. Yogyakarta, zkráceně zvaná Yogya nebo taky Jogja, má status speciálního uskupení z dob odporu proti kolonizátorům a dodnes jí spravuje sultán. Kraton je palác, svým způsobem unikátní město ve městě, ve kterém žije přes dvacet tisíc lidí, z nichž kolem tisíce je zaměstnáno sultánem. Areál má vlastní trh, obchody, batiky, školy, mešity...

Ještě před baletem jsme se zastavili ve čtvrti Prawirotaman v jedné z vegetariánských restaurací, kterou jsme později vyhodnotili jako „nejlepší co jsme v životě navštívili“. Skrytá zahrádka ve dvorku plném zeleně, potůčků, chodníků, lýkových stříšek... jako by se člověk ocitl mimo město. Banánový koktejl s kokosovým mlékem a palmovým cukrem nebo rýžové patty s červenými fazolemi... nebo fakt, že tohle místo slouží zároveň jako inspirativní projektové centrum pro místní mládež, to vše v kombinaci s úžasným prostředím způsobilo, že si Jacqui uvědomila, že by podobný projekt chtěla jednou rozjet sama.

A pak už Ramayana Ballet, který má třicetiletou tradici. Na údajně nejúžasnější Javánské taneční drama jsme zasedli do kolosea pod širým nebem. Velkolepá show s lidmi ve zvířecích a jiných bizarních kostýmech, spousta řevu, skoků, akrobacie, lukostřelby a legend. Snažili jsme se, ale pochopili jsme z toho pramálo a tak jsme nakonec odcházeli poměrně zmatení.

A tak nám zbývalo navštívit starodávné chrámy Borobudur a Prambanan, nacházející se kousek za Jogjou. Vyjíždíme druhý den ráno ve 3 hodiny (další pošetilý nápad vidět východ slunce) a za hodinu už jsme u jednoho z nejznámějších buddhistických chrámových komplexů – Borobuduru. Je zataženo, ale aspoň jsme se vyhli davům. Jeho historie začíná někdy v 9. století našeho letopočtu. Vládnoucí dynastie musela mít po ruce slušnou armádu pracovní síly, protože ta musela opracovat a přemístit přes šedesát tisíc kubických metrů kamene, jinými slovy 2 miliony kusů. Borobudur je opředen tajemstvím a nevyřešenými otázkami. Mohl to být odklon od Buddhismu a konverze Javánců k Islámu, či zemětřesení a odsun mocenského centra do jiných částí Jávy, proč byl Borobudur opuštěn a na dlouhá století zapomenut. Jeden z největších vulkánů – nedalekého trůnící téměř tři tisíce metrů vysoký Mt. Merapi, který dodnes hrozí lidem obývající údolí pod ním erupcí, mohl být jeden z důvodů. A tak – pokryt sopečným prachem a pohlcen džunglí – až několik století po té byl kolonizátory znovuobjeven a koncem minulého století za velké peníze zrestaurován. Nyní hostí - hlavně přes den - davy turistů a my všechno jenom ne ve formě po brzkém vstávání klopýtáme po úpatí chrámu, který se jako velká pyramida vine terasovitě k vrcholu. 

Z vrchu připomíná Borobudur obří mandalu odrážející buddhistickou povahu. Prvních šest teras je čtvercového půdorysu, další tři kruhového. Na horní terase je 72 stúp obydlených stejným počtem Buddhů. Chrámu dominuje hlavní kulatá stúpa uprostřed na vrchu, která má symbolizovat věčnou nirvánu. Chrám je kompaktní narozdíl od nedaleko stojícího hinduistického chrámového komplexu Prambanan, který je soustavou několika roztroušených chrámů, zasvěceným bohům Šiva, Višnu a Brahma. To vše se tedy událo někdy do 9. století, před nástupem Islámu... Dnes jsou oba chrámy jedny z nejnavštěvovanějšími památkami Indonésie. Úžasné místo, ale je docela těžké si tu barevnou historii představit uprostřed turistů a v oplocení areálu. No, snad budeme na některé z příštích návštěv tady kdo ví kdy o něco více fit...