Trajektem na Jávu

Celé to začalo před několika týdny, kdy jsme si řekli, že by bylo fajn se z Bornea na Jávu dostat místo tradičního přeletu lodí. Zaslechli jsme, že je to po všech stránkách unikátní zážitek, ať už co se lidí týče a nebo taky trochy adrenalinu (potopený trajekt není v Indonésii až tak unikátem). Nicméně dopídit se na internetu nebo telefonních číslech itinerář odjezdů trajektu se stalo úkolem nemožným. Webová stránka pod silným nánosem prachu, na telefonní lince to bylo: pro informace v angličtině, stiskněte jedničku... Následovaly nicméně informace v indonéštině. Lodní řád je většinou tady vydáván pouze na nějakých 14 dní dopředu. Nakonec se tedy aspoň začalo proslýchat, že jeden trajekt by Kumai mohl opustit zhruba dva až tři dny po našem návratu z Tanjung Putingu.

A tak jsme měli za lubem cestou zpět z orangutanů v přístavu v Kumai zastavit a s pomocí Muka, našeho průvodce – ať dáme rukám a nohám pro jednou odpočinout – se optat na jízdní řád, který měl tedy mezitím snad dorazit z centrály. Do malého kamrlíku lodní společnosti jsme to stihli k večeru před zavíračkou, ale zrovna když se pán za pultem nadechl k první větě, vypadly pojistky a tak zmizel kamsi na dvůr je nahazovat. Pak už za svitu slabé žárovky mžouráme kolem a on nám pyšně ukazuje na hromádku čerstvě vytištěných jízdních řádu na pár týdnů dopředu. Plavba má trvat nějakých 25 hodin. Jednoduché počty, řeklo by se. Ne tak tady. Odečtením času příjezdu a odjezdu však vychází hodin 36 a tak se nesměle ptáme. Zaměstnanec se po pár vteřinách upřeného pohledu do jízdního řádu podrbe na hlavě a pronese krčíc rameny, že jsou tedy všechny špatně. Inu, v času odjezdu se na všech výtiscích sekli o celkem obdivuhodných 11 hodin. Tolik ke kvalitě servisu.

Nakonec máme tedy zarezervováno a zbývající dva dny trávíme opět v Pangkalan Bun prací, bazénem, a zevlovačkou ve městě. Tam je to tradičních 5x „helou misteer“ do minuty až po nás houkne veterán na štokrli, který vytahuje z rukávu trumf: slušnou angličtinu. Je to bývalý námořník, co měl možnost obeplout svět a teď už poslední roky jenom spokojeně monitoruje ulici ze své židličky. Průvodce Muk nás pozval na odpoledne do hodiny angličtiny, kterou každý týden navštěvuje a tak jsme celkem svátečně naladěni. Pan učitel nás představuje a jsme automaticky rozděleni, já jdu mezi kluky a Jacqui k holkám. Kluci se mnou řeší fotbal a Petra Čecha. Já je na oplátku chválím za snahu se jazykově vzdělávat. Holky s Jacqui řeší korejský pop a facebook. Pan učitel je samouk, co nikdy neopustil Indonésii. Říká: to víš, musíme si tady pomáhat, jak to jde. Má sice podivný přízvuk, ale mluví mu to hodně slušně. Má i svého oblíbence, nejtiššího chlapce z kurzu každou chvílí na oko podezřívá, jestli náhodou není komunistickým špiónem ze severního Vietnamu. Ten z toho má chudák trauma. Příjemná hodinka na koberci v kroužku, pohoštěni džusem, uběhla jak voda. Loučíme se s děckama srdečně jako staří dobří kamarádi a míříme si to přes město vyzvednou lodní lístky  do místa, kde byly mezitím zaslány. Malý procházející klučina si s největší přirozenosti jen tak plácne do chůze s Jacqui. Nakoukáváme do pouličního krámku. Soutěž o nejoriginálnější podnikatelský záměr vyhrává pán, prodávající ve svém obchůdku rohlíky dohromady s ...botama!

Den odjezdu trajektu. Pangkalan Bun není s Kumai spojen pravidelným autobusem a tak se do zhruba 20km vzdáleného přístavu přesunujeme taxíkem za hubana. Spoj z před tří dnů byl zrušen (evidentně nejlepší prevence před potopením je zrušit spoj), ale ten dnešní by snad odstartovat měl.

Vítá nás odjezdová hala plná polehávajících lidí. Skoro se mi zdá, že všichni ztichli a upřeli pohledy na nás při vstupu. Dostáváme boarding passy, papírové náramky jako na festival. Jdeme si sednout před čekárnu na betonový plácek, kde se fotíme s malýma děckama, které blbnou a předvádějí se. Ukazují si na mě a švitoří si šeptem něco ve smyslu, že „to je mister“. Vedle už čeká přistavený trajekt. Procento rezi na povrchu pláště nepřesahuje 15%, takže pohoda, nasedat! Chumel lidí v čekárně jako na povel nahodí na ramena papírové krabice (velmi oblíbený to druh báglu v těchhle končinách) a pytle a začíná proces nalodění přes nákladní prostor lodi. Probíhá to tak, že chumel je vpuštěn přes masivní vrata do nákladového prostoru trajektu, kde jsou v polotmě natěsno zaparkované kamiony. Tmou míříme kamsi kupředu, pár pikolíků pověšených na žebřících po stranách pořvává a koriguje pasažéry, kudy vede cesta nahoru a do kajut. Kamiony s velkým nákladem na zádech doslova podplazíme a šplháme po skoro kolmých schodech tmou nahoru, abychom se ocitli v hlavní části pro pasažéry.

Loď je spletencem chodbiček a společných prostor, s otevřenou palubou různě rozmístěnou na dvou patrech. Je tu i informační kiosek, který mi na přání vydává velmi hrubou informaci, že na lodi je dnes něco mezi 350 a 450 lidmi. Kapacita je prý rovná tisícovka. Při pohledu na lidi skvotující na všech představitelných místech se ale zdá být plno. Je komické, že kiosek není schopen vydat přesnou informaci. Klasická indonéská písnička při každoročním potopení aspoň jednoho trajektu je neschopnost odhadnout, kolik lidi se vůbec plavilo. Údaje se rozcházejí i o stovky. Když vidím lidi, polehávající si skoro na hlavách, tak trochu zapochybuju, kam by se všichni vešli při onom naplnění (rozuměj: přetížení) kapacity. Na stejné lince jako plujeme dnes, mezi Kumai na Kalimantanu a Semarangem na Jávě se v roce 2006 potopil trajekt, na kterém bylo odhadem něco mezi šesti a osmi sty lidmi, čili celkem hrubý odhad. Podobně myšlenky se ale snažíme vytěsnit. Před třemi lety tady potom na mělčině na dohled břehům uvízl další trajekt z Jávy a musel den čekat na vyproštění a odtažení na břeh. Z 25-hodinové plavby tak byl dvojnásobek.

Je pár desítek minut po plánovaném odražení. Za 5 minut už ale prý vyplouváme, říkají mi kluci v kiosku. Trvá to ještě ale půl hodiny, než topič přiloží, obloha potemní lávově černým kouřem a Dharma Kencana 2 vyrazí na svou dlouhou plavbu přes Jávské moře.

Jdu se na pět minut projít na dek, říkám Jacqui. Ale vracím se až za více než hodinu. Po prolezení celého lodního bludiště jsem byl nakonec úspěšně zajat na horní palubě a začala se mnou improvizovaná fotografická konference u schůdků, na které se prostřídalo možná desetina pasažérů včetně části posádky. Byl to nabalovací efekt sněhové koule. Po namátkovém kolečku po lodi se ukazuje, že Západ tady zastupujeme jenom my dva a zbytek tvoří místní, odhadem tedy 400 indonésanů na nás dva. Nečekejte tu žádného bílého límečka. Tohle tady jsou praví makáči a zástupci střední třídy s určitě zajímavými osudy.

Máme lístek do třídy ekonomi, tzn. lehni si a skvotuj, kde se ti zlíbí – na chodbě, u baru, u hajzlíků, na palubě, nebo ve společné místnosti s asi 200 sklopitelnými sedadly jako v autobuse, kde mají dokonce i pódium a funkční diskokouli. Ta se spouští s večerním programem. Dvě zmalované krasavice (které bohužel nespí s námi v třídě ekonomi) to doprovázené stereem rozparádí do ohlušujících výšin. Jdu se raději projít. Lidi skvotují všemožně a kouří. Restauračka je zaplivaný bar s okny zašlými stoletou špínou. Na molitanových matračkách v chřtánu trajektu před dalším barem lidi polehávají a klimbají s hořící cigaretou v ruce. Jak blízko je tady asi k požáru, řekl by si Evropan, zvyklý na trošku jiné bezpečnostní opatření.

Řev v tlampači ohlašuje večeři. Celá loď se dá sborově do pohybu s snad se i nahne jak se všichni seřadili do hada na straně u železných dveří, za kterými je asi kuchyňka. Na menu je rýže s něčím co vypadá, jako orlí dráp v trojobalu. Do přistání nás čekají ještě další dva chody: zase rýže, jen dráp je tentokrát možná sokolí.

V průběhu „autogramiády“ a podstatnou část cesty po ní si nás nejvíce všímal chlapík jménem Vitoto se svou ženou. Nabídli nám dokonce jejich místa k ležení na koberci v kajutce pro nějakých 70 lidí, kde jsou různé výklenky oddělené dřevěnými přepážkami. Spíše to tu připomíná zavazadlový prostor. Bylo to od nich hodně milé. Jinak bychom strávili noc na igelitem potažených sedačkách, protože podlahy byly všude zabrané. Celou cestu se o nás starali, nabídli, že můžeme přespat a zůstat posléze i u nich doma v jejich „homie“ a procvičovali jsme si s nima naše chabé základy Bahasa Indonesia. Po hodinovém hovoru se cítím, jako po hodině tělocviku. Domluvit se tady znamená zapojit celé tělo, hodně trpělivosti a trochu fištróna. Asi bychom snad s nimi i jeli domů, jak nám celou dobu dokola nabízeli, nebýt dvou podstatných detailů. A sice, že místo 2-hodiné cesty vlakem ze Semarangu do jejich městečka chtěli mermomocí absolvovat štreku autobusem, trvající 5 hodin. A hlavně, byli to prodejci batiky vracející se z Bornea domů, takže jsme očekávali, že dříve či později by přišly na řadu jejich psí oči s urputnou prosbou, ať něco koupíme. Máme ale před sebou ještě hodně týdnů putování, a tak zvedat hmotnost nákladu už teď se nám nechce a nabídku nakonec odmítáme, koneckonců chceme teď pro změnu ne do města, ale do přírody.

Motlitba z reproduktorů s ohlušujícím řevem ve 4 ráno budí všechny živé na lodi i mrtvé v moři. Ale nikdo nereaguje, spíš přehazuje více oblečení přes hlavu aby unikl té šílenosti. Ráno druhý den je na lodi nablito. Na záchodech je jen voda v sudu, kohoutky při snaze o otočení zůstávají v ruce a tak ranní hygiena odpadá. Všude odpadky, i když se to pikolíci snaží pravidelně vymetat. Každopádně koncept odpadkového koše tady zůstává neznámý – věci se hází a stelou zásadně pod sebe.

Inkoustově modré Jávské moře je klidné, loď uhání směrem k Semarangu. Lidi mě na horní otevřené palubě zvou na čaj k baru. Jeden mluví hodně dobře anglicky, je bývalý námořník, něco přes čtyřicet let. Není to poprvé, že jediný člověk mimo turistickou branži, co široko daleko vládne angličtinou, je bývalý námořník. Jeho kamarádi se zvědavě vyptávají, bývalý námořník překládá, chlapi mi vyfukují kouř do obličeje a ukazují rukama, jestli mám ještě žízeň. Zdvořile už odmítám další čaj a zahledím se na chlápka od pasu nahoru nahatého, co si stojící kousek vedle od nás v baru utírá s největší samozřejmostí své podpaží do záclony.

Na celé lodi jsou odhadem tedy dva až tři lidi ze čtyř set, co umí anglicky. A jak to jde tak jednoduše říct? Člověk si tu může být celkem jist, že ten kdo anglicky bude umět, si ho s celkem slušnou pravděpodobností najde a rád si přijde popovídat. Na malajské nebo singapurské lodi by poměr jazykové zdatnosti byl přesně naopak. Celý tenhle zážitek na lodi má ale to kouzlo, že je spousta času se ponořit do konverzace (ať už ruční tělocvikové, či té klasické verbální). Té hrstky lidí, co umí jakž takž aspoň koktat v angličtině, si hodně ceníme. I naopak je obrovsky oceněno, kdy my zvládáme základy jejich jazyka. Vyplatí se tady určitě hodně moc zvládnout alespoň něco z Bahasa Indonesia, hlavního z celkem asi sedmi set jazyků, které jsou v Indonésii aktivně používány a který je gramaticky jedním z nejjednodušších vůbec. Mít možnost pochopit myšlení místních, jejich sny, cíle, radosti, obavy a důvody žít...  a zážitek z cestování je položen do úplně jiné roviny, deroucí se pod kůži ještě o tolik víc.

Siréna houká a my vjíždíme do přístavu v Semarangu. Jsme vybavení telefonními čísly lidí z různých částí Jávy, které nám během cesty byly vtisknuty, kdybychom snad jeli kolem a potřebovali s něčím pomoci, či neměli kde přespat. Tahle pohostinnost se v opačném gardu v Evropě představuje o něco hůře. Končí jeden z neujušmudlanějších zážitků – Jacqui vypotřebovala za den plavby celý gel na dezinfekci rukou, který se do teď celkem držel – a rozhodně taky jeden z nejzajímavějších a nejbodřejších.

Opouštíme trajekt, na který nabíhá úklidová četa s nad míru ambiciózním cílem – vydrhnout tu spoušť. Každý z nich před sebou hrne kouli odpadků, která jim před očima roste, jako když stavíte sněhuláka.

Jáva, kulturní a politické epicentrum celé Indonésie a ostrov prošpikovaný páteří sopečných gigantů, mnoho z nich aktivních. V miliónovém Semarangu však nehodláme ztrácet cenné roky života snahou o chůzi v tomhle smogovém ráji a tak jenom na půl plynu handrkujeme v docích o ceně ojeku s chrty z řad lidí, kteří si rádi přijeli zkontrolovat možnost přivýdělku. Krosna na zádech, malý baťůžek nešikovně mezi nohama řidiče motorky a jedeme. Ve městě se z břehů vylila řeka, silnice je po kotníky ve vodě. Řidič kličkuje trhanými pohyby rychlostí kroku, chvilkami po obrubníku, chvilkami po silnici. Motorka se mezi výmoly a kameny viklá, tak tak se držíme na dvou kolech. Ale to by nebyla Indonésie, aby si k tomu chlapík ještě nezapálil cigaretu a řídil v té slotě jenom jednou rukou...