Národní park Gede Pangrango – poněkud mokrý zážitek

Náš pohyb na Jávě

A tak jsme opustili Pangandaran. Cílová stanice: Národní park Gede  Pangrango. Jak se dny stávaly čím dál více zajímavější, tak práci jako by přestalo být kam „dávat“ a tak poslední noc v Pangandaranu jsem celou propracoval a ráno v šest hodin rovnou nastoupil, poněkud vyorán, do smluveného minivanu, který nás měl hodit do města Bandung na autobus. Když nás po cestě v nějakém maloměstě poslali na záchod do něčího bytu, moc jsem rozespalý nevěděl, kde to vůbec jsem. 200 kilometrů z Pangandaranu do Bandungu zvládli za nic moc 5 a půl hodiny, takže to vypadalo na celodenní přesun. Ale v třímilionovém Bandungu už jsme přesedli na autobus, šťastní, že ve městě nebudeme muset nocovat. Na autobusáku to pulsuje jako na tržišti, všude houfy lidí. U autobusu pozorujeme rej kolem a můj zrak ulpívá na hubeném policistovi se zvláštním charismatem, v perfektní uniformě s očima skrytými za tmavými skly brýlí. V hlavě si rozehrávám příběh, zda-li by se i tento, přes svoji hmatatelně drsnou autoritu, při případném porušení zákona dal uplatit stokorunou, tak jako prý drtivá většina policistů v Indonésii.

Čekání na odjezd je vyplněn do autobusu lezoucími pikolíky ověšenými různými suvenýry, hračkami, ořechy a křupkami. Za chvíli nám z toho začíná poněkud bolehlav a jako správní věčně někam spěchající zápaďáci si říkáme, proč už nejedeme, zatímco všichni ostatní pasažéři výhradně místní provenience trpělivě čekají, jako by čekání bylo celoživotním údělem a vlastně nebylo kam spěchat (a ono asi fakt není). Dokonce si nechají do klína bez mrknutí oka položit jednu z cetek prodavačů, zatím co my se ošíváme, že nic nechceme. Trik je v tom, že prodavači zhruba polovině cestujících při cestě k zádi autobusu položí na nohu či do blízkosti klína nějaký předmět či suvenýr – buď jím třeba pinzeta na nehty nebo přívěšek. Pokud má dotyčný zájem, zvědavě si jej osahá, a pak případně koupí. V absolutní většině odpozorovaných případů se ale majitel klína do něj či směrem k noze ani nepodíval, jako by tam ani nic neměl a pokračoval v předtím započaté činnosti. Při cestě zpět jsou cetky zase vysbírány, prodejce vylézá z autobusu, aby byl záhy nahrazen prodejcem jiným a proces se opakuje nanovo. Jenom unaveně a nechápavě hledíme kolem. Po hodině se autobus konečně rozjíždí, ale naše hlasité jásání je zbytečné a předčasné. Zastavujeme totiž o dvacet metrů dál u jiného perónu, pořád na tom stejném autobusáku. Řidič jde někam na záchod a pro cigarety, do autobusu lezou další prodejci a na kolenou se opět vrší cetky. Stojíme zase půlhodiny a začínáme být trudomyslní. S takovou dnes asi ani těch sto zbývajících kilometrů ani nezdoláme. Tak konečně jsme se dostali z autobusáku, ale jenom proto abychom po asi dvě stě metrech jízdy opět přistavili u kraje vozovky a dovolili nastoupit dalším prodejcům, počkali až všem nabídnou zboží a zase vypadli. Groteska se však stupňuje a nastupuje i hráč na benjo a to už je nám celkem do pláče. Tenhle seriál se opakuje ještě nesčetněkrát, většinou v blízkosti nějaké křižovatky. V blízkosti křižovatek totiž sází jiní prodejci na dopravní zácpy a neohroženě stojí přímo v provozu ověšení serepetičkami k prodeji. Když je pak na semaforu červená, tak je pravděpodobnost přistoupivšího hráče na kytaru nebo prodejce dost vysoká. Kytarista dostane čas na dohrání písničky, prodejci na vybrání peněz za případné prodané zboží. Vedle nás si nějaká paní nahrává na diktafon svůj vlastní pokus o zpěv. Škoda, že jsem na tenhle den nebyl vyspaný, mohl to být vlastně docela fajn autobusácký zážitek. Takhle jsem byl schopen na tuhle grotesku jenom vyoraně hledět a nic nechápat. Indonésané, kteří někam spěchají, zaručeně nejezdí autobusem. I po třech týdnech v Indonésii jsme si tak evidentně ještě zdaleka nezvykli na všechny možné kulturní tradice. Ale jestli tohle je jedna z mála možností obživy pro spoustu místních, tak je vlastně od řidičů celkem milé, že všem samaritánsky přistaví, smutně si uvědomujeme.

Naše konečná je v horském průsmyku Puncak, pěkná oblast čajových políček na strmých terasách. Ve vesničce Cipanas vyskakujeme. Odtud pendlují žluté vozítka jménem Angkot kolmo od silnice nahoru asi 10 km až k bráně do národního parku Gede Pangrango. 

Angkot je žlutá dodávka bez dveří, která zastavuje na mávnutí. Na téhle pár kilometrů dlouhé slepé cestě vedoucí pouze nahoru k pár vesničkám mezi průsmykem a národním parkem jezdí angkoty skoro co minutu. Vevnitř angkotu se sedí přikrčeně na miniaturních lavičkách naproti sobě. Krásné sytě zelené okolí úzké silničky je lemováno více či méně vzhlednými domky. Když angkot zhruba v půlce cesty nahoru k parku zastaví, usměvavý a doposud němý chlapík z ničeho nic bez nějakého vyptávání či varování bere naše batohy a automaticky s nimi kráčí ke svému, jak se později dovtípíme, home stay. My ale chceme blíž k bráně do parku, takže z tohohle svérázně navrženého obchodu nebude nic. Jediné zbývající ubytování typu home stay ve vesničkách podél cesty, je výše u brány ale je plno. Nicméně majitelka z Bali, která tady kromě hostů chová i kozla, kačeny a další zvířenu, pro nás improvizovaně domlouvá spaní kdesi o terasu níže, po schodech dolů, kde jak se později ukazuje, budeme mít fajn soukromí vykoupené dost syrovým prostředím a po stropě a stěnách korzujícími hejny mravenců. Celý hostýlek je na krásném místě přilepený na hraně svahu a má dřevěné kryté terasy na samém okraji srázu přehlížející zelené údolí.

Kousek přes branami parku mají nově vyhlížející moderní informační centrum. Tady se dá taky nahlásit výstup na Gunung Gede, 2958m vysoký aktivní vulkán, který se nám dostal do hledáčku. Za jasného dne jde z vrcholu údajně vidět severním směrem až k Jakartě na severním pobřeží ostrova a zároveň jižní pobřeží Indického oceánu – to je dostatečná motivace k tomu se nahoru pokusit vyškrábat. Ve změti střechami z vlnitého plechu místního tržiště, umístěném na jakémsi vybetonovaném parkovišti, úspěšně nacházíme místní stanici správců národního parku a domlouváme půjčení stanu a spacáků. Výstup na Gede je totiž poměrně zdlouhavou dvoudenní akcí. Tak tedy domluveno, druhý den ráno si před zahájením výstupu zajdeme zamluvenou výbavu vyzvednout. Spacák je sice z nějakého podivného těžkého textilu a vypadá dost archivně, ale nevadí. Zpět k hostelu se svezem angkotem. Po několikanásobné zkušenosti jsme odpozorovali následující: za volantem kouřící teenager, rádio ohlušujícím řevem přehrává nejnovější hitovky made in Indonesia. Následující je čilá spekulace, ale vypadá to asi tak, že jakmile místní průměrný mladík dosáhne 16 let, vydá se buď do světa (utopie) či většího města (možné až pravděpodobné) za prací, anebo si se nechá zaměstnat a stane řidičem žlutého vozítka a stane se jeho profesionálním řidičem a rejdí celý den od hlavní cesty až nahoru k bráně národního parku, což je asi 10 km asfaltové silnice v kopcovitém terénu plné zatáček, kde to jde přesto hodně slušně rozjet do rytmu ohlušujícího rádia. Na „trhu“ téhle kyvadlovky se ale zdá být plno. Ujede li vám jeden angkot, dočkáte se dalšího do dvou minut, někdy i dřív. Angkoty tak jezdí často prázdné, sem a tam. Naším jediným spolucestujícím během téhle asi minutové jízdu je chlapík, který se nevinně usmívá a asi nic nechápajíc odhazuje hořící vajgl na podlahu vozu hned vedle plynové bomby. Inu, zásady bezpečnosti přesně po stylu Indonésie.

Další den tedy zahajujeme výstup. Čeká nás možná 4-5 hodin výstupu příjemně chladným lesem alpského charakteru. Tu a tam na nás halekají party místních odpočívajících mlaďochů, které míjíme. Zajímavostí cesty jsou i horké prameny, které stezka překračuje v její druhé polovině. Tady se musí opatrně projít po kluzké úzké římse, kterou pramen široce zaplavuje a za kterou padá do hloubky co by vodopád. Před pár lety se tu snad nějaký zahraniční turista zřítil a tak místní ekonomicky smýšlející strážci zavedli nutnost najmutí si průvodce pro jinak ne až tak technicky náročný výstup. My jsme se určitým způsobem dokázali prosmýknout a jdeme tedy bez průvodce. 

U brány národního parku

Po asi 5 hodinách stezka ústí na plácek v lese, kde je pár ruin, které měly být údajným bivakem. Po lese je docela dost stanů, tu a tam partičky mladých horolezců, pramen a docela dost odpadků. Tady v sedle se cesta dělí a je možno vystoupit na dva vulkány, buď na Gunung Gede nebo Gunung Pangrango, podle kterých je národní park pojmenován. My si vybíráme o chlup nižší Gede, který má nabídnout úchvatnější výhledy. 

Pokračujeme ještě možná hodinu výše se snahou najít plácek pro stan a získat i trochu časového náskoku pro ranní výstup. Pomalu se smráká, začíná mrholit a taky se ozývá hora – dušení sirnými výpary šplháme místy i po skalách zajištěnými fixními lany výš a výš a nakonec v téměř úplné tmě nacházíme plácek na úpatí. Po hřebeni dále je vidět silueta vrcholu, kolem se hodní chuchvalce mraků promíchané se sírou. Čeká nás brzké ranní vstávání, tak abychom na vrcholu byli na východ slunce. Po postavení stanu tak už jen chvilku postáváme venku, vyháníme ze stanu nějakého nezvaného hlodavce, zabývající se našimi rozbalenými sušenkami a jdeme spát. Zanedlouho nás však z polospánku budí těžké kapky a déšť dlouho neustává. Stan je miniaturní a z jedné strany se stříška lepí na hlavu, z druhé na nohy. Po nějaké době jako bych měl ještě o něco méně místa, to když Jacquiinu část stanu postupně zaplavila voda. Do stanu dokonce i regulérně prší nějakou dírou a po další hodině je stan už regulérně vytopen. Kolem jedné hodiny ranní tak navrhuji ústup, který je s radostí přijat. S výhledů stejně nebude nic. Balíme vercajk. Spacáky ze „zázračného“ materiálu nasákly neuvěřitelným množstvím vody a tak je ještě před balením ždímáme. Do mého většího batohu tak postupně naskládáme stan a dva spacáky, které nacucané vodou mají dobrých 5 kilo navíc. Na cestu dolů tak mám pocit, že mám na zádech více než 15 kilo. Čeká nás sestup tmou lesem, který tropický liják změnil v bahenní skluzavku. Suché období na sebe letos ještě dává čekat. Sestup po vodou smáčené ferratě je „lahůdkou“ a velkým zážitkem, jsme ale víc než dobře koncentrovaní. Voda přes noc vymlela v lese několik náznaků cestiček a tak tu správnou v lese záhy ztrácíme, i protože za svitu baterky vypadají všechny stejně. Intuitivně jdeme ale správným směrem a po hodině se opět napojujeme na stezku. Když po několika hodinách sestupu, kdy nám voda crčí v proudech z čela, míjíme horké prameny tak už se rozednívá, s menšími pauzami ale utahaně míříme dále dolů, motivování teplou snídání, kterou nám majitelka hostelu jistě připraví, co by tlustou záplatu po noci plné strastí. 

Po osmi hodinách vyčerpávajícího nočního sestupu se na dno vyfluslí, zpocení a zabahnění zjevujeme zpět u stanice rangerů. Je brzké dopoledne a jdu se s radostí zbavit 10 kilového břemena v podobě vodou nasátého stanu a spacáků.

S překvapivě upřímnými díky vracím výbavu, až se sám sobě divím. Ale dýchla na mě pozitivní atmosféra, která panovala na stanici správců parku. Dva kluci v mém věku, Yasin a Doni mě v úsporně osvětlené dřevěné místnosti zbavují zátěže a ukazují na podrobné mapě parku, kam mají namířeno. Chystají se dnes na „den přežití“, kdy v rámci tréninku fyzických a orientačních schopností budou bez výbavy a jídla vypuštěni na neznámem místě kdesi na hoře se snahou dostat se zpět do tábora. Kluci mají super garderobu rangerů s nášivkami ochranářského spolku a indonéské vlajky. Dvě dostávám darem. Dobrou atmosféru umocňuji vytažením zbytku slivovice z domu, která to překvapivě „dotáhla“ až sem. Dělám ji dobrou reklamu a tak se kolem mě záhy vytvoří chumel, až jsem překvapen, kolik lidí v téhle stanici pracuje. Přicházejí i další kolegové a zpoza plachty i nějaká paní, která úborem vypadá spíše na uklízečku a taky zvědavě kouká na butelku. I ona je pohoštěna. Yasin s Donim kompletují svou snídani rangerů tím, že si k panáku zapalují cigaretu a já pokračuju ke stolu náčelníka, vyhodnotit výstup a finančně se vyrovnat za vypůjčení výbavy. Náčelník klidným a moudrým pohledem od svého stolu jenom zkušeně kontroloval rej kolem slivovice, jako by si byl zkušeně vědom, že si k němu sama najde cestu. Potěšen přijímá doušek a já lakonicky a bez emocí konstatuju, že nám dovnitř vypůjčeného stanu překvapivě pršelo. Na tuto poznámku bez jakékoli známky údivu či změny mimiky ve tváři lehce přikývne na souhlas s takovou samozřejmostí, jako bych se ho zeptal, jestli je dneska úterý... Ani to počasí nevyšlo podle předpovědi. Ale nevadí. Tahle atmosféra, i to nadšené poslání strážců na stanici mě nabilo energií na několik dní. Doni mi posléze ukazuje jeho další aktivitu – prodej značkového outdoorového vybavení – gore-texové bundy, boty a další výbava. Většina této výbavy, kterou pak doma najdeme na pultech outdoorových prodejen je vyráběna v právě těchto zemích – Indonésii, Vietnamu a dalších. Tady jdou však koupit za omnoho přívětivější cenu než u nás doma po navýšení různými maržemi. Nemám ale moc chuti (i po anabázi uplynulé noci) jakkoli zvyšovat váhu batohu případným doplněním výbavy a tak s díky odmítám. Záhy se však ocitám na tenkém ledě, kdy je mi darem věnován obří rambo-nůž se snad 30-centimetrovou čepelí. V hlavě se mi honí myšlenky typu, kam já s takovou obr dýkou. Navíc za tři dny budeme někde v Singapuru a bylo by poněkud bizarní pochodovat po takovémhle městě s touhle hračkou. A tak abych neurazil, musím slova díků a vděku volit hodně taktně a dar odmítnout.

Po společném focení před stanicí a rozloučení nadšen z tohohle setkání s těmito lidmi „sbírám“ venku Jacqui, která hlásí, že se ji povedlo usnout ve stoje. No super! Místní trh už taky ožil a tak se – ještě než si k hostelu stopneme nějakého angkota – zásobíme pořádnou dávkou avokád. Na hostelu si pak s vypůjčením dalších ingrediencí podomácku vyrobíme guacamole a touhle dobrotou se na dlouhou dobu nechtěně předávkujeme. Celý den pak vlastně jenom odpočíváme, lížeme si rány a objednáváme si ovocné palačinky.

Telefonicky se ozývá se náš „starý známý“ z Kalimantanu, olejový magnát jménem Janisein, který by nás rád pohostil v jeho panském sídle nedaleko odsud. Je to jako na zavolanou po cestě do Jakarty a tak, ještě než ostrov definitivně opustíme, zbývá vymyslet, jak to všechno do zmenšujícího se časového okénka posledních dvou dnů vměstnat...

Gede Pangrango tak jak jsme jej nezažili