Surf a kaňony Pangandaranu

Naší další zastávkou je Pangandaran. Hlaví místo na surfování na Jávě, kde se ale dají vidět a zažít i další věci.

A tak jsme zase jednou ve vlaku z Yogyakarty, krajinu lemují nekonečná rýžová políčka, palmy a zvlněné kopečky. Malebná scenerie. V další stanici však něco nehraje. Na nástupištích jsou lidi v mikinách a bundách. Co se děje, když je venku je přes třicet stupňů? Nechápavě nad tím kroutí hlavou i na stropě zavěšené staromódní otočné větráky. Holt asi jiný kraj, jiný mrav...

Někde na konci světa v městečku Sidareja přestupujeme na autobus. Supi jsou kolem nás ještě dřív, než vlak dobrzdí, neuvěřitelné! Setřeseme je, jo? Jak naivní pokus, jasně že to jen tak nejde. Chumel samozřejmě čile vyklusává s námi. Ale autobusák je na druhé straně města, takže nezbývá než si někoho s ojekem najmout. Verbálně se cena díky jazykové bariéře domlouvá dost blbě, tak píšeme návrhy, ke kterým jsme ochotni přistoupit, na displej telefonu. A za moment jedeme. Řidič evidentně nechce, ať nám to ujede, a tak si užívá jízdu na prašné cestě výhradně v protisměru a předjíždí pomalé drožky. Snažím se instinktivně tlačit odstávající kolena co nejblíže k motorce. Typické indonéské maloměsto. Hliněné ulice, prach, pražící slunce, zmatek, korzující lidi, motorky, lidi ve vozovce, nic jako chodník není... Autobusák je zaprášený dvorek kdesi za městem plný starých, v Evropě vyřazených německých autobusů a stánků s limčami a dalšími dobrotami, na které paří polední slunce. Do odjezdu je asi nějakých dvacet minut. Snaží se mnou bavit jeden mladý kluk, on bahasa, já rovnou česky, protože konečný výsledek je často stejný jako při použití angličtiny. Takhle to možná vyjde časově a energeticky úsporněji. Přestože si nerozumíme ani slovo, chce si mermomocí vyměnit telefonní číslo. Je asi strašně cool mít kontakt na cizince, nebo nevím. Jelikož nechápu, jak se chce domlouvat po telefonu, když to nejde ani na živo a tak s díky odmítám.

Je vedro, že by se dalo krájet. Bus funí tempem asi dvacet kilometrů v hodině. Kýve se ze strany na stranu, občas vypadnu ze sedadla na zem za bohulibého uculování se místních. Mezery mezi sedadly jsou tak malinké, že pokud chcete sedět u okénka, tak pouze s koleny nafasovány vysoko pod bradou. Dveře chybí. Volant vede kdesi do motoru a jako by pod řidičem tak nějak chyběl nějaký kus plechu, takže jde vidět až do jeho útrob. Možná že řidič musel už část vybavení rozprodat. Z motoru jde smrad a kouř, hodila by se rouška. Ale venku je krásně. Rýžová políčka, palmy, hory. Jak jinak...

Dostatečně vykodrcaní jsme konečně tady. Pangandaran je městečko na jižním pobřeží Jávy, zasazené do kouzelně zelené krajiny a členitého pobřeží. Je známe pro dobré vlny a ideální podmínky na surf. Dalo by se říct i nechvalně známé. Tsunami to tady v roce 2006 nemilosrdně smetla a nenechala kámen na kameni. 

Dokladem budiž dopravní značky na každém kroku, na které má chvátající postavička nad hlavou velkou vlnu a šipka směřující k bezpečí, tedy od moře a do kopce. Městečko je od autobusáku trochu vzdálené a tak poprvé v Indonésii využíváme komfortu lidskou silou poháněného becahu. Z vypolstrované plošiny, která je umístěna ještě před řídítky, nejprve platíme na regulérní mýtné bráně vstup do města (!) a hned po té si vychutnáváme okolí téměř radioaktivně zelených palmových hájů lemující cestu. Vizuální krása je prolínána životním údělem majitele becahu, který zpoza nás vypráví, kterak jeho žena pracuje jako pokojská kdesi v Číně pro tragicky malou částku, aby ji stejně viděl pouze jednou do roka.

Indický oceán je teplý, vlna stíhá druhou a západy slunce tu jsou hodně prozářené. Po třítýdenním pocení je to první kontakt s oceánem na Jávě a tak není divu, že je Jacqui ve svém živlu. Půjčujeme surf a jdeme otestovat místní vlny. Jacqui má zkušenosti z JAR, kde je surf taky vyhlášenou zábavou a tak mně a finskému páru, na který jsme tu narazili, ukazuje už ve vodě základní pravidla. Zapomněla však na detail, a sice, že je dobré se držet blíže břehu. Jednou se člověk takhle na chvíli zamyslí a než si cokoli uvědomí, je najednou o sto, dvě stě metrů dál od břehu, než si plánoval a pořádně v něm hrkne. Takhle daleko od břehu jsou už pouze profíci z řad místních, kluci odhadem kolem 17 let, kteří tady tráví každý den a jde jim to náramně. Chycení vlny chce trochu tréninku a silné ruce. Vhodné typ k pádlování by byl pár těch, které „nosil“ Pepek námořník. A k tomu všemu je třeba bryskní tempo pádlování a pak bleskurychle vstát. Pokud člověk několik vln nechytí a jenom se na nich zhoupne, tak jej podproud nenápadně zanese dále od břehu až za zlom. A pokud mu ještě k tomu dojde cukr v krvi, jako mně, tak si doopravdy užije své. Ten pocit, že člověku bez varování došly síly a podproud jej táhne na širé moře, je k „nezaplacení“ a dlouho na něj nezapomenu.

V Pangandaranu jsme si kromě surfu mohli odškrtnout více různých „poprvé“. Poprvé jsme se na Jávě viděli vlny a koupali v oceánu. Poprvé jsme taky půjčili dvojkolo. Sotva funkční, za to krásně barevné. Málem jsme se na něm vybourali, ale to bylo proto, že se Jacqui na zadní pozici ulejvala což bylo mnou odhaleno až když slunce kleslo k obzoru a já viděl vedle sebe její nehybný ulívající se stín. Projeli jsme si celou přilehlou oblast. Nakrmili potulné makaky. Jedna za to chtěla škrábnout Jacqui! Cestou zpět do města jsme zastavili u cesty, kde na zelené travičce vegetila rodinka prodávající duriany. Bylo načase, abychom tuhle smradlavou parádu konečně taky vyzkoušeli. Říká se, že je to podobné jako s olivama, totiž že dokážou rozdělit lidi na dva tábory. Ježkovitě pichlavý plod durianu, jakoby pětinásobně větší kaštan, vypadá po oloupání jako pár slepených stroužků česneku. Horší bylo, že tak i chutnal, a tak se zázrak nekonal. Durianovou zmrzlinu už jsme pak raději obloukem obešli, tohle ohromně zdravé leč odporně čpící ovoce tedy skončilo na naší černé listině. Poprvé jsme taky potkali na cestách někoho z Finska. Příjemná změna po té monotónnosti Angličanů, Němců a Holanďanů. Skvěle jsme si sedli a večer jsme strávili na pláži i s místníma. Složili jsme se na večeři, zašli koupit rybu na trh kterou nám pak místní připravili s horou rýže, zeleniny a pikantního jambalu. K tomu někteří pili arak – dost silné podomácku udělané rýžové vínko, po kterém ale tu a tam někdo oslepne. Sedělo se u ohně, kytara, hvězdy, pohoda... V tomhle kraji není kam se hnát.

Úplně jiné zážitek přišel nečekaně. Takhle si jdu sám podél pláže a najednou jsem v obležení bandy asi patnáctiletých. Kluci a holky, všichni mají zápisníky a tužky a žadoní o podpis. Nevím o tom, že bych tu byl slavný, ale ochotně se do té role vžívám a užívám si nečekanou autogramiádu. Jeden má pro jistotu připravený i diktafon. Indonésie pokročila v zájmu o cestovatele ze západu ještě o další krůček dál, než jsem čekal, říkám si v duchu. Vysvětlení je ale o něco pragmatičtější. V sešitech školáků jsou už další západně znějící jména a u nich země původu. Děcka totiž dostaly za domácí úkol do angličtiny nasbírat určitý počet podpisů od cizinců. Někteří na první pohled stydliví, stojí vzadu, jiní zkouší zdvořilostní fráze. Rozhodně milý zážitek.

Druhý den byla Jacqui na uhel spálená a já ještě trochu vycukaný z předešlého zážitku na širém moři, a tak jsme místo surfu půjčili boogie boardy a užili si trochu přímočařejší srandu na vlnách. Jinak jsme zkoušeli různá jídla a poflakovali se. Je tu jeden podnik vlastněný Švýcarkou, kde dělají domácí celozrnný chleba. To náš útulný hostýlek nabízel tradiční snídaně ve formě banánových palačinek anebo třeba taky domácího jogurtu. To vše pak člověk mohl jít vytrávit do houpací sítě mezi palmami jen pár metrů vedle.

V hostelu pracoval jako průvodce docela excentrický chlapík. Měli jsme možnost si s ním jeden večer promluvit a dovědět se, jaké to bylo, když na Pangadaran uděřilo ničivé tsunami v roce 2006. On sám zrovna byl zrovna na surfu, před vlnou se snažil prchnout a skončil smeten na střeše pobřežního domku se zlomenou nohou a naraženými žebry. Jiní jeho dva kamarádi si prý při surfování tsunami nejprve ani nevšimli a s prkny skončili hluboko v ulicích městečka. Celkem přišel při téhle tragédii o pět kamarádu, a tak se jeho podivínskému chování vlastně vůbec nedivím.

Domluvili jsme se s ním a finskými přátely na další den, že nám ukáže zajímavá místa kolem zálivu. Půjčili jsme si skútry a druhý den ráno, po banánové palačince, vyrazili na celodenní výlet. Nejprve jsme se zastavili v jedné osadě romanticky schované v bludišti palmového háje a okoukli, jak místní dělají palmový cukr. V koruně každé palmy jde zpozorovat pod květem malý kyblík, který sbírá odkapávající nektar. O zbytek se už postarají na zemi. Karamelová pochoutka nám dodala energii na další cestu. Ve vesničce jsme ještě byli představeni místnímu dřevořezbáři, vyrábějící tradiční indonéské loutky. Ten nám několik desítek minut vyprávěl o tradici loutkářství na Jávě. 

Pokračovali jsme dál hypnoticky krásnou krajinou až k místu známému jako Green Canyon. Tady jsme si za pár šupů najali loďku, která nás po deseti minutách dovezla až k ústí kaňonu, kde jsme vylezli a dále pokračovali po svých... Kaňon je jen asi 10 metrů široký a stěny jsou nebesky vysoké a tak se do něj slunce dostane jen na pár minut denně. Hra světla a stínu je tady úžasná. Všemi možnými způsoby, plavmo, lezouc, plazíc se jsme se propracovávali proti proudu dále do hlubin kaňonu. Místy velmi pomalu – někdy byl postup v silných proudech a peřejích skoro nulový – ale přesto jsme se nakonec dostali až k místu, odkud to dál nešlo a tak jsme relaxovali v bublajícím splavu, který nabízel jedinečnou přírodní masáž. Tady když člověk hrábl rukou do vody, tak vytáhl plnou hrst na první pohled malých průsvitných bobulek. Při bližším ohledání se z toho ukázali malincí krabi, narození na tomhle úžasném místě. Cestou zpět jsme si užili pár skoků a body raftingu a nechali se euforicky unášet proudem zpět až ústí...

Na odpoledne jsme se dostali do rybářské vesničky Batu Karas, kde jsme si nejdřív v místní taverně objednali rybu a gado-gado, což je tradiční jídlo skládající se z pařené zeleniny, vejce, tofu a hlavní ingredience – burákového másla. Když jsem šel ještě upřesnit objednávku do kuchyně, zažil jsem něco co by se v těchhle končinách asi nemělo moc dělat, a sice vidět podmínky místních kuchyní. Po té leckoho přejde na jídlo chuť. Tady naštěstí ty podmínky přes to hejno much ani moc nešlo vidět. Jacqui později konstatovala, že proteinově těžké gado-gado prý není ideální jídlo na surf. Batu Karas je situován v zálivu, kde jsou hodně táhlé vlny a tak je toto místo taky surfaři velmi oblíbené no a tak jsme surf vyzkoušeli i tady.

Cestou zpět už při soumraku jsme se ještě zastavili v želvím rehabilitačním centru, což je honosný název pro spíš domácky vypadající místo, kde želvám chyceným do rybářských sítí pomáhají dát se dohromady. Poté jsou vypuštěny zpět do moře. A nás už čekalo jen „vypuštění“ zpět do Pangandaranu, cesta, na kterou nám svítil měsíc tak velký, že musel být na dosah ruky.