Mount Kinabalu – na střeše Bornea

Blíží se náš trek na Mt Kinabalu, konečně! V hostelu se mihly dvě skupinky trekerů. Bavíme se s jedním klučinou v našem věku. Jsou docela početná skupinka, dělali via ferraty v parku. Jsou z KL (jinak se tady Kuala Lumpur skoro neřekne) a rádi se přidají na party, která se tam v dubnu rýsuje. Šokem však je, když zmíní, že jeden jejich kamarád na treku zemřel. Jeho srdce nevydrželo nápor. Říká to tak skoro jen tak mezi řečí, tónem podobným, jako by mu zrovna ujel autobus. Stejně tak později jiná parťačka ze skupiny. No, asi se s ním rozloučili už v parku. Dorazí skupinka zklamaných kluků z Bruneje, ti to měli tedy relativně kousek, ale mrholilo jim. Jednomu z nich dělá problém překonat dva schůdky z kuchyňky a nakvašeně prohodí, že už má už po krk schodů. Na Mt Kinabalu jich totiž vedou stovky, je tam extremně silná eroze. Přírodní schody zpevňují hodně sypkou půdu ve spodních partiích hory, kdy stezka vede ještě pralesem.

Na 3 dny tak dáváme městu sbohem a vyrážíme brzo ráno minivanem z centra směrem Kinabalu National Park. Minivan pro 7 lidí vyráží tradičně až po úplném naplnění, čekáme asi dvacet minut. Řidič aby zabil čas mezitím vyjmenovává jaké všechny české fotbalisty zná. Fotbal je tu národní sport číslo jedna. Spousta lidí všech věkových kategorií chodí oháklá v dresech fotbalových klubů, zejména anglických.

Opouštíme město, silnice se zvedá do hor. Cestu lemují dráty a boudy stojící silou vůle sbité z prken a plechu všech možných tvarů co by improvizované zastávky a kryty proti dešti. Tu a tam barák a lidi jdoucí podél silnice kdoví kam. Vyhublí krocani se procházejí přes cestu. Vypelichaní, nezdravě vyhlížející psi, ležící v prachu odstavných pruhů. Rezignovali a je jim jedno, že jim auta projíždějí sotva metr od hlavy. Bezútěšný pohled. Občas budka s prodejem vody. Palmy střídá hustý porost. Občas probleskne vyhlídka do zelenajících se údolí a na okolní kopce. Scenérie velkých kontrastů.

Za dvě hodinky jsme na místě, mezitím se rozpoutal lijavec epochálních rozměrů (té erozi se není co divit), který během dne neustává a tak myšlenka na aklimatizační Liwagu Trail, jeden z nejkrásnějších v národním parku, zůstává nenaplněna. Máme nocleh v hostýlku kousek od vstupu do parku, večer trávíme v hostelové restauračce, zkoušíme různé speciality za trapně nízké ceny a hrajeme scrabble. Vyhrávám, a tak si Jacqui dobírám jakouže angličtinu to tam v Koreji ten rok učila. Dáváme enormně ochotnému personálu, který nešetří úsměvy, velké dýško. Večer je ve znamení očekávání, co přinese počasí v příštích dvou dnech. Další den bychom se měli vyšplhat do základního tábora Laban Rata ve výšce 3272 metrů nad mořem. Tam hodně zkrácený nocleh, ráno budíček ve 2 ráno a dorazit zbývajících zrhuba 900 výškových metrů na východ slunce. Zatím lije jako z konve. Doposavaď však téměř každý den přinesl odpolední déšť, takže doufáme... Hostel je na vyvýšenině a má skvělý rozhled na sytě zelené okolí džungle, ze které se zvedají páry. Občas přes šedá mračna prokoukne titán Mt Kinabalu. Je to poměrně mladá hora, nějakých 8 milionů let. Vyroste každý rok o pár milimetrů. Na jehož žulových stěnách jdou dobře vidět valící se proudy vodopádů.

Druhý den vypadá s počasím o dost líp. Brzo ráno se zjevujeme u hlavní brány parku, kde nastává byrokratická procedura, ze které se mi dělá nevolno a musím na vzduch. Už se vidím na trailu. Vytasit doklad o zaplacení, tady podepsat, tam podepsat, dostat vouchery na jídlo, povinných 5 jídel během dvou dnů. Čekáme na průvodce. Přichází postavička, kterou si v duchu otipovávám, že ten to určitě není. Je to on! Maličký chlapík jménem Ginsos, původem odsud z Bornea, asi tak kolem pětačtyřiceti, nepevné boty, klobouček na hlavě, knírek a bradka skladájící se ze sotva dvaceti chloupků, klidný zářivý usměv. Od pohledu vyrovnaný pohodář. Jdeme si vyzvednout balíčky s jídlem a vyrážíme minivanem k Timpohon Gate, kde náš trek ve zhruba 1800 metrech začíná.

Stezka se vine lesem kolem kaskád a vodopádů. Cítím přebytek energie a tak se trhám. Po nějaké době narážím na první lidi směřující dolů. Ti, kteří měli stát na vrcholu tento den ráno, o den dříve než my. Ve většině očí je vidět zklamání, neměli počasí. Převážně Asiati. Hodně lidí ze Singapuru, pevninské Malajsie, sem tam Australan či Evropan. Á, náš starý známý z Kota Kinabalu, rakušák Markus. Jeho sen zůstal nesplněn, neměli viditelnost, ale na vrchol to i přes zrazování průvodce dotáhl. Tam se „ohřál“ asi deset minut, než jím na kost promočeným začala třást zimnice. Jiné skupinky jejich průvodce na vrchol ani nepustil. Nemělo to cenu. Po chvíli a dalších stovkách výškových metrů se zastavuju a bavím s postarším párem z Malajsie. Chlapík říká, že za povolení, nocleh, průvodce a všechno nezbytné v balíčku zaplatil 900 ringitů. Je mi trochu stydno při pomyšlení, že my z ekonomicky silnějšího světa to máme za dvě třetiny. Ale je to jeho vina, spadl do pasti dealerů a prostředníků, kterých se tu točí mraky. My to máme za momentálně nejlevnější možnou cenu, nějakých tři a půl tisíce kaček. Je škoda, že tahle hora se stala poměrně velkým byznysem a navíc se reálně uvažuje, že zavedou minimálně dvě povinné noci strávené v parku, místo současné jedné.

Kolem poledne dorážím na Laban Rata, shluk chatek skrytých v dvoumetrovém porostu, různě rozsypané po svahu. Jacqui s Ginsosem se záhy zjevují taky. Prý ho zkoušela ze srandy setřást, nešlo to. No nedivím se. Jak se dovídáme, tenhle chlapík dělá tuhle prácičku přes 37 let, je mu padesát čtyři let. Za týden dá v průměru dva výstupy. Jeho klouby jsou za ty léta gumově ohebné a tak celou tu šarádu zvládne v něčem, co připomíná nazouváky. Na Laban Rata chvíli po poledni oznamuje, že jde spát. Máme celé odpoledne a tak navrhuji jít se aklimatizovat pár stovek metrů nahoru, ať to máme druhý den ráno míň bolestivé. Bereme do batohu základní věci, čelovky, bundy, pončo, jídlo, vodu a vyrážíme. Počasí vypadá dobře a hlavou mi hraje nevyslovená myšlenka, dotáhnout to do konce ještě dnes. Představa je to o to lákavější, že ráno, i když při východu slunce, se bude na vrcholu pravděpodobně tlačit lidí několik desítek. Nahoru od Laban Rata už začíná žula a fixní lana. Porost mizí, terén se prudce zvedá. Už není ani živáčka, všichni jsou pod náma, zatím buď nedorazivší nebo čekající na ranní výstup. Šplháme vzhůru a za možná hodinu a půl se objevujeme na plošině, ze které se otevírá pohled na několik skalnatých vrcholů. Zatím není jasné, který z nich je naším cílem. Jdeme podél lana. Za chvíli je patrné, která ze špic je ta pravá. Lano vrchol mírně obchází a nakonec vede prudce nahoru po straně, ze které fučí poryvy větru, který nám každou chvíli rozhodí balanc. A je to! Stojíme na vrcholu, sami dva, šťastní, jak náramně nám vyšlo počasí. To tady odpoledne z velké většinou nebývá dobré. I díky častým kratochvílím v Alpách v posledních dvou letech, které posloužily jako ideální trénink, se cítím výborně. Jacqui taky. Oba záříme. Mé, někdy snad i trochu nemocné horské ego (ahoj tati a dědo!) dostalo minimálně do vulkánů na Jávě, pořádně nažrat. :o) Blesková změna výšky od moře až na vrchol během dvou dnů není kupodivu znát ani na jednom z nás. Jacqui si ztrojnásobuje svůj osobní výškový vrchol. Mount Kinabalu, 4095 metrů, žulový titán, je od Papuy po Himaláje nejvyšším vrcholem Jihovýchodní Asie. 

Nahoře trávíme celou hodinu a vracíme se do tábora Laban Rata abychom stihli večeři v sedm. Původní myšlenku zaběhnout si nahoru i ráno za východem slunce záhy vypouštím z hlavy. Myšlenka stát zaseklý na lanech mezi dalšími lidmi není lákavá, když jsme měli dnes horu sami pro sebe. Ráno se o vrchol pokusí skoro stovka lidí. V chatě si po jídle voláme si průvodce, že ráno na vrchol nejdeme, že může klidně spát. Nechápe proč. Neříkáme, že jsme to už proti všem předpokladům zmákli dnes. Mám pocit, že to bez průvodce ani není povolené. Ono ale když ten náš šel radši spát… Ráno tak vstáváme až v sedm a užíváme si sami úžasně vybarveného východu slunce v okolí Laban Rata z výšky přes 3 tisíc metrů.

Kolem deváté scházíme dolů a potkáváme lidi, kteří se o vrchol pokusí zase následující den. Tu a tam se zjeví nosiči, ze kterých leje pot. To jsou snad první lidi tady za ten týden, kteří neopětují úsměv. Nedivím se, na zádech směrem na Laban Rata táhnou náklady bizarních rozměrů. Tu barel, tu dvojitou matraci, uff... Zpět u Timpohon Gate se s námi Ginsos loučí. Za ty dva dny co jsme s ním strávili toho moc nenamluvil. Mluvil když byl dotázán, odpovídal vždy s ochotou a tím nejpřirozenějším úsměvem. Jeho stylem mi do hor skvěle zapadl, tenhle mountain guide a táta deseti dětí (!!), který pro nás zůstane symbolem vyrovnanosti, klidu a spokojenosti.

Nemáme ještě dost a tak místo minivanu zpět k bráně parku si projdeme Liwagu Trail, nádhernou stezku pralesem, ve stínu Mt Kinabalu často opomíjenou. Cesta necesta vede uzounkou stezkou přilepenou ke svahu, přes potoky, houští, nahoru, dolů, nahoru... Nakonec toho máme plné kecky a jsme zpocení jak šťuři. U brány naše hladová já čeká ještě poslední jídlo v ceně. Pohled na lidi, kteří se taky vrátili dolů, je k nezaplacení. Většina z nich chodí stylem jako by zrovna porodila. Dost lidí kulhá, nebo se s obtížemi pohybuje ze strany na stranu. Nám tuhnou stehna a lýtka druhý den. Převýšení to bylo koneckonců slušné. Cestou dolů jsme mluvili s asi třemi skupinkami, z nichž to k našemu překvapení nikdo na vrchol nedotáhl. Tu pocit na zvracení, tam nedostatek kyslíku... Nedozvěděli jsme se tak, kolik lidí nakonec nahoře na východ slunce stanulo.

Na silnici před národním parkem třetí den k večeru stopneme minivan a nadšeni na nejvyšší míru z povedeného výletu, upocení, urousaní a zablácení až po hlavu, míříme zpět do ruchu Kota Kinabalu.

Tropický ostrůvek Sepi Island

Vyrážíme na tropický ostrůvek Sepi, jeden ze souostroví patřící pod Národní park Tunku Abdul Rahman, asi 15 minut loďkou od KK. Půjčujeme šnorchlovací nádobí a po seriálu nezbytných procedurách a poplatcích (loďka, pojištění, vstup na molo, poplatek za foťák, poplatek za právo zavázat si tkaničku atd.) jsme záhy na ostrůvku. Vždy, když už si člověk myslí, že zaplatil všechny poplatky a tahání ruky z kapsy je prozatímně konec, místní chytrolíni se vytasí na bledou tvář ještě s jedním trikem a poplatkem. V tomhle případě je jím poplatek za vstup na ostrov po připlutí. I celkově je však celá tahle sranda za hubičku. 

Šnorchlování na tomhle klidném, asi 2km dlouhém ostrůvku je libůstka, přesně jak se proslýchá. K vidění jsou obří ježci, hvězdice, průhledné i pestrobarevné ryby, masivní škeble. Palmy na břehu jsou obsypané kokosy. Vyrážíme na trail vedoucí kolem i vnitrem ostrova. Stezka je to rozhodně v ne-evropském podání. Nepříliš upravená, spousta liján, listů, kořenů, spadlé obří stromy, které vyžadují vymýšlet taktiku překonání. Smysly jsou zbystřené, nerado by se šláplo na nějakého hada. Stezka se zvedá a opouští pobřeží. Od moře jde slyšet vlnobití. Džungle vřeští, zpívá, štěbetá, kráká... naštěstí nesyčí! Většina tvorů je aktivních v noci. Netrvá však dlouho a na stezku křižuje přes metr a půl dlouhý varan. Takhle přerostlá ještěrka vypadající jako mini-krokodýlek s 15cm vyplazeným jazykem vyvolává respekt, ale je člověku neškodná, jak se později večer dočítáme, a je to typická potvůrka pro končiny jihovýchodní Asie. O něco později, kdy vegetíme na odlehlé plážičce nás překvapí další, mě tak trochu bezbranného v rouše Adamově, jak se nenápadně zezadu na dva metry připlížil mezi mne a batoh. Pak sebou mrskne do vody a fuč. Je to vyhlášený plavec. Potkat ho někde na šnorchlovačce a nevědět, že je to lidumil, musí být docela sranda (doprovázená šlapáním a polykáním vody).

Aklimatizace v Kota Kinabalu

Jsou tu dny prvního osahání si města, kultury, zvyků, jídla. Trávíme je v KK a rozkoukáváme se. Nejdřív na hostelu, ten je doopravdy komický. V těchhle končinách se obecně moc na toaleťák nehraje, a i proto mají sprchy umístěné víceméně přesně nad záchodovou mísou. Člověk tak může spojit příjemné s užitečným. V recepci je rozcuchaný klučina, který mi hrozně připomíná jednoho domorodce z Papuy z dokumentů National Geographic, ti co nosí penis v pouzdru. Penis v pouzdru byl ale indonéskou vládou před nějakou dobou docela překvapivě zakázán, takže má rifle. Je strašně fajn, ochotný, pořád se směje. Ochota a úsměv je tady v podstatě druhým bytím. Na mou otázku kolik mu je popadne kalkulačku a odečítá současný rok s rokem narození a v okamihu mi ukazuje výsledek na displeji – dvacet pět. Později večer ten den, kdy je zamčeno a chceme zpět dovnitř a bušíme, vykoukne jeho rozespalá a rozcuchaná hlavička zpod stolu recepce, kde má ležení a ochotně nás s úsměvy a zíváním pouští dovnitř. Zpět pak zajistí hlavní dveře do hostelu improvizovaným kusem klády místo zámku... a jde se spát!

Kota Kinabalu leží ve státě Sabah, jednom ze dvou malajských států na Borneu. Město, zhruba dvousettisícové, je to spíš přátelské autům než chodcům. Navíc Malajci jezdí vlevo a provoz je hustý, takže člověk se tu cítí tak trochu jak lovná zvěř. Ve skutečnosti ale člověk vždy zvládne prokličkovat a místní přibrzdí (pokud mě později nesrazilo auto tak si za svým stojím!). Střídají se zde otřískané domy ozdobené desítkami, stovkami větráku od klimatizace a sušícím se prádlem s moderními budovami a obchoďáky. Vyrážíme do jednoho doplnit výbavu o užitečné drobnosti na naše putování. Patra mají o hodně nižší než v Evropě, občas zavadím (k úžasu místních) hlavou o strop, hlavně na schodech. Pravda nejvyšší Malajec mi byl zatím po ramena. Mají tu i Baťu, v každém větším městě člověk narazí tak na dvě tři filiálky. Každý třetí krámek je s mobily. Zdá se jako by tu tahle převratná novinka právě vtrhla. Sháním adaptér ať můžu pracovat. Po detailnějším zkoumání jednoho sofistikovanějšího kousku mě hned mladý prodavač přeruší, že vytištěná cena 39 ringitů neplatí (1 malajský ringit = 6 korun), a je to prý za 30. Dojdu si pro peníze a zkouším divadlo, že jsem ale od kamaráda dostal jen 25. Asi tak desetina vteřiny stačí k tomu, aby prodavač vyštěkl své „Okej!“. Hmm, takže hranice leží ještě o dost níž. V celé té magii smlouvání a cen jsou tak vlastně ještě další o krok napřed, než jsem čekal. Myslel jsem si bláhově, že smlouvatelné je jen zboží bez cenovky... Kdeže! Přesto všechno je tady pro nás pořád náramně levno.

Všude nabízejí masáže. Co chvíli mě oslovuje kňouravý hlas z kouta: „Siiiir, massage?“ „Already had one, thanks!“ Pro všechny prodejce je tu běloch Sir, vážená osoba a chodící peněženka v jednom. Peněženka, do které by si chtěl každý hrábnout. No jo, není se co divit. Hlavně mladí se s námi chtějí ochotně bavit, jsou hodně zvědaví. Každý opětuje pozdrav úsměvem. Angličtinu mají na slušné úrovni. „Where are you from, Sir?“ „Czech Republic...“ „Aaaa, Čeko!“ A následuje hrdé vyjmenovávání všech možných fotbalistů naší zemičky. Většina z mladých lidí, co jsme se bavili, nikdy Sabah neopustila. Přemítáme, jaké možnosti že to máme. 

Při snaze dovědět se nějaké informace o směru apod. získává člověk často protichůdné informace. Někteří aspoň předstírají znalost angličtiny. Jiní po vznesení dotazu automaticky vystrašeně mávají na kolegy nebo kamarády ve stylu „pojď sem, honem pojď sem“. Všechno je třeba dvakrát, třikrát ověřit. Informace se občas rozcházejí o sto osumdesát a více stupňů. Vše závisí na fundamentálním smyslu zacílit otázku správnému jedinci. Rozhodně není dobré dávat v otázce možnosti. Případová studie, jak se to nedělá, jednoho dne odpoledne kdesi v Kota Kinabalu poblíž autobusáku, já a docela fundovaně vypadající Malajec: „Autobusy do národního parku Kinabalu odjíždějí z tohoto autobusáku, u centra?“ Odpověď: „Jo jo, jo!“ Jenom se ujišťuju, zda dotyčný ví o čem mluví: „Aha, takže z toho druhého na kraji města?“ Odpověď: „Jo jo, jo!“ „Ráno, nebo večer?“ „Jo jo!“ „Vůbec nerozumíš, o čem se bavíme, že?!“ „Jo jo!“ Mávnutí rukou na znamení zmaru a odchod...

Ano, na Mt. Kinabalu bych se opravdu rád vyškrábal. Tahle žulová střecha Bornea, čtyřtisícový gigant, oprávněně hypnotizuje spoustu dobyvatelů. Nahoru se však dá dostat pouze po povinné rezervaci a najmutí průvodce, ideálně rezervovat 3-6 měsíců předem! Momentálně je tedy plno. Beru iniciativu do svých rukou a po obvolání všech nemožných míst se na nás směje štěstí a... jooo, máme slot! Za pár dní tedy dostaneme šanci stanout na vrcholu! Všeobecně je plánování téměř výhradně na mě, což mě baví. Jacqui je ještě víc easy going, než jsem čekal a tak všechny mé návrhy jsou přijímány.

                                                                                                 

Zbývající dny do výstupu trávíme v KK konečným zabitím jetlagu, prací, na kterou se jen stěží soustředím a objevováním zákoutí KK. Po setmění vyrážíme na vyhlášený „fish market“, který má velikost asi pěti frýdeckých tržnic. Co se tu děje je jen těžko popsatelné. Desítky stánků nabízejí na tisících rožních mořské plody i obludy všeho druhu. Noční můra pro všechny vegetariány, hypnotizující divadlo pro všechny ostatní. Prodavači ve snaze prodat úlovek s křečí v obličeji pořvávají na všechny kolem jména ryb tónem, jako by jim někdo zrovna ukradl šrajtofli. Čvachtáme do kaluží vody, klopýtáme (já nuceně aplikuji chůzi malomocného s tělem zkřiveným do tvaru obráceného písmene „L“. To abych se vešel, pač všude jsou nějaké provazy nebo plachty ve výšce zhruba ramen), kličkujeme mezi nekonečným kouřem z grilu ve snaze zalapat po čerstvém vzduchu. Převažují tu místní, ženy s hlavou v šátcích, ale potkáváme cestovatele z celého světa a sdílíme první zážitky, odkud kdo kde a kam... Dáváme si steak z grilovaného tuňáka. Kdo zkusil, už nikdy nesní toho z konzervy. Ternem je rybka zvaná „red snapper“, ale všechna ta havěť jsou ohromné delikatesy. Někdo vedle má celého kraba. Lepivá rýže se často bagruje jen tak rukama. Cucáme brčkem šťávu z čerstvého kokosu a jako desert jsou opékané banány. Je nám hej!

Ráno tradičně snídáme (a pak i obědváme) papaje, manga a banány. Vše o moc (vynásob moc x10) lepší než jsem kdy jedl v Evropě. V Malajsii se potkávají 4 hlavní náboženství a kultury, což má za následek jednu z nejpestřejších a nejmňamóznějších kuchyní které jdou na světě najít. Mísí se tu tak kuchyně místní s čínskou, indickou, filipínskou a díky koloniální minulosti a turismu na vzestupu i s evropskou, americkou a dalšími. Už po pár dnech víme, že zprávy o kulinářsky jedné z nejzajímavějších zemí na světě byly pravdivé (vlastně mi teď při psaní kape slina... kde je ubrousek?). Další den objevuje Jacqui i Korejskou restauraci. A jelikož se ještě evidentně po ročním pobytu v Koreji stýská a změna to byla celkem náhlá, chce mi i ukázat, jak zdravá Korejská kuchyně je, jdeme do toho. V Koreji dostane ne jednotlivec, ale „stůl“ spoustu misek, ze kterých každý uždibuje. Většina se tedy dělí. Je to docela jiný koncept, než známe na západě, mít talíř sám pro sebe. Jacqui se ponořuje do zážitků a vypráví, jak bylo a jaké ji zbyly dojmy z ročního života v téhle zemi: reklamy na plastické operace všude, v autobusech, v ulicích. Evropský úzký nos či víčka vzorem ideálu. Každý s Soulu se zdá mít aspoň jednu plastiku. Úzkostlivé chránění si kůže před sluncem deštníkem. Lidi koupající se tak v riflích a oblečení. Fakt si nechceš nechat laserem odstranit těch pár pih? Cožeee, Tobě je skoro 26 let a nejsi vdaná? Všude karaoke, ve školních autobusech, v budkách v obchoďácích, všude. Typ moderního mladého hladkého Korejce s dikobrazím účesem, kterých jsou plné hitparády v TV, je snem pro většinu Korejek. Pro farmáře zbývají pouze přistěhovalecké ženy z Číny a Filipín. Kariéra rovná se úplné a naprosté všechno. Ne více než dva týdny dovolené v roce. Pracuj, pak zemři. Na relax a seberealizaci, pokud se dožiješ, bude čas v důchodu. Děti zaměstnané školou, úkoly či kroužky do devíti večer. Sobotní škola. Jeden z nejrychlejších internetů. Soukromé minikino sály s gaučem pro hrstku přátel. Přetechnizováno. Uff, zní to všechno pro mé uši strašně bizarně, uměle. Jsem rád, že jsem tady a ne tam.

Další den pracuju. Paní z hostelu se mě lítostivým hlasem ptá, zda nechci někam jet. Evidentně by ráda, abych si objednal nějaký organizovaný výlet. Musí si myslet, že nemám fantazii, když tu tak sedím a čučím do notebooku. Sabah je známý tím, že většina výletů je organizovaná a musí se často rezervovat hodně dopředu. U městečka Sandakan ve východním Sabahu je například známý orangutaní útulek Sepilog. Tam ošetřují a krmí raněné orangutany a vypouštějí zpět do pralesa. Borneo je se Sumatrou poslední místo na Zemi, kde orangutani jsou ještě k vidění ve volné přírodě. V důsledku drtivého kácení pralesa se smršťuje i plocha přirozeného útočiště tomuto blízkému příbuznému člověka, a tak časy kdy překonávali daleké vzdálenosti výhradně houpáním se ze stromu na strom jsou pryč. S tím, jak se vzdálenosti mezi stromy zvětšují, přibývá i jejich zranění. Ze čtvrt miliónu orangutanů přes sto lety jich tu v lesích dnes zbývá nějakých 15 tisíc! Útulek navštíví denně skoro tisíc lidí, takže nás to až tak neláká. Možná snad v džunglích na jižním Kalimantanu, kde jsou k vidění ve volné přírodě.